Hlavní obsah
Nora Fingscheidtová Foto: Petr Horník, Právo

Narušitelé systému. Rozhovor s německou režisérkou Norou Fingscheidtovou

Devítiletá Benni jde z průšvihu do průšvihu a z jednoho sociálního zařízení do druhého. Je nezvladatelná, zatížená traumaty i tím, že ji její vlastní matka nechce. Nora Fingscheidtová (1983) představila na karlovarském festivalu svůj celovečerní hraný debut Narušitel systému. Časem by se měl objevit i v českých kinech.

Nora Fingscheidtová Foto: Petr Horník, Právo
Narušitelé systému. Rozhovor s německou režisérkou Norou Fingscheidtovou

Co znamená pojem narušitel systému?

Není to něco, co bych si sama vymyslela, není to ale ani oficiální termín. Spojení narušitel systému se běžně užívá mezi německými sociálními pracovníky – označuje problémové dítě, pro které se nedaří najít nový domov: nechtějí ho rodiče, nezvládají ho v dětských domovech ani na dětské psychiatrii. A ono se pak jen stěhuje z jednoho zařízení do druhého.

Víme, kolik takových dětí v Německu je?

Jak říkám, je to neoficiální termín, nejsou na to tabulky, ale odhaduje se, že jde asi o pět procent z těch dětí, které nežijí v rodině.

Proč jste si vybrala zrovna tohle téma?

Vždycky jsem chtěla udělat snímek o malé naštvané holčičce. Točila jsem ale jiné projekty. Jednou taky dokument o ženách bez domova. Bylo to depresivní, bezdomovkyně před sebou neměly žádnou perspektivu. Na noclehárnu tehdy přišla i čtrnáctiletá dívka, čtrnáct byl limit, od kterého tam přijímali lidi – a já si pomyslela: Jak se takhle mladá holka vůbec může do podobné situace dostat?! A někdo z tamních sociálních pracovníků mi řekl: Tu známe, to je narušitel systému

Nevím, jak ten termín zní v češtině, ale v němčině je to hrozně tvrdé slovo: Systemsprenger, představíte si někoho, kdo systém vyhazuje do povětří – radikální demonstranty proti politice zemí G20 nebo hackery. Přitom hlavní postavě mého snímku je devět.

Proč jste vždy chtěla dělat film o malé naštvané holčičce?

Asi proto, že jsem jako malá byla sama divoká. Navíc moc podobných postav dnes ve filmech nenajdete. Většinou se v nich promenádují roztomilé, tiché holčičky s velkýma očima, které jen pasivně pozorují svět okolo.

Jsou oni narušitelé systému známkou toho, že německý sociální systém nefunguje?

Ano, pro některé děti nefunguje, hlavně pro ty, které nelze zařadit do předem daných škatulek. V Německu milujeme byrokracii, když se objeví problém, jako první hledáme řešení v rámci existujících institucí a pravidel. A to bohužel ne vždy pomáhá, život se do nich nevejde. Chybí nám cit pro nečekaná řešení. Vezměte si Benni – po mnoha peripetiích najde místo, které jí vyhovuje, ale pravidla říkají, že musí pryč. A přes pravidla nejede vlak.

Helena Zengelová ve filmu Narušitel systému

Foto: KVIFF

Další problém jsou samozřejmě peníze. Nevím, jak je to v Česku, ale v Německu jde do sociálního systému každým rokem méně prostředků. A individuální přístup je holt dražší. Dětské skupiny dnes nemívají méně než deset členů, to je jako vyrůstat s devíti sourozenci.

Váš snímek je právě hodně o úřednících a vychovatelích, s nimiž Benni přijde do styku.

V německé společnosti nejsou vůbec respektovaní, mají nízké příjmy. Na film jsem se připravovala a psala ho čtyři roky, v těch zařízeních, jimiž Benni prochází, jsem sama přespávala, žila a pracovala – v dětských domovech, krizových centrech, na dětské psychiatrii, v praktické škole. A mimoto jsem se setkala přibližně s šedesáti různými lidmi, nejen se sociálními pracovníky, ale i s lékaři nebo lidmi z ministerstva. A všechny tyhle zkušenosti jsem ve filmu využila. Vychovatelé byli většinou empatičtí, měli svou práci rádi a mysleli to dobře, ale u některých bylo vidět, že ztrácejí síly a zásobárna trpělivosti se jim zmenšuje. V téhle profesi snadno vyhoříte.

Právě trpělivost je ve filmu klíčový aspekt. Nakonec to s Ben ni všichni vzdají.

Lidé ze sociálních služeb se na ty děti musí napojit, aby jim mohli pomoct, ale zároveň je potřeba, aby si zachovali odstup. Jinak se z toho zblázní. Například by si problémové děti neměli brát domů. Je to otázka rovnováhy a většina lidí, které jsem potkala, s tím poměrně složitě zápasí. Já bych to neuměla. Vymýšlela bych, jak to zařídit, abych mohla Benni adoptovat. Pořád doufám, že by to nějak fungovalo, že by šla zachránit. Že by nemusela skončit na ulici.

Muselo být asi složité najít někoho, kdo bude věčně se rozčilující a křičící, ale zjevně zranitelnou Benni hrát.

Kupodivu ne. Na dětském castingu měla Helena Zengelová číslo sedm. Celé čtyři roky příprav jsem si říkala, že to píšu zbytečně, že nikdy nenajdu nikoho, kdo by Benni mohl zahrát. A kdybych někoho takového náhodou našla, jeho rodiče na to nepřistoupí. Casting jsme odstartovali raději už rok před natáčením – a najednou byla holka číslo sedm ta pravá. Bylo mi blbé to zastavit, tak jsem jich vyzkoušela ještě sto padesát, ale Helenu nikdo nepřekonal.

Zásadní pro mě při výběru bylo, aby Benni na plátně nepůsobila jen jako energií nabitá holka, ale aby představovala skutečné nebezpečí. Abychom chápali dospělé postavy, které se bojí, co by mohla spáchat. Zároveň jsem potřebovala, aby dokázala být taky ticho a ukázat svou křehkost.

Nora Fingscheidtová

Foto: Petr Horník, Právo

S Helenou jsme spolu zkoušely šest měsíců. Nejdřív zlehka, šly jsme nakupovat do second handu a vybíraly, co bude Benni nosit, jaké oblečení, jaké barvy. Koupily jsme jí hračku. Probíraly různé situace: jak by reagovala Helena, jak Benni. Snažila jsem se ji naučit odlišit ty dvě osobnosti od sebe. Na začátku natáčení znala Helena vesmír Benni dokonale.

Ten film je nabitý obrovskou energií i formálně.

Je to obraz samotné Benni, chtěli jsme ukázat, že její energie nekontrolovaně překračuje všechny společensky přijatelné hranice. A to nejen prostřednictvím hudby nebo střihu, ale i přes dramaturgii scénáře: je to schválně o trochu delší, je tam trochu moc postav, trochu moc prostředí, tři konce. Všechno je malinko přetáhnuté. A v posledním záběru Benni „rozbije“ i samotný film.

Benni se na konci systém de facto zbaví – pošlou ji do Keni. Vůbec si neumím představit, co se tam s ní stane.

Německé narušitele systému skutečně posílají do Keni, Španělska nebo třeba na Sibiř. Sociální pracovníci věří, že je to dobrá věc, že se dítě dostane do zcela odlišného prostředí, obvykle někde na farmu se zvířaty, daleko od školního stresu a kamarádů, kteří už stihli propadnout drogám. Cílem je změnit rutinu dítěte, a tím změnit i jeho chování. V některých případech to pomohlo, v některých to skončilo tragicky – německé dítě se například ocitlo v sibiřském vězení. Dnes se od té praxe upouští, a když, posílají do zahraničí hlavně starší děti: od dvanácti do čtrnácti let.

Film je také o chybějící nepodmíněné lásce, Benni její vlastní matka odmítá…

Když se narodíme, jsme na rodičích naprosto závislí. Bez nich nepřežijeme. A pokud se to pouto přeruší příliš brzy, může to člověka poznamenat na celý život. Proto bylo pro film tak důležité správně uchopit postavu matky. Nabízí se to všechno svést na ni, udělat z ní monstrum, já ale chtěla ukázat, že ona svou Benni miluje, jen prostě není schopna ji zvládnout. A zároveň si to nedokáže naplno přiznat, úplně svou dceru zavrhnout. Byť by to pak možná bylo pro Benni jednodušší.

Chtěla jste se svým filmem pokusit realitu německého sociální systému změnit?

Nevím, jestli může umění něco přímo změnit. Byla bych spíš skeptická. Ale zároveň by umělci měli točit o sociálních tématech. Chtěla jsem ukázat, jak se v Německu nakládá se skutečně agresivními dětmi. Že takové dítě nejprve vyloučí ze školky, pak z další školky, že když poté vstupuje do školy, má už v papírech „záznam“, a jsou proto na něj přísnější. Že se všichni chtějí především zbavit problému. Přitom násilí je u dětí vždycky, opravdu vždycky voláním o pomoc. Měli bychom s nimi mluvit, integrovat je, zjišťovat, z čeho jejich naštvání pramení – ne je posílat pryč.

Je asi pravda, že umění může lidem posunout perspektivu. Vlastně by stačilo, kdybychom ty děti hned nesoudili, ale spíše se nad jejich situací zamysleli. Institucionální změna pak může přijít s tím. V tomhle se nejspíš i umělci mohou stát svého druhu narušiteli systému. Taky si myslím, že filmy, které jdou po srsti, a když už kritizují, tak jen planě moralizují, jsou ve finále zpravidla nudné a nezajímavé. A takové točit nechci.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků