Článek
Je mi něco málo přes třicet a na koncertě našeho momentálně nejúspěšnějšího labelu Milion+ jsem suverénně nejstarší. Snažím se to maskovat a moc mi to nejde. Jakmile se ale ozvou první beaty tracku Z nuly na sto z kolektivního alba Krtek Money Life, generační propast se rozplyne a za chvíli i já, jako hromada středoškoláků kolem, mávám rukou do rytmu: „Já jsem coolest monkey in the jungle. / Střílím je jak Rambo. / Podívej na mě, jak dělám cash. / Podívej na mě, je šero jak dangl.“
Ráno bolest, v noci kóma. Karel Veselý o smutných mladých mužích českého rapu
Přiznávám se bez mučení, že mám ráda současný český rap. Ve sluchátkách nejčastěji točím Yzomandiase, hypersebevědomého „zmrda z Varů“, šéfa českého Wu-Tang Clanu, labelu Milion+. Baví mě poslouchat i jeho věčně vysmátého kolegu, holčičího idola Nika Tenda, mám ráda melancholickou flow na pozadí temně tanečních beatů z dílny „citlivého kluka“ Viktora Sheena nebo raketový rap bratislavského „vypravěče“ Gleba.
Vím, že jejich produkce je v řadě textů i ve svém celkovém projevu sexistická, hedonistická a někdy i plná násilí, a taky vím, že by taková rozhodně být nemusela (a třeba v případě zmiňovaného Gleba ani zas tak moc není). Na druhou stranu je rap nutné brát s nadsázkou, která je mu vlastní, a zároveň mu přiznat pozici nejdynamičtější české hudební scény současnosti.
„V kolik hodin choděj noční můry do tvejch snů? / Kolik lidí ze tvejch kámošů jsou vážně true? / A kolik ještě zbývá týdnů, kolik zbývá dnů?“ ptá se v tracku Kolik z desky Barvy Viktor Sheen. „Miluju to všechno, miluju ty pády, miluju bejt na vrcholu. / Jedno bez druhýho není, / jde to ruku v ruce a pořád dokola,“ odpovídá mu Yzomandias a o chvíli později dodává: „Kolik dáš, kolik dáš, tolik dostáváš zpět. / Kámoši kolem maj děti, / já radši dál plním účet.“
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.
V zahraničním ani v českém rapu nicméně už dávno nejde jenom o bičiz, prachy a drogy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Současný rap do sebe pochopitelně vstřebává stávající společenské krize, úzkosti a obavy. Ano, dělá to hodně specificky a po svém a bezesporu i proto, že deprese, pochybování o sobě a smyslu života nebo přiznaná zranitelnost dnes umí vydělat slušné peníze. Jenže o to snad v narativu pozdního kapitalismu jde, ne? Rozčilovat se nad tím nemá smysl – lepší je rap prostě poslouchat. I kdyby jen proto, abychom se naučili lépe chápat svět těch, kteří mu holdují ze všech nejvíc – těch, kterým třicet ještě dlouho nebude.
