Hlavní obsah
Z klipu k písni Utopia islandské zpěvačky Björk Foto: Profimedia.cz

Miloš Hroch, Jiří Špičák: Naslouchat utopiím. Optimismus je nejradikálnějším gestem v současném popu

Na začátku tohoto desetiletí jsme se díky hitparádám ocitli na nekonečném mejdanu – Katy Perry, Rihanna nebo Lady Gaga nám ordinovaly návykové popové oblouznění. Pak ale nastal hluboký propad do deprese, úzkosti a strachu. Jako když po celonoční party vyjdete ven z klubu, sundáte si sluneční brýle a palčivé světlo vám na sítnici vyryje morální kocovinu.

Z klipu k písni Utopia islandské zpěvačky Björk Foto: Profimedia.cz
Miloš Hroch, Jiří Špičák: Naslouchat utopiím. Optimismus je nejradikálnějším gestem v současném popu

Až pozdě jsme si uvědomili, od čeho všeho nám mainstreamová produkce hudebního průmyslu po startu hospodářské krize v roce 2008 odváděla pozornost. Pařilo se, jako by západním společnostem nehrozil kolaps.

„Srát na tvoje pocity, pravda je jen drb,“ zpívá v loňském hitu Love It If We Made It frontman kapely The 1975 Matty Healy. „Čeká nás už jen úpadek, modernita nás zradila,“ dodává zpěvák skupiny, která na březnových Brit Awards sklidila ocenění za nejlepší kapelu i desku. Hymnická píseň plná energie je jako sled novinových titulků: je tu uprchlická vlna, opiátová krize v Americe, klimatické změny, postfaktická doba, brexit, Donald Trump, policejní brutalita, rasismus nebo duševní nemoci symbolizované předávkováním xanaxového rappera Lil Peepa. „Konzultace, degradace, fosilní paliva, masturbace, imigrace, liberální kýč,“ pokračuje Healy v rekapitulaci důvodů, kvůli kterým v popu všeobecný smutek vystřídal extázi a optimismus.

Vystopovat v populární kultuře jednotnou náladu obvykle vyžaduje alespoň dekádu odstupu, při pohledu na čela hitparád posledních let je ale jasno už teď: tu náladu můžeme shrnout názvem tracku amerického rappera XXXTentaciona, který po zpěvákově smrti v červnu loňského roku vyskočil na první místo žebříčku časopisu Billboard: Sad!

Rapper, zastřelený během loupežného přepadení, byl jen posledním z řady smutných bořičů hitparád, jimž vévodí asi nejúspěšnější hudebník současnosti, Kanaďan Drake. Infekci melancholie roznesl do všech stran právě on.

Juliána Chomová: Utopia, květen 2019, exkluzivně pro Salon

Foto: Juliána Chomová

Přestože otevřenost, s jakou se v popové aréně mluví o dříve stigmatizovaných depresích, je vlastně dobré znamení, měl všeobecný popový smutek i jiný důsledek: zničující pesimismus vedl, stejně jako dřívější bezhlavý optimismus, jen do slepé uličky.

Kapela The 1975 prolomila tíživou náladu svého songu Love It If We Made It jednoduchým, ale o to účinnějším veršem: „Zamiloval bych si to, kdybychom to zvládli.“ A podobně v popu nedávno vyrostla malá dávka naděje, jejíž další výhonky teď ale začaly klíčit všude – od klubového undergroundu až k mainstreamu.

-------------------------------

Autoři ke své eseji připravili také tematický playlist – poslechnout si ho můžete zde.

-------------------------------

„Jsme si dnes ještě schopni představit nějakou utopii?“ ptal se filosof Fredric Jameson v knize Postmodernismus z roku 1991. V době, kdy se i vlivem trumpismu nebo brexitových nálad otřásají základy západního liberalismu a kdy kvůli bezprecedentním klimatickým změnám trpíme environmentálním žalem, je tahle otázka o to naléhavější. Jak na ni odpovídá dnešní hudba?

Zdá se zvláštní doufat

„Zdá se zvláštní v dnešním světě vůbec doufat, když každý krok vpřed vypadá tak nekonečně malý,“ vystihl společenskou náladu v loňském singlu On the Edge of Time švédský písničkář Jens Lekman. Okomentoval i současnou kulturu: „Je tak lehké vysmívat se něčí utopii, když jsme desítky let krmeni dystopií.“

Vykreslování dystopických společností svázaných totalitními režimy nebo monstrózními kapitalistickými korporacemi je pevnou součástí 20. století. Jakými jinými nástroji se taky snažit rozklíčovat století, v němž si lidstvo prošlo dvěma světovými válkami, genocidami v čele s holocaustem, hospodářskými krizemi, studenou válkou či hladomory?

Aldous Huxley ve své sci-fi Konec civilizace z roku 1932 načrtl vizi konzumní společnosti přesycené antidepresivy a halucinogenními drogami, George Orwell zase v románu 1984 kritizoval totalitní režimy postavené na neustálém dohledu ze strany vládnoucí vrstvy. K Huxleymu a Orwellovi můžeme přidat i Bradburyho, Ballarda nebo Dicka. Vlastně v každé dekádě 20. století bychom našli zásadní dystopický román, jehož prostřednictvím se autor vyrovnává nejen s nemocnou západní společností, ale i s vlastními neurózami.

Avšak teprve v sedmdesátých letech začala dystopie válcovat i popkulturu. V roce 1971 natočil Stanley Kubrick násilnou moralistickou esej Mechanický pomeranč, o dva roky později představili Pink Floyd veleúspěšnou desku The Dark Side of the Moon tematizující konzum, chamtivost nebo psychické problémy. Už v roce 1977 pak na ni kapela navázala lakonicky nazvaným albem Animals, přímou citací Orwellovy Farmy zvířat, kterou Pink Floyd přeskupili do podoby syrové obžaloby zacyklené lidské civilizace.

Lady Gaga v roce 2008

Foto: Evan Agostini, ČTK/AP

Jens Lekman ale vyrůstal v osmdesátých letech, a právě tehdy se lidem tlačily do hlav dystopické vize zatím nejintenzivněji. Celou dekádu můžeme s klidem označit za temnou, bezvýchodnou, strašidelnou. Hned na začátku roku 1981 nastoupil do prezidentské funkce v USA Ronald Reagan, na druhé straně Atlantiku se už o dva roky dříve stala britskou premiérkou Margaret Thatcherová. Oba konzervativci se výrazně podíleli na změně paradigmatu a směřování západní společnosti: demontovali sociální stát, snížili daňové sazby nadnárodním korporacím, a tím jim dali v podstatě neomezenou moc. Popkulturní odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Osmdesátá léta udělala z dystopie standardní mód uvažování. Posádka v obou úvodních dílech Vetřelce se plavila na korporátní nákladní lodi vstříc vesmírným predátorům, co měli kyselinu místo krve. Blade Runner tematizoval identitu a osobní svobodu ve světě ovládaném nadnárodními společnostmi, RoboCop varoval před privatizací policejních složek a filmy jako Brazil nebo 1984 vracely do hry věčné téma sledování a cenzury.

Ve stejné době, tedy v polovině osmdesátých let, vydala svůj nejslavnější román kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová. Není přitom divu, že se feministická dystopie Příběh služebnice dočkala v roce 2017 resuscitace. Pod prezidentstvím otevřeného sexisty a rasisty Donalda Trumpa působil seriál na motivy knihy možná ještě o něco aktuálnějším dojmem.

Nostalgická touha po minulosti, která se od počátku nového milénia projevovala hlavně v populární hudbě a kterou vlivný hudební publicista Simon Reynolds shrnul názvem své knihy Retromania, nakonec začala být zjevná i v politice. Koho by při pohledu na Theresu Mayovou a Donalda Trumpa nenapadlo přirovnání k Margaret Thatcherové a Ronaldu Reaganovi? Potvrzením je mimo jiné i revival post-punku: ozývá se echo kapel jako Joy Division nebo The Fall, jejichž hudba byla v osmdesátých letech soundtrackem k vládnímu rozbíjení sociálních jistot.

Podle britského teoretika Marka Fishera už dnes lidé neposlouchají novou hudbu, protože přežívání v neoliberalismu je natolik vyčerpává, že v kultuře hledají hlavně jistotu, kotvu a pevný bod. A podobně můžeme vnímat i návrat konzervativní politiky ztělesněné Mayovou a Trumpem. Minulost je bezpečnější, protože už se stala.

Bude pršet z kapes

„Co se děje na parketu? Jak se jmenuje tenhle klub? Nemůžu si vzpomenout, ale to je v pohodě,“ zpívala v průlomovém singlu Just Dance z roku 2008 tehdy začínající zpěvačka Lady Gaga. „Prostě tancuj, a všechno bude v pohodě.“

Zatímco v klipu její korzet vyrobený z disko koule oslňoval zraky namol opilých tanečníků a všude stříkalo šampaňské, Spojené státy prožívaly nejhorší hospodářskou krizi od třicátých let. Elektropopový hit z alba The Fame se dostal do top desítky žebříčku Billboardu přesně v době, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers. Světové trhy spadly do červených čísel a euroatlantický prostor to schytal nejhůř. „Myslím, že můj příchod na scénu byl dobře načasovaný,“ komentovala to o pár měsíců později lakonicky Lady Gaga, která vděčně přijala roli ambasadorky divnosti a brzy vyrostla v globální superstar. „S recesí v Irsku a ve Spojených státech, které už se propadají do úplné deprese, nám všem moje píseň pomůže se alespoň na chvíli usmívat,“ dodala. „Lidé jsou dnes lační po možnosti se radovat a utéct pryč od reality.“

Disko koule se pořád točila, na parketu to žilo, za zvuků bezstarostného popu ale dál krachovaly společnosti i celé státy, lidé sklouzávali do dluhových pastí a nezaměstnanost rostla světelnou rychlostí. V hitparádách jsme o tom ale neslyšeli. Místo toho kraloval v zimě roku 2009 hitparádě Billboardu song Right Round amerického rappera Flo Ridy a zpěvačky Ke$hy – s charakteristickým symbolem dolaru ve jméně.

„Vím, že přichází bouře, moje kapsy mi říkají, že bude pršet,“ deklamuje rapper verše o tom, jak ve strip klubu rozhazuje peníze a vyzývá tanečnice k orálnímu sexu.

„Nejde tu o žádný sociální realismus,“ píše ve vlivné knize Stroj na hity novinář John Seabrook. „Klub je pozemský ráj nabízející všechny smyslové rozkoše i aréna, kde se měří úspěch.“ Jako by track vznikal v paralelním vesmíru a neměl nic společného s depresivními náladami západního světa.

Donald Trump a Theresa Mayová, červenec 2018

Foto: Profimedia.cz

V době po ekonomické krizi se na vrchol hitparád dostala i představitelka tzv. bílého soulu, londýnská zpěvačka Adele. Ta na situaci reagovala jinak – v duchu převládající retrománie zavelela k útěku do minulosti. Když její balady letmo zaslechnete při nákupech v obchodním centru, nemáte šanci určit, z jakého období pocházejí. Adele dělá hudbu pro bezčasí kapitalistického realismu, pro emocionální vakuum života, ve kterém je práce neoddělitelná od života a vy ztrácíte pojem o čase, protože musíte neustále vydělávat na zaplacení své přítomnosti.

„Kapitál vás pronásleduje i ve vašich snech. Čas ztrácí linearitu, stává se chaotickým a rozkládá se na izolované momenty,“ popisoval tuhle situaci Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus, která vyšla právě v roce 2009. V témže roce neměl v Americe práci každý desátý člověk.

Mělo to ještě další rozměr. V tomtéž desetiletí se zvedla vlna filmů s tématem zombie apokalypsy, startoval úspěšný seriál Živí mrtví a i ve vědeckých článcích se mluvilo o zombifikaci společnosti a lidech prvního světa bloudících ulicemi s obličeji ozářenými smartphony, které rozostřily vnímání času, otevřely nekonečný přístup k digitálním archivům minulosti a současně ze všech stran bombardovaly uživatele rozkouskovanou přítomností. Tohle už nebyl šok z budoucnosti, ale šok z přítomnosti, jak to ve své knize Present Shock popsal mediální teoretik Douglas Rushkoff. Fisher oproti tomu psal o zombii kapitalismu: a jak víme, zombie nemají žádnou naději ani žádnou motivaci. Potřebují jen lidské maso.

Konec naděje?

Ekonomická krize měla zásadní vliv na reputaci západní demokracie. Otřásla důvěrou v elity a otevřela dveře populistům. V politice se přihlásila nostalgie po lepších časech, které ve skutečnosti nikdy nebyly – a zajistit je měla konzervativní politika jako vystřižená z osmdesátých let. Tahle retrománie je daleko nebezpečnější než to, že se z hudby vytratila touha experimentovat a vytvářet lepší budoucnost. Místo Reagana a Thatcherové jsme dostali Trumpa a brexit.

Obojí samozřejmě okamžitě vyvolalo vlnu aktivistických desek, v refrénech hitů se mávalo hesly jako z transparentů a největší hvězdy globálního popu typu Beyoncé se stavěly proti populismu a rasismu, prohlašovaly se za feministky, bily se za práva trans lidí a upozorňovaly na nebezpečí klimatické katastrofy. Jenže se nic nezměnilo – a živelná vzpoura se zlomila ve vyhoření. „Není to konec. Jen konec naděje,“ zpíval Alan Sparhawk z americké kapely Low na loňské desce Double Negative, a vystihl tím únavu liberální části Ameriky po dvou letech od zvolení Donalda Trumpa. Na druhé straně oceánu pak zpívali Sleaford Mods o brexitové grotesce: „Tohle není žádný čarodějnictví, jen zatracený peklo.“ Zatímco dříve byli agresivní a naštvaní, dnes je z nich cítit únava z táhlých debat o odchodu z Evropské unie.

„Opravdová krize našich časů a naší generace není v tom, že bychom se neměli dobře,“ píše v úvodu své knihy Utopie pro realisty nizozemský historik Rutger Bregman, který se proslavil i ostrým proslovem na letošním sjezdu elit v Davosu. „Opravdová krize spočívá v tom, že si neumíme představit nic lepšího.“

Bregman tu otevírá brány imaginace, které byly léta zavřené. „Radikální nápady o odlišném světě byly dlouhou dobu v podstatě nemyslitelné,“ dodává. Ještě ve třicátých letech se přitom světové ekonomické elity shodovaly, že v novém miléniu budeme pracovat maximálně dvacet hodin týdně. „Cílem budoucnosti je plná nezaměstnanost, abychom měli čas si hrát,“ říkával Arthur C. Clarke. V roce 1933 schválil americký Senát třicetihodinový pracovní týden. Ten se sice zaseknul ve Sněmovně reprezentantů, snižování objemu práce ale zůstávalo hlavním cílem odborů. V roce 1956 sliboval republikánský viceprezident Nixon, že v nepříliš vzdálené budoucnosti budou Američané pracovat jen čtyři dny v týdnu.

Nizozemský historik Rutger Bregman

Foto: Profimedia.cz

Nic z toho se ale nestalo. Kolem roku 2000 byly země jako USA, Francie nebo Nizozemsko pětkrát bohatší než v roce 1930, přesto dnes pracujeme podstatně víc než před sto lety. Místo zkracování pracovní doby zažíváme jen nejistotu, stres a nárůst psychických onemocnění. Podle Světové zdravotnické organizace je dnes deprese nejčastějším zdravotním problémem teenagerů a v roce 2030 bude celosvětově nejběžnější nemocí.

Bregman ve své knize nabízí radikální alternativy: pracovní týden zkrácený na patnáct hodin, základní nepodmíněný příjem, absolutní otevření státních hranic.

„Velký problém současné levice je v tom, že ví, s čím nesouhlasí,“ říká v rozhovoru pro Guardian. „Je proti politice utahování opasků, proti establishmentu, proti homofobii, proti rasismu. Neříkám, že taky nejsem proti. Ale musíte mít i něco, s čím souhlasíte. Musíte najít novou vizi toho, kam směřovat.“ Už dlouho nikdo nevykreslil lepší budoucnost s takovým entuziasmem, erudicí a zároveň smyslem pro srozumitelnost. A optimistické vize začaly probublávat i popkulturou.

Utopie pro realisty

„Představ si budoucnost a zůstaň v ní,“ zpívá islandská zpěvačka Björk na albu Utopia z roku 2017. Coby svou inspiraci uvedla socialistické a feministické manifesty, sci-fi knihy nebo staročínskou povídku z 5. století o idylické komunitě. Její vize utopie se nad námi vznáší díky zvukům exotického ptactva, harmoniím a nekonečné hudební imaginaci. „Tvá minulost je chycená ve smyčce. Vypni ji,“ radí Björk.

Americký hudebník se skotskými kořeny David Byrne pak o rok později jako reakci na nástup Donalda Trumpa do prezidentského úřadu nahrál album American Utopia. „V tomhle životě jsme jen turisti… ale výhled je tady pěkný,“ sršel optimismem Byrne v extatickém singlu Everybody’s Coming to My House, jenž je prosvětlován zvukem saxofonu a posouván kupředu tanečním groovem. Desku doplnil projektem Reasons to Be Cheerful, v němž sbíral nápady, jak měnit náš svět k lepšímu. Pro Guardian poté prohlásil, že utopie není konkrétní místo nebo společenský systém: „Je to spíš samotná touha po něčem lepším.“

Americký experimentální hudebník Chino Amobi už na své desce Paradiso z roku 2017 mluvil o „potřebě optimismu tváří v tvář katastrofálním okolnostem“. V rozhovoru pro magazín Pitchfork zmiňuje nutnost „ukázat zájem, péči a empatii v současné prázdnotě“. Vlivný britský hudební časopis The Wire označil jeho desku za nejlepší album roku 2017 – a je to výmluvné gesto. Magazín, který si vždy zakládal na vykládání hudby společenskou a politickou optikou, umístil o dekádu dřív na první místo temnou a dystopickou městskou vizi londýnského producenta Buriala, v jehož hudbě nebylo místo pro naději – všechno přebíjela pasivní melancholie a touha po budoucnosti, která se nikdy nestane. Chino Amobi naopak věří, že lepší budoucnost je možná.

Barometrem změny jsou i nadmíru osobní alba vydaná v posledních měsících. Posmutnělý britský zpěvák James Blake, který v minulosti infikoval popovou hudbu melancholií, našel na své novince Assume Form opačné emoce. I to může být dalším signálem, že popová deprese se možná skutečně rozplyne. Jak zpívá Blake: „Nejsi šťastnější, když víš, že zítra zase vyjde slunce?“ Sedmnáctiletá Billie Eilish, která se stala hlasem generace teenagerů vychovaných Soundcloudem či Instagramem, zas ze špice hitparád hrdě prohlašuje, že už nechce vidět své kamarády umírat: „Jsem jediná, která není mimo, nedávejte mi xanny, teď ani nikdy jindy.“ Konečným stvrzením proměn nálad byly letošní ceny Grammy, kde i podle New York Times „převažovalo poselství naděje“.

David Byrne na turné American Utopia

Foto: Profimedia.cz

Zásadním hnacím motorem současného přemýšlení o lepší budoucnosti je klimatická krize, která má potenciál sjednocovat různé proudy. Ještě v roce 2016 před ní zpěvačka Anohni varovala dystopickou skladbou 4 Degrees, kde dramatickým jazykem a naléhavým hlasem popisovala, co všechno se stane, když se průměrná teplota na Zemi zvýší o čtyři stupně: „Chci vidět psy kňučet o vodu, ryby plavat břichem nahoru, lemury hořet na stromech.“ I tady se ale pesimismus obrací v naději.

Oceňovaný britský producent a skladatel ambientní hudby William Doyle představil v prosinci na desce Near Future Residence svou vizi ekologicky udržitelného bydlení. Pomocí jedenácti instrumentálních skladeb vystavěl svou malou osobní utopii, kterou popisuje jako „optimistické místo a představu budoucnosti, která je postavená na kooperaci, komunitě a ekologickém urbanismu“. Doyle album umístil do Británie v „nepříliš vzdálené budoucnosti“.

Málokdo v současné Británii si v posledních letech dovolil opustit dystopické vize xenofobního světa uvnitř neprostupných hranic. Doyle to ale dokázal, a přidal se tak k neustále rostoucím zástupům umělců, jejichž cílem je vymýšlet lepší zítřky.

„Je třeba důrazně trvat na tom, že jakákoliv současná politika musí nezbytně znovu nalézt utopickou vizi,“ psal Jameson v Postmodernismu. „Na druhou stranu je ale také zapotřebí uznat, že utopické vize samy ještě nejsou politikou.“

Je jasné, jaký je další krok: vymýšlení budoucnosti začíná být převažujícím trendem v mainstreamové hudbě i v undergroundu. Teď je ale nezbytně nutné přistoupit také k odvážným politickým činům. Green New Deal, program pro boj s klimatickou změnou, může být prvním takovým krokem. Nelze samozřejmě čekat, že se ho obratem podaří prosadit – už jen samotná vize něčeho konkrétního, nového a revolučního je v kontextu posledních let poměrně radikální čin. Stejně jako mezinárodní studentské protesty Fridays for Future. Fakt, že si iniciativa vetkla budoucnost přímo do názvu, je povzbuzující. Je to další důkaz toho, že lepší budoucnost je něco, na co jsme ještě nerezignovali, ale co si znovu dovedeme představit. Proto je vůbec nejradikálnějším gestem v současném popu optimismus, který není konejšivou fraškou ani iluzí.

Miloš Hroch (1989) a Jiří Špičák (1986) jsou hudební publicisté a moderátoři pořadu Komplex na Radiu Wave.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků