Hlavní obsah
obálka Bianca Bellová: Celý den se nic nestane Foto: archív nakladatelství Host

Nad knihou Bianky Bellové: Bitvy o čekání

Hledat správné přídavné jméno, které by jasně a krátce popsalo novou, třetí knihu Bianky Bellové, asi nebude příliš složité. Anebo opačně. Ten, kdo by chtěl automaticky odvozovat od její hodně povedené novely Mrtvý muž (2011), v níž jí stačilo 110 stran k tomu, aby rekapitulační monolog jedné ženy ověsila množstvím veselých či méně veselých příběhů ze sedmdesátých a osmdesátých let a ukončila jej vynalézavou a navíc fungující pointou, se netrefí. Autorka to totiž zkusila úplně jinak. Takže to adjektivum bude nečekaná. Protože Celý den se nic nestane (Host 2013).

obálka Bianca Bellová: Celý den se nic nestane Foto: archív nakladatelství Host
Nad knihou Bianky Bellové: Bitvy o čekání

Současná Praha. V ní žije recepční Marta a její dcera Lola. Marta je v letech, kdy už se žena dívá do zrcadla se strachem, co tam uvidí. Lola už není její holčička, je jí šestnáct, kamarádství s mámou dávno nefunguje. Expozice je jako z nějakého filmu české nové vlny: v hotelu probíhá smuteční oslava, pravidelnému hostu panu Strnadovi zemřela žena, ten to ale bere stoicky. Je to gentleman ze staré školy, který ví, že dvořit se je jeho povinností; jako by byl odkazem k první republice. Současně s tím v novomanželském pokoji poněkud vyvádí indická nevěsta a něco se s tím bude muset udělat. A mezi těmito dvěma probíhajícími ději balancuje na velmi tenké nitce Marta. Ta nitka, to vlákénko, se jmenuje Esterházy. Bohém, otec dcery Loly, referenční bod, muž, který hrdince kdysi vstoupil do života, pobyl v něm a zase odešel, lépe řečeno, po jedné noční hádce zmizel.

Esterházy, na kterého se nedá zapomenout, který je jako šém k oživení Golema. Esterházy jako pravidelné sázení stejných čísel ve Sportce. Esterházy jako nevlastní bratr Beckettova Godota, jako symbol čekání, očekávání, jako ten, který za všechno může, jako alfa a omega, jako miláček, jako… bez Esterházyho není život vůbec možný.

Grotesknost jména Esterházy, evokující postavu z nějakého červeného románu či ze hry Járy Cimrmana, především zesiluje účinek symbolu. Čekat na Hamršmída, Vykypěla či Mastného by nebylo účinné a správně patetické. Esterházyové byli uherským šlechtickým rodem už ve 13. století, proto je s Esterházym možno hrát tu hru dál, za první plán. To už je na čtenářích. Nakonec by totiž vůbec nemuselo jít o skutečnou postavu, ale současně nemusíme ani Martu považovat za psychicky nevyrovnanou osobu. Každý z nás má jednoho nebo více Esterházyů. A dokud je máme, dokud ho má Marta, tak je tu ještě naděje. Moderní dějiny naší civilizace jsou také dějinami čekání. Tohle už je samozřejmě spekulace, jestli tudy prošla autorčina předvídavost, zda měla potřebu promýšlet tahy hodně dopředu, i když je jasné, že hra skončí dřív. Jedno je však jisté, bitvy o Esterházyho, o Godota, jsme už prohráli. A začínáme prohrávat i ty bitvy o čekání. Už totiž neumíme ani čekat…

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků