Názory, memy, násilí. Esej Václava Bělohradského

K vymýšlení a šíření memů nás vyzývá ve svém manifestu Brenton Tarrant, bojovník za nadvládu bílé rasy (white supremacist), který ve svých osmadvaceti letech zavraždil jedenapadesát lidí ve dvou mešitách na Novém Zélandu. Jako první člověk v dějinách země byl následně odsouzen k doživotnímu trestu bez možnosti podmínečného propuštění. Soudce shledal jeho jednání „nelidským“ a bez známek soucitu.

Slovem mem označil ve své převratné knize Sobecký gen z roku 1976 britský biolog Richard Dawkins kulturní entity schopné replikovat se v myslích lidí, a tak je ovládnout.

Geny si, aby se mohly replikovat, staví organismy. Memy si nechávají stavět školy a knihovny, kde přežívají a množí se. O replikaci v lidské mysli spolu soutěží bezohledně, monopolizují pozornost a paměť mas, vnucují se jako povinná témata konverzací, školních úloh, diskurzů veřejných intelektuálů i politických vůdců.

„Lidský mozek a tělo, které ovládá, nemohou dělat najednou více než pár věcí. Chce-li mem ovládnout pozornost lidského mozku, musí tak činit na úkor jiných rivalských memů… (Soutěží s nimi o) čas rozhlasu a televize, plakátovací plochy, sloupky v novinách a o místo v policích knihoven“ – píše Dawkins. A dodává, že se lidé mohou proti tyranii memů, „sobeckých replikujících se kulturních entit“, vzbouřit.

Geny jsou jednotky genetické informace, které se s určitými „odchylkami“ kopírují do jiných organismů, a ty „nejvýhodněji odchýlené“ kopie se pak přirozeným výběrem replikují na úkor těch „méně výhodně odchýlených“.

Také memy podléhají přirozenému výběru, ty nejúspěšnější se šíří globálně, jako například nacionalistická propaganda (u nás Čechy Čechům!), pověry o dějinném poslání velkých národů nebo americká pop culture a hollywoodská filmová produkce.

Úspěšně se replikující formulace, představy, obrazy či teorie se navzájem propojují v ideové memplexy, jako je například křesťanství, které propojuje v jeden celek memy naděje ve věčný život na onom světě, obrazy pekelných muk, ale třeba i ideu rovnosti lidí. Memy propojené v ideové memplexy mají jediný cíl: úspěšně se replikovat v dalších pokoleních.

Ve svém celku je lidský život určován dvěma sobeckými replikátory: geny a memy. Jsou memy potenciálně mocnějšími replikátory než geny? Mohou ovládnout mysl lidstva a svést ho k jednání, které by nenapravitelně poškodilo lidský genofond?

Teorie memů navržená Dawkinsem působila dlouho groteskně, zdálo se nelegitimní vidět lidskou kulturu jako boj „sobeckých“ memů o místo v hlavách lidí. V euroamerickém pojetí je podstatným rysem kultury naopak odolnost (resilience) vůči vemlouvavým memům, k jejichž šíření nabádá bílý supremacista z Nového Zélandu ve svém manifestu.

Proměna pomalého veřejného prostoru, kde periferie naslouchají centru a nevědoucí vědoucím, v pospojovaný svět rychlých sociálních sítí, kde centrum je všude a všichni mluví ke všem, dává memetickému pojetí kultury novou přesvědčivost. Přichází epocha většin poslepovaných dohromady rychle se replikujícími memy, jejichž sdílením si lidé odreagovávají frustrace ze stále neprůhlednější komplexity globalizujícího se světa.

Hegemonie argumentace respektující hranici mezi názory a fakty se v mediasféře rozpadla, ovládly ji memetické většiny tvořené memy vyjadřujícími masovou úzkost a hněv. A ty vynesly k moci nové politické lídry, jako jsou Trump, Okamura a Putin, brexitáře, národoveckou pravici, bojovníky za America (Russia, West) First!.

Memetické většiny jsou plodem nové aliance mezi mocí a kolektivním podvědomím (mezi ego a id); slavné diskurzivní figury kolektivního vědomí, dědictví názorových střetů trvajících po staletí, vyvanuly, ctihodné argumenty prověřené časem plavou na hladině memetizované mediasféry jako leklé ryby.

Tvůrce memů vystupující pod pseudonymem Saint Hoax (přes tři miliony sledujících na Instagramu) definuje memy jako „komiksové obrazy, vizuální, zvukové a jiné koláže, vtipy, chytlavé melodie, paradoxy, které se dokážou spontánně replikovat v myslích lidí, protože vyjadřují vhled do situace, dokonale odpovídající duchu doby“.

Každý uživatel internetu může díky široké dostupnosti grafických editorů vytvořit obrázkové i zvukové koláže, které na sebe dokážou strhnout masovou pozornost na sociálních sítích.

Poučným příkladem je Saint Hoaxův mem proti domácímu násilí: pod obrázkem disneyovské princezny se stopami násilí v obličeji čteme: When did he stop treating you like a princess? – Kdy se k tobě přestal chovat jako k princezně?

„Je třeba šokovat čtenáře s cílem předat sdělení,“ prohlásil Saint Hoax v jednom interview.

Dějiny Západu jsou dějinami šíření memu rovnosti, který ovládl proces moderní normotvorby. Šíří se ale ve společnostech třídní, kulturní a rasové nerovnosti. Masově zakoušený rozpor mezi normou a realitou přetěžuje západní kulturu a vyvolává neřešitelná morální dilemata. Odvrácenou stranou šíření memu rovnosti je proto závratná míra pokrytectví a v reakci na ni masové psychopatie a zoufalé vzpoury proti systému.

S tím, jak se zavádí norma rovnosti do oblastí, které byly dříve zakořeněny v „přirozených“ vztazích mezi lidmi (vztah rodičů a dětí, učitelů a žáků či mužů a žen), otevírá se mezi normou rovnosti a realitou nerovnosti hrozivá mezera. A lidé na ni reagují iracionálně.

„Ten pocit znám, kámo, nejradši bys zabil všecky ženský!“ praví jeden internetový mem.

Kreslené figurky jako Pepe the Frog, žabák Pepe, se postupně stávají emocionálními avatary, skrze které znejistělé masy vyjadřují své trauma z globalizace proměňující svět v labyrint.

Autorem žabáka Pepeho je kreslíř Matt Furie, který ho ale zabil a pohřbil na protest proti tomu, že si ho monopolizovala alternativní pravice (alt-right), jak se dovídáme z dokumentu Feels Good Man.

Memetické vzpoury proti liberálnědemokratickému mainstreamu na sebe berou formu memů, které buď ironizují, nebo se agresivně vysmívají normám, jejichž kult pokrytecky vyznávají liberálnědemokratické elity, ačkoli svá privilegia těží z toho, že pod povrchem reálné demokracie se hraje podle jiných (jejich!) pravidel. Mainstreamová média pak takové memy stigmatizují coby příznaky otravy mysli dezinformacemi, která vyžaduje izolaci a léčbu.

Memy tu byly vždy: přísloví, reklamy, hesla se replikovaly v myslích stamilionů, ještě nikdy ale neměly takovou převahu nad argumenty jako v prostředí sociálních sítí. Šíří se coby výraz vzpoury proti pokrytectví západní kultury, která je přetížena stále viditelnějším rozporem mezi normou rovnosti a realitou třídní společnosti.

Komunikační a informační revoluce vnesla do společnosti totální a maligní transparentnost: totální, protože všichni všechno víme, ale maligní, protože nemáme sílu věci změnit.

Memy účinně vyjadřují pocit totální dezorientace a nedůvěry, náš emotional avatar Wojak nebo Pepe the Frog by mohl říct třeba „Ten pocit znám, kámo, chtěl bys postřílet všechny kravaťáky z Wall Streetu!“ nebo „Ten pocit, že budeš navěky sám, ten znám, kámo!“ – a pak už jen miliony lajků… Extrémní formou vzpoury proti liberálnědemokratickým oligarchiím je regresivní kultura nadvlády bílé rasy nebo výzvy k masovým vraždám.

Memetizace komunikace nároky na pravdu zakotvené v různých memplexech extremizuje, vyzývá například k rozhodnému boji proti smrtelnému ohrožení bílé civilizace, viz The Great Replacement, teorii velké výměny, podle níž globální finanční elity podporují masovou migraci, protože „chtějí bílou evropskou populaci vyměnit za populaci barevnou, především z muslimských zemí“.

„Osmnáctiletý střelec bílé pleti v sobotu v supermarketu ve městě Buffalo ve státě New York zabil deset lidí a další tři zranil… Svůj čin vysílal živě na internetu… Z třinácti lidí zasažených střelbou bylo jedenáct tmavé pleti a dva bílí…“

Argumenty se rodí z „práce pojmu“: frustraci z vědomí rozporů mění ve výzvu k racionální změně. Memy jsou protikladem argumentů: frustraci z nové viditelnosti rozporu mezi normou a realitou mění ve výzvu: „Znič ty, kdo zviditelňují rozpory!“

Od okamžiku, kdy mediasféra pohltila veřejný prostor, začaly memy hrozivě převažovat nad argumenty. Co jsou argumenty? Na stránkách Deníku Referendum jsem narazil na zásadu: „Každý má právo na svůj názor, ale ne na svá fakta.“

Názory jsou soukromé, někdy jsou zdůvodněny celoživotními zkušenostmi, jindy jsme je přejali jako módní postoj, nakazili jsme se jimi. Fakta jsou ale zvláštním druhem veřejného statku, nikdy nemohou být soukromá, jen někdy nepřístupná. Obsahy názorů se mohou stát součástí dějin obce, jen pokud jsou podepřeny odkazem na fakta. Ta mají své objevitele, ale i své pašeráky a padělatele. Fakta produkujeme pomocí argumentačních praktik, jako je měření, srovnávání, historická dokumentace, ale třeba i empatie s druhými lidmi.

Nazvěme režimem smyslu prostor komunikace, vymezený dohodou debatujících o pravidlech produkce fakticity a uznáním, že naše argumenty jsou platné vždy jen v jeho rámci. Dialog se liší od ideologických sporů tím, že všichni jeho účastníci uznávají nějaké pole fakticity za poslední instanci ve sporech o názory.

Každý fakt v sobě obsahuje epistemologickou distanci, jak můžeme označit náklady na produkci faktů zdůvodňujících nějaký názor. Náklady na zdůvodnění tvrzení, že „vzduch je zamořen dioxinem“, jsou například vyšší (dioxin není vidět ani cítit) než náklady na důkaz, že je řeka zamořena, když na její hladině plavou leklé ryby mezi naftovými skvrnami.

Dohoda o některých faktech je složitá, o jiných jednoduchá – spor o velikost místnosti se snadno vyřeší jejím změřením. Náklady na produkci některých faktů jsou naopak natolik vysoké, že je lze produkovat jen v režimu monopolu, třeba ta, na něž odkazuje věta: „Techniky jako pozitronová emisní tomografie nám umožňují přesně sledovat, co se děje v hlavě, zatímco myslíme.“

Historik Antonio Domínguez Ortiz připomíná v knize o španělské společnosti 17. století konstitutivní znak baroka – paniku z přemnožení znaků a následné labyrintizace společnosti.

Příkladnou reakcí na úzkost z inflace znaků byl zákon, který zakazoval „nosit hedvábné oděvy lidem nižšího původu, sedlákům, dělníkům, tesařům, nižším důstojníkům“, aby ten znak neztratil svůj privilegovaný vztah k „urozenosti“ – k označování vyššího postavení ve společenské hierarchii, která by rozšířením hedvábných oděvů ztratila svou jednoznačnost.

Režim smyslu nastolený informační a komunikační revolucí můžeme metaforicky definovat heslem: Hedvábí každému – jen to je pravá demokracie!

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA interpretoval mediální mainstream jako vyvrcholení vzpoury proti „hedvábí jen elitám“, tedy proti režimu smyslu, garantovanému akademickými oligarchiemi, experty a „seriózním“ tiskem.

Mediasféra se přelidňuje, kdokoli do ní může vypustit svou obrázkovou, zvukovou nebo jinou koláž, svého kandidáta na úspěšný mem. Toxický kulturní regresivismus trumpismu je tak interpretován jako katastrofální důsledek rozvratu hierarchie hlasů ve veřejném prostoru.

Veřejné užívání rozumu je úsilím o univerzalizaci vlastních i cizích zkušeností v procesu argumentace; memetizace mediasféry zbavila argumentující obec jejího privilegovaného postavení ve společnosti. Komunity usilující o univerzalizaci zkušeností nahradila bratrstva, kde je komunikace jen vzájemným posilováním vlastních předsudků.

Převládajícími politickými tendencemi memetických většin jsou proto ostnaté dráty na hranicích (mezi Maďarskem a Srbskem, Mexikem a USA) a tlak na homogenizaci společnosti.

Převaha memů šířících regresivní kulturní postoje (rasismus, diskriminaci, nenávist), jejichž vyústěním jsou masakry jako v Robb Elementary School v Uvalde v Texasu (19 mrtvých dětí), nad memy propagujícími kulturní postoje progresivní odhaluje hluboký deficit sebeorganizace všeobecného intelektu (Marxův pojem) v prostředí sociálních sítí. Shrnuje jej zjednodušená formulka: Progresivisté neumějí memovat.

Lze proti kulturně regresivním memům bojovat memy progresivními?

Memy jsou vzpourou proti komplexnosti světa, je v nich potlačena dialogická kritičnost, historická perspektiva i kontextualizace sdělení, jejich pravým obsahem je jejich forma: místo porozumění rozporné situaci nabízejí někdy ironický odstup od jakékoli jednoznačné angažovanosti, nejčastěji ale mobilizují proti cizím elementům ve společnosti. Pravicový kongresman USA v později staženém tweetu komentoval vraždění v Texasu slovy: „Střelec byl transsexuální levičák, ilegální cizinec…“

Ideálem regresivní kultury je ukázat na odpornou tvář viníků (progresivistů, Číňanů, Rusů, komunistů) a mobilizovat proti nim memetizovanou většinu; vznikají ale též barevní, trans, queer nebo nebinární Wojakové, kteří vzdorují pokusům autoritářské onlinové subkultury zcela si je přivlastnit.

Jenže pokud by progresivní kultura masivně nahradila své argumentující texty memy, ztratila by progresivnost. Osvobozující sebeorganizace všeobecného intelektu, komunity progresivních přesvědčení, vznikají jen sdílením argumentů; sdílené memy formují pouze bojůvky, byť někdy tvoří většinu.

Dramatická otázka Richarda Dawkinse zní: Budou memy udrženy geny na řetězu, nebo se ten řetěz přetrhne a memy se budou replikovat na úkor genů?

Ve skutečnosti nejsou v západní společnosti memy drženy na uzdě geny, ale humanities, souborem disciplín integrovaných do povinných školních programů pod označením vědy o člověku. V poli humanities se místo replikování sobeckých koalic memů rozvíjí racionální reapropriace obsahů tradic.

Privilegovaná role (jakkoli vratká) humanitních disciplín ve veřejném prostoru je jednou z příčin planetární převahy západní civilizace nad civilizacemi jinými. Technologický rozvoj dělá předmětem svobodné volby nejen naši profesi, ideologické přesvědčení, náboženství či životní prostředí, ale třeba i vlastní geny: samotné přežití živých bytostí na naší planetě závisí ve věku antropocénu na politických rozhodnutích.

Růst množství a závažnosti alternativ, mezi kterými musíme volit, vyvolává růst poptávky po zdůvodnění svobodné volby. Humanitní disciplíny jsou kulturními aparáty, které je nabízejí: alokují pozornost veřejnosti k životně důležitým tématům, orientují lidi v neustále se měnící společnosti, navrhují, co zachovat jako neměnnou hodnotu v přívalu technologických změn.

Nakažlivá a osvobozující kritika tradic (hermeneutická kompetence), kterou šíří ve společnosti humanities, je hlavním zdrojem jedinečné západní soft power. Definujme ji jako umění udělat tématem dialogu nejen naše názory, ale i režim smyslu, ve kterém produkujeme argumenty na jejich podporu. V civilizacích, které se tímto uměním nakazí, budoucnost přestane být jen opakováním minulosti, stane se výsledkem vědomé volby politické obce.

Memy, ne argumenty! – nabádá nás white supremacist z Nového Zélandu, ale i aktivisté jiných radikálních kauz. Masová memetizace politické komunikace je globálním příznakem toho, že humanitní disciplíny ztrácejí svou privilegovanou pozici v globalizované mediasféře.

A dodejme, že největším hromadným hrobem dobrých argumentů a nejbujněji rozkvetlou zahradou zlých memů je válka.