Hlavní obsah

Mysli, pracuj, diskutuj. Letní filosofická škola jako prostor, kde to rezonuje

Právo, Jan Géryk, SALON

Německý sociolog Hartmut Rosa ve své knize o rezonanci mezi člověkem a světem charakterizuje tento fenomén jako smysluplný a dynamický vztah, v němž se subjekt a jeho okolí vzájemně pozitivně utvářejí.

Foto: Tomáš Wünsch

Bratři a filosofové Pavel (vlevo) a Karel Flossovi

Článek

Jedinec může pociťovat existenci vztahu rezonance jakožto opaku odcizení na třech „osách“. První osa je horizontální, zahrnující náš vztah k druhým lidem, ať už v rodině, mezi přáteli, nebo ve veřejném prostoru. Na diagonální ose se vztahujeme k materiálnímu světu – prostřednictvím práce, vzdělávání, v určitých případech i konzumu.

Konečně na vertikální ose jde o vztah k transcendentnu, který můžeme prožívat skrze náboženskou víru, umění nebo přírodu. Na průniku os rezonance pak Rosa vidí možnost vystavět „sociologii dobrého života“.

Jako jeden z typických příkladů prolínání os rezonance vidí Rosa aktivní život ve farnosti. Věřící člověk v rámci farnosti utváří jak svůj vertikální vztah k Bohu, tak horizontální k ostatním farníkům a diagonální k materiálnímu sousedství, jehož jsou kostel a fara určitým středobodem.

Vcelku příznačně v prostoru fary ve Velkých Losinách se tak odehrává akce, o níž lze říct, že je na principu prolínání všech tří os rezonance založena rovněž. Mám na mysli Letní filosofickou školu, jež se letos v prvních dvou prázdninových týdnech uskutečnila už pojednatřicáté.

Jak básně spolkly politiku. Milena Bartlová, Václav Bělohradský a Ondřej Slačálek v debatě Salonu

SALON

I toto tradiční setkání zájemců o filosofický dialog zakládal dnes již pětadevadesátiletý filosof Karel Floss v inspiraci starým benediktinským heslem ora et labora („modli se a pracuj“). I když zde jde o řekněme inkluzivnější modifikaci tohoto rčení, spíše o „mysli a pracuj“.

Mladší generace organizátorů (Otakar Bureš, Jiří Michalík, Jan Makovský, Jiří Motl, v předcházejících letech Evžen Stehura a další) se na tuto zakladatelskou ideu pocházející ještě z dob, kdy se Letní filosofická škola odehrávala v Sázavě, snaží za stálé spolupráce s Pavlem Flossem, mladším bratrem Karla Flosse, navázat i ve Velkých Losinách.

Utopie pravidel

Tak se i denní rytmus letošní Letní filosofické školy dělil na tři nejvýraznější části. Dopolední „pracuj“ spočívalo v pomocných pracích okolo samotné fary, například v přípravě dřeva na topnou sezonu či sázení stromků. Odpolední „mysli“ tvořil hlavní program vždy o třech až čtyřech přednáškách pozvaných hostí. Neméně zásadní však vždy bylo i večerní „diskutuj“, k čemuž sloužily především prostory sousední hospody či táborové ohně.

Jak účastníci nejrůznějších konferencí a vzdělávacích pobytů vědí, právě v takovýchto prostorách přichází ke slovu „nejčistěji horizontální“ složka rezonance, kdy již hovory mezi účastníky nejsou mediovány skrze předmět pracovního úkolu či moderátora přednáškového bloku.

Foto: Tomáš Wünsch

Jaroslav Šotola

Ostatně ani přednášky proslovené v hlavním odpoledním bloku nemusejí být čistě akademické. Některé mohou mít aktivističtější potenciál, jiné zase mohou – jakkoli nikoli plánovaně – zasáhnout i do chodu Letní filosofické školy jako takové.

To byl letos případ vystoupení olomouckého antropologa Jaroslava Šotoly, který (volně inspirován knihou nedávno zesnulého anarchisty Davida Graebera Utopie pravidel) mluvil mimo jiné o horizontálních organizačních strukturách a způsobech rozhodování – tedy takových, kdy příkazy nevycházejí z jednoho centra, ale úkoly se spontánněji delegují mezi jednotlivce či menší skupiny.

Po této přednášce byl vznesen návrh, aby se i na Letní filosofické škole vyzkoušelo zavedení pravidelně konaného „pléna“, kde by se na takovéto horizontální bázi řešily zejména otázky organizace dopolední práce, ale též další otázky vyvstávající z komunitního života na faře.

První pokusy byly relativně úspěšné, neboť se díky nim podařilo přimět k zapojení se do dopoledních prací více lidí než v prvních dnech. Směrem k příštímu ročníku tak řada zúčastněných vyslovila přání, aby se plénum stalo pevnou součástí rytmu Letní filosofické školy. A to i přesto, že mnozí účastníci nepřijíždějí na celou dobu konání akce, ale často jen na několik dní, třeba na svůj oblíbený tematický blok.

To je usnadněno skutečností, že na akci není třeba se dopředu registrovat, stačí přijet a přispět na ubytování, které je možné přímo na faře či na přilehlé zahradě ve vlastním stanu.

Akce tak není co do účastníků výběrová, zůstává otevřená všem zájemcům o vědění a dialog, což je jednou ze záruk plurality perspektiv, jež je na Letní filosofické škole trvale přítomná, ať už jde o perspektivy generační, světonázorové, či oborové.

Důležitost perspektiv různých oborů ostatně zmiňuje také Karel Floss, když v souvislosti s Letní filosofickou školou píše o „nutné synergii filosofie a teologie s exaktní vědou (zejména s matematikou) a výtvarným uměním“.

Tak bylo rovněž letošní zastřešující téma Agrese, lež, nenávist – a obrana před nimi nahlíženo v blocích dějin filosofie či sociální filosofie nebo v blocích zaměřujících se na průniky filosofie s uměním, vědou, případně s vírou.

Jen další „konec světa“. Ivan M. Havel o strachu z nástupu superinteligence

SALON

Speciální vzpomínkový den byl letos věnován životu a dílu nedávno zesnulého Ivana M. Havla, jenž se Letní filosofické školy v minulosti opakovaně účastnil, zvláště když její součástí ještě byly Sázavské meditace o základech vědy.

Svobodný dialog

I mezi mladšími účastníky Letní filosofické školy je řada těch, kteří se na akci vracejí pravidelně, přičemž si troufnu tvrdit, že alespoň pro některé jde o pomyslný Rosův „přístav rezonance“.

Obdobný pocit mám také například z pravidelného navracení se účastníků na čtenářům Salonu dobře známé Ekologické dny Olomouc. Za dobu svého magisterského studia na pražské právnické fakultě jsem takového dojmu nabyl zase z výjezdních seminářů z ústavního práva.

Foto: Tomáš Wünsch

Účastníci Letní filosofické školy na dvoře fary ve Velkých Losinách

Společným jmenovatelem podobných akcí je nepochybně svobodný dialog. Ten je určitým protipólem nejenom samotářskému aspektu akademického vita contemplativa, ale též určitému odcizení na dnešních univerzitách, kde nezřídka hraje prim hlavně plnění různých kvantitativních ukazatelů.

Sousloví „svobodný dialog“ jsem tak použil ne až tak ve smyslu (samozřejmé) absence cenzury, ale ve smyslu dialogu „osvobozeného“ od vázanosti na rostoucí univerzitní byrokracii či od některých zbytečně přetrvávajících hierarchií.

Závěrem bychom si tak mohli položit otázku, proč jsou události, jež by měly být předobrazy univerzity, nakonec pouhými prázdninovými nebo víkendovými záležitostmi, nebo dokonce únikovými zákoutími před běžným akademickým provozem.

Tento kontrast a pozitivní osobní zkušenosti z „letních škol“ však nejen mnohé studenty, ale i starší akademiky můžou aktivizovat k tomu, aby v každodenním fungování svých univerzit kriticky poukazovali na prostory, kde to „nerezonuje“. A snažili se o to, aby univerzita byla prolnutím vertikály potěšení z dosahování vědění, horizontály příkladných vztahů mezi členy akademické obce a diagonály starosti o materiální prostředí pro studium a bádání.

Autor působí na katedře politologie a sociologie PF UK. 

Reklama

Související témata:

Související články

Jan Romportl: Olomoucký maják

V době svých studií na Západočeské univerzitě jsem objevil velmi speciální místo v prostoru a čase, které nesmírně ovlivnilo mé další odborné, studijní,...

Esej Jana Géryka: Generace po půl století

Časový odstup jedné generace od druhé není pevnou konstantou. Mnohem spíše jsou generační předěly vázány na zásadní události vyvolávající specifickou...

Výběr článků

Načítám