Hlavní obsah

Není mi jedno aneb Česká reggae vlna vrací do hry kritická témata

Právo, Marek Toman, SALON

Reggae pro nás začaly objevovat skupiny Yo Yo Band, Babalet a Švihadlo během osmdesátých let. K jeho zdejší podobě patřilo v zásadě pohodové vychutnávání alternativního životního přístupu. Ostře kritický náhled sociálních témat, který je organickou součástí reggae na domovské Jamajce, u nás mnoho prostoru nedostal. Současná česká reggae vlna však vrací kritická témata do hry.

Foto: Daniela Dymokurská

Daniela Dymokurská: České reggae, únor 2013, exkluzivně pro Salon

Článek

Píseň z dílny Coco Jammin Production Stopaři se na sociálních sítích celkem přirozeně rozšířila před prezidentskou volbou. Vybízí, aby člověk měl svůj názor a nebál se za něj postavit. Opovrhování politikou vidí jako prázdnou pózu. Tohleto jsou Če chy, chytrý jako vopice a malý jako blechy…, ale zároveň Sami jsme ty, na který jsme čekali.

Píseň morálním akcentem navazuje na Karla Kryla, a přitom je zvláštně věcná a nepatetická. Jejími autory jsou Cocoman a MessenJah, dvě z osobností současné české reggae scény. Podobně důrazná je MessenJahova píseň Není mi jedno, která se snaží problémy pojmenovat. Proč zvyšuje se DPH a nejsou progresivní daně? Proč je lobbing legální? Kdo platí přehnaný kampaně?

Ten, kdo by je chtěl někam zařadit, by nejspíš řekl, že patří k reggae subkultuře. Je ale otázka, jestli něco takového chtějí současní reggae muzikanti a jejich posluchači u nás vůbec vytvářet. Nejspíš by se necítili pohodlně v prostředí většinové kultury, zároveň na ni ale bůhvíjak neútočí. Jde u nich spíš o vědomí, že svět funguje hůř, než by mohl. Tihle zpěváci zjevně nechtějí přesvědčovat masy, spíše sdělit něco těm, kdo mají otevřené uši.

Co tedy vede české reggae hudebníky ke kritickým textům, neseným rytmy z Karibiku? „To je jasné, vadí nám pasivita dnešní společnosti. Reggae zkrátka je a vždycky byla společensky angažovaná muzika, rebelská muzika,“ říká šestadvacetiletý vysokoškolský student MessenJah.

A návaznost na českou folkovou tradici? Jak popisuje pětadvacetiletý hudební producent a zvukař Cocoman, který také zpívá v reggae kapele The Solid Vibes: „Já jsem na folku vlastně začínal, jako asi spousta lidí z mé generace. Doma byly kazety, ať už Nohavica nebo Kryl a taky Werich, Osvobozené divadlo. Ještě jsem zažil tábory s hraním písniček u ohně, takže tenhle způsob vyjadřování ve mně zůstal. V pubertě to šlo stranou, zbláznil jsem se do reggae a do ska a myslel jsem si, že inspiraci musím hledat jenom v Karibiku. Když jsem později začal psát čes ky, samotnýho mě překvapilo, jak přirozeně se tyhle dva proudy můžou doplňovat.“

Jejich skladby nejsou žádné krvelačné revoluční marše. Cocomanova píseň S vaničkou dítě formuluje obavy z konfrontačního přístupu dostatečně jasně. A Cocoman komentuje zvolené téma: „Já nevěřím v revoluci, to by byl průser.“ MessenJah naopak vidí souvislost svých písní se sociální citlivostí, která se probouzí „všude ve světě“. Také se ale staví proti „jednoduchým řešením“, a to prostřednictvím konstruktivní kritiky a pozitivní vize. „Reggae bylo vždycky o naději,“ shodují se nakonec oba.

A jak vypadá jejich vystoupení? Zpěváci při něm udržují kontakt s publikem. Povzbuzují je, žádají, aby se projevilo… a dýdžej za jejich zády se zatím stará o hudbu. Hypnoticky se opakující rytmus v kombinaci s lidským hlasem vytváří vlastně komorní prostor, kde je textu dobře rozumět. Energie se přelévá do publika a zpátky. Jak říká dýdžej (v reggae slovníku selector) Boldrik: „Reggae je interaktivní hra.“

Foto: archív MessenJaha

MessenJah vidí reggae jako rebelskou muziku.

Cocoman a MessenJah patří do širší skupiny, kterou spojuje kompilace Sklizeň (z dílny Coco Jammin Production). Poprvé vyšla v roce 2011, tehdy sklidila žánrového Anděla, a podruhé v minulém roce. Při vystoupeních muzikantů spojených s projektem Sklizeň vyniká jejich souhra i různorodost. Patří mezi ně Mr. Roll, Missy M, Dr. Kary, Colectiv, Mad Coffin, Bad Boyz a spousta dalších z Čech, Slovenska a jiných zemí. Za gramofony stává Boldrik.

Produkce Coco Jammin vzniká v jednoduchých, ale svobodných podmínkách. Postupy se obejdou bez profesionálních týmů a vydavatelství. „Udělám v počítači hudbu, buď ji nějakému zpěvákovi pošlu, nebo přijde ke mně domů a vybere si z rozdělaných věcí to, co ho baví a inspiruje. Napíše si text, nahraje věc buď u sebe, nebo u mě doma. Pak se to smíchá. Je to docela jednoduchý,“ usmívá se Cocoman. Kromě intenzivního koncertování se hudba šíří především po YouTube a sociálních sítích, Sklizeň vyšla i jako CD.

A používání češtiny v textech? „Čeština je určitě důležitej aspekt toho, že to funguje,“ zamýšlí se MessenJah. „Už dřív byly písničky, které prorazily, ale teď je tady spousta lidí, co na sobě soustavně pracuje. Scéna je daleko větší a různorodější než dřív.“

„Francouzský producent Damalistik a další muzikanti, který sem přijeli z Evropy, nám od začátku říkali, že dokud tady nebudeme zpívat česky, scéna se nepohne,“ vzpomíná Cocoman.

Byla by ovšem chyba představovat si jejich párty jako nějaké kázání. Všichni se na akce chodí především bavit a společenská témata nejsou zdaleka jedinou inspirací. Právě symbióza taneční párty a angažovaných textů ale dává současné české reggae scéně zvláštní sílu.

Někteří mají dredy a jiní ne. Nosí obvyklý mix outdoorového a městského oblečení jako spousta jiných mladých lidí. Neuzavírají se ve vlastním ghettu. Říkat tomu subkultura je možná sociologická pomůcka převzatá z minulosti. Tehdy šlo hlavně o generační vymezení se, často s výraznou negativní energií. Tihle hudebníci a jejich posluchači spíš chtějí dělat věci po svém. A k jejich kreativitě patří i kladení otázek, na které jako by většinová společnost rezignovala.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám