Mišík je můj Pattinson. Adam Sedlák uvedl na karlovarském festivalu svůj BANGER.

Dělal jsem si research, do rapový komunity jsem se dostat potřeboval. Takže playlisty plný rapu, pak pár večírků s rappery. Sledovat všechny na Instagramu. Sledovat tam i jejich holky.

Autenticita byla důležitá taky v tom, jak kluci ve filmu vypadají, když dělají byznys. Rozhodně jsem nechtěl, aby třeba jezdili v autě, který by bylo nějak podsvícený. Žádný dealer by nikdy neměl cool podsvícený auto, co křičí do světa „jsem dealer“, neseděl by ve žlutý mikině v tesle jako ve Zrádcích. Chodili jsme po autobazarech, kde ti vždycky řeknou, kde je řada aut, co kupujou dealeři. Alex má sice černý hadry Prada, ale nekřičí to do světa s velkým logem.

Nebyl první volba. Z pochopitelných důvodů, kvůli své mediální známosti. Myslel jsem taky na rapovou scénu, že by to u ní mohlo vzbudit nedůvěru: dělat film o rapu a nechat v něm hrát Mišíka. Nakonec je z toho ale takový provokativní oxymóron.

Prosadil jsem nejdřív jinýho kluka: Vojtu Vodochodského, což je podle mě teď nejlepší mladý český herec, vidíš ho všude. Ale když jsme dělali první kamerový testy a on se oblíkl do rapovýho oblečení, najednou to vůbec nefungovalo. Je vysoký, hubený, prostě to na něm viselo. V kontrastu k neherci Marcelu Bendigovi, představiteli Ládi, bylo vidět, že „hraje“. Potřeboval jsem někoho, kdo s tebou bude spolupracovat na scénáři tak, že když řeknu: „Hele, řekni to podle sebe…“, tak ví, jak na to. Že zná hlášky, že se tě nebude ptát, co a jak se v tý bublině říká.

Spíš mě to hodilo zpátky na začátek castingu, kde jsme Adama potkali, ale po jednom jetí jsme mu už pak nevěnovali pozornost, protože jsme měli hrozný předsudky. Pak jsem mu napsal a přesně jsem věděl, že přijde z nějaký party a řekne ti: „Čus kámo!“ Zároveň se ti umí prodat, touží se profesně posouvat. Tohle chceš, on to žije. Sice to není rap’n’roll, ale pop’n’roll, nicméně statusu a respektu, o kterých BANGER. je, Adam rozumí. Přišlo mi, že díky tomu bude autentický.

Jak znáš Adama Mišíka, tak seš zvyklej, že vedle něho vidíš určitý typ žen, proto jsme si záměrně říkali, že by bylo dobrý tam nemít hroznou kočku na první dobrou, protože to znáš z bulváru. Takže jsem šel po někom, koho vedle Adama úplně nečekáš. Chtěl jsem obsadit někoho neznámýho, ale pak přišla Anička Fialová, která neuměla text a za pět minut si to přede mnou nacvičila a během dalších pěti minut vytvořila tu emoci. Zároveň mě vždycky hrozně štve, že děláš casting a výsledkem je, že obsadíš Annu Fialovou nebo Elišku Křenkovou. To nemusíš ani dělat casting, protože víš, že jsou prostě dobrý.

Marcel už má za sebou menší role v seriálech. Chtěl by prorazit v herectví, ale na castinzích mu říkají, že Rom nemůže hrát právníka nebo lékaře. Takovou roli v našem filmu sice nemá, když jsem ho ale viděl, věděl jsem, že Láďa musí být on. Spousta lidí říká, že hraje sám sebe. Ale on je fakt hodně introvertní, citlivý. Moc nemluví, v životě nevyzkoušel drogy, takže vůbec neví, co s člověkem dělají. Ale žil tři roky v ghettu. Je velký talent. Jednu chvíli jsem chtěl, aby hrál Alexe, ale on sám říkal, že se cítí víc jako Láďa.

Je to film o pátku v Praze a ten většinou začíná u někoho na privátě. Nebo tam skončí po tom, co jdeš do baru a do klubu. Tak jsme si řekli, že by tam všechny tyhle věci měly být zastoupený. V první verzi scénáře šli kluci do Le Clanu, ale v době natáčení se tam konala akce Milk & Honey, což je sex party. Hledali jsme, jak pojmout celou scénu pražský noci, kdy můžeš jít na rap i techno, ale taky se všechno může rychle zvrtnout.

Když chceš dneska točit vlastně cokoliv, musíš přijít s mood boardem, abys skrze nějaký reference ukázal klientovi nebo producentovi, jak to bude vypadat. Ale já jsem od začátku kameramanovi říkal, že to takhle nechci dělat, že si chci najít svůj vlastní look. Herecký zkoušky jsme samozřejmě točili ve statických, dlouhých záběrech, jenže to pak v celcích vůbec nefungovalo. V detailu to ale najednou začalo být správně nervní, tak jsem si říkal, že by bylo vlastně dobrý, kdyby to byl takový Saulův syn s Adamem Mišíkem v Praze…

Jejich vliv je velký, nebudu to zapírat. V Dobrých časech máš Roberta Pattinsona, kterýho znají lidi ze Stmívání, ale pak jim ukáže něco jinýho. Když jsem viděl Dobrý časy ve Varech, říkal jsem si, ty jo, to je hrozně nepříjemný, už potřebuju vidět velký celek, ale ten přišel až po pěti minutách. A pak mě napadlo, jaký by to bylo udělat film, který bys celou dobu měl v detailech.

Vzor je pro mě ale taky Refnův Dealer a hodně jsem koukal i na Trierův Tanec v temnotách, protože v době, kdy všichni natáčeli cool filmy, vzal on hnusný televizní kamery a natočil tohle.

To jsem vůbec nechtěl, aby byl BANGER. za každou cenu cool. Dneska i dokumenty na Netflixu vypadají líp než kdejaký celovečerák, ale už to moc nepůsobí jako pravda, protože je to extrémně stylizovaný a výrazně nasvícený. Hrozně jsem se tím přejedl. Když vidím na YouTubu miniaturu, která vypadá co nejvíc jako trash z telefonu, hned na to kliknu, protože mě to zajímá.

Už když jsem psal žádost na Fond kinematografie, odkazoval jsem se na Dogma 95. V roce 2000 natočil Vladimír Michálek Anděl Exit o feťácích na Andělu. Vidíš, že Michálek taky chtěl udělat Dogma, ale je to natočený ve velkých celcích, kdy nevíš, o čem ten záběr je, co ti režisér chce říct. S kameramanem jsme si říkali, že takhle ten film točit nechceme. I když i my jsme využívali dokumentární styl, furt jsem chtěl, aby tam řemeslo bylo vidět.

Myslím, že je to celý i o nějaký drzosti, točit jako my na iPhone. Co jsem se o tom bavil s pár kamarádama, tak mi říkali, ať to nedělám, ať hlavně netočím na telefon.

Protože kameramani netočí na telefon. Je to prostě pod jejich úroveň. Já bych klidně natočil film na klíčenku, mně je to jedno. Nebo na GoPro.

Nechtěl jsem klapku, prostě jsem zapnul iPhone a mohli jsme jet, nezávisle na světlech. Bylo to hrozně svobodný. Když ve filmech třeba jedou lidi v autě, točíš to z plošiny, takže je někdo nepřirozeně zvednutý. Tady Adam reálně řídil auto, do toho musel hrát a točilo se za živýho provozu. Takže kdybychom se vybourali, byl by to asi pěknej průser. Jednou nás takhle zastavili policajti. Vidí bandu, potetovanýho týpka a Roma, co měl čočky jako roztažený zornice, byl celý zpocený a vypadal, že má v tašce drogy. Pak se drbalo, že nás doopravdy zatkli a našli drogy.

Měli jsme falešný drogy. Marcel to měl v tašce, fejkový vuittonce. Adam u sebe samozřejmě neměl občanku, takže když se potom nahlašoval do registru, pochopili, že je to ten slavnej kluk, dali zpátečku a neprudili.

Proto jsme rok střihali, muselo se to fakt vysedět. Děláš film pro určitou cílovku, která je nějak zvyklá komunikovat. Nebezpečí ve filmu můžu dělat klasicky přes červenou barvu, ale zároveň ho můžu udělat přes mem Svarty. Na projekci pro teenagery bylo poznat, že to fungovalo – oproti třeba AZ-kvízu, který už nemusí tolik znát. To mě překvapilo, to nám nedošlo.

Myslím, že když děláš film, co může vidět iks lidí, nejde necítit nějakou zodpovědnost. A vzhledem k tomu, že děláš film pro mladý publikum, je ta zodpovědnost o to křehčí.

Ponaučení z našeho filmu ale není, že drogy jsou špatný, spíš je to normalizuje tím, že se nad nima nikdo nepozastavuje. V Praze je to totální mainstream nejen na každým vánočním večírku – a náš film to odráží. Mladý lidi budou vždycky brát drogy, budou experimentovat a já si myslím, že náš film posouvá diskurz v tom, že oukej, jsou tady drogy, můžeš je brát, ale s nějakou rozvahou. Nemusíš si dávat ten koktejl. Tady ve společnosti ten diskurz takový není, oproti Západu, kde máš na festivalu stánek, kde si lidi můžou otestovat svoje drogy a oni ti řeknou: „Hele, máš tam omítku, neber si to.“

Pro mě by byl největší úspěch, kdyby máma nebo táta vzali svoje dítě na tenhle film a pak šli a popovídali si o drogách. Asi by si o drogách popovídali víc než já se svojí mámou. Hrozně mi to chybělo.

Chtěli jsme mít klub jako Eccentric nebo Public Interest, kde by byli takový ty lidi z lesklých magazínů, pak taky Petra Koláře nebo Martina Fenina, ale všichni nás strašně rychle poslali do pryč. Takže ve filmu jsou lidi, co do toho šli a měli koule, a za to jim velmi děkuju. Přijde mi, že tady nikdo moc nemá ten smysl pro humor. Třeba Mikýř do toho původně chtěl jít, chtěl mít scénu, kde se bude záměrně chovat jako největší čurák a dá si obrovskou čáru z tabletu a bude u toho citovat Nietzscheho, ale nakonec to z mně nejasných důvodů nedopadlo. Najednou nás tak zachránil David Černý, kterýmu je to úplně jedno.

Ne. Měl jsem naprostou svobodu, nikdo mi do toho nekecal. Myslím, že to je tím, že ten scénář byl sice čtivej, ale nebylo tam napsaný, že jedou v autě, ale „cruisují“ autem, byla tam spousta anglicismů, takže tomu ti lidi nejspíš nerozuměli. A tím pádem si radši nedovolili nic moc říkat, protože je to svět, který je jim vzdálený a nepřísluší se jim ho hodnotit. Takže je to výhoda, když děláš mladej film. Protože ve všech těch komisích a radách žádný dvacetiletý třicetiletý člověk není. Ale to je vlastně špatně taky.

To je těžký zhodnotit. Ozve se ti pár producentů, že s tebou chtějí udělat film, ale nějak jsem s nima nesouzněl. Dostal jsem scénáře, který se mi nelíbily. Řeknou ti, že to hlavně musí vydělat prachy. Vždycky to nějak ztroskotalo. Obcoval jsem s jinýma producentama, ale pak jsem se vždycky vrátil domů do Shore Points, ke Kubovi Jírovi. Doma je nejlíp.

Rád bych dělal něco jako mainstream, pop. I BANGER. beru jako pop. V Čechách ale takový střed nikdo netočí. Ve Varech vzali letos do soutěží samý low budget nebo skoro no budget filmy. Co to vypovídá o český kinematografii? Že když už máš budget dvacet a víc milionů, tak to znamená, že to nemůže být nijak ambiciózní a že to musí být film určitýho žánru a střihu.

Beru inspiraci v Polsku. Scenárista Mateusz Pacewicz, třicetiletý kluk, napsal filmy Corpus Christi a Hater, což jsou podle mě ty středový věci, o kterých jsem mluvil. První film byl nominovaný na Oscara, druhý je ze současný Varšavy, má dobrý kritiky i spoustu diváků. A takový věci se tady prostě nedělaj.