Hlavní obsah
Ľudovít Fülle: Dubček skákající do bazénu, duben 1968, k vidění na výstavě Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu v Západočeské galerii v Plzni do 16. září 2018. Foto: TASR/Ľudovít Fülle

Milena Bartlová: Pod srpnovým sluncem. Paměť roku 1968 ve světle dnešních výzev

„To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě…“ Ne, to je jiná báseň a jiná vzpomínka, 21. srpna 1968 bylo v Čechách slunečné léto. Když se většina lidí dozvěděla ráno zprávu o invazi spojeneckých vojsk, vycházelo velké oranžové slunce v oparu horkého dne. Teplý byl celý konec prázdnin. S dneškem, kdy se teplota horečky stává pro Čechy běžnou zkušeností, aniž by museli vytáhnout paty ze své vlasti v mírném středoevropském pásmu, se to ale vůbec nedá srovnávat. Po padesáti letech žijeme v jiném světě s jinými hrozbami a jinými výzvami. Proč má přesto smysl vzpomínat na srpen 1968?

Ľudovít Fülle: Dubček skákající do bazénu, duben 1968, k vidění na výstavě Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu v Západočeské galerii v Plzni do 16. září 2018. Foto: TASR/Ľudovít Fülle
Milena Bartlová: Pod srpnovým sluncem. Paměť roku 1968 ve světle dnešních výzev

Určitě ne proto, že bychom se mohli a měli z dějin „poučit“. Taková výzva vychází z představy, že se takzvané velké dějiny nějakým způsobem opakují, že když poznáme a správně zhodnotíme průběh minulého dění, objevíme dějinné zákonitosti a budeme se moci vyhnout nežádoucím činům, a tím i nešťastné budoucnosti. A to je ta lepší verze, která počítá s tím, že máme možnost volby a poučených rozhodování. V poslední době se u nás více propaguje fatalistické vyprávění o tom, které minulé kultury tragicky zanikly, což nám má být zrcadlem našich vlastních omylů. Pokud se nevrátíme k údajnému přirozenému řádu a tradičním hodnotám, dopadneme prý nevyhnutelně jako ony.

V každém případě je držitel pravdy o dějinách vůdcem, který ovládá přítomnost a zná tu správnou cestu vpřed. Skutečnost, že znalost údajných zákonitostí dějin je autoritářským nástrojem popisujícím a upevňujícím uzavřený svět, v němž jsou lidé snadno ovladatelní, ukázal už Karl Popper (jakkoli nám nemusí být sympatické, že protagonisty jeho modelu jsou Platón, Hegel a Marx a vedlejším cílem odmítnutí kolektivistické koncepce společnosti).

Intelektuální konstrukt dějin je interpretačním vzorcem, skrze který chápeme, co se stalo v minulosti, a vytváříme si o ní svůj obraz. Může mít nejrůznější podobu a je věcí každé společnosti, která verze pro ni bude vhodná coby součást její vlastní ideologické struktury. Profesionální historičky a historikové musejí respektovat pravidla pro správnou konstrukci příběhu, který jako specialisté vyprávějí. Pravda o historii je kromě toho ale vždy zároveň pravdou o dnešku: které příběhy si budeme vyprávět a na co se ptát, o tom vždy znovu rozhoduje aktuální situace.

Postmoderním dědictvím historického myšlení, jež má smysl uchovat i dnes, je vedle reflektování narativní a literární povahy vyprávění o dějinách také důraz na paměť. Historická paměť je unikátní místo, kde se protínají vzpomínky jednotlivců či rodin s historickým vědomím velkých kolektivů tříd, národů a států; je to místo, kde se střetávají velké dějiny se subjektivní psychologií člověka, věda s emocemi a intelektuální práce s konkrétními hmotnými věcmi.

Jozef Jankovič: Ruce (1968), k vidění na výstavě Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu v Západočeské galerii v Plzni do 16. září 2018.

Foto: archív Západočeské galerie v Plzni

Domnívám se, že právě prostřednictvím konceptu historické paměti můžeme lépe uchopit i figuru historia magistra vitae. Vezměme uzlové momenty dějin jako výzvy, na něž konkrétní komunity na svém místě a ve svém čase reagují a hledají taková řešení, která by jim otevírala další sdílenou budoucnost.

Historie vstupuje do takového procesu částečně jako vládnoucí ideologie, přes kterou si daná společnost konstruuje svou kontinuitu a identitu, a za tím účelem ji vštěpuje mladým ve školách i propaguje v kultuře, umění, komunikačních sítích. Mnohem silněji se ale dějiny vynořují v podobě individuálních a rodinných pamětí, které jsou bezprostředně dostupným rezervoárem zkušeností, jak jednat směrem k budoucnosti. Toto je rovina paměti, kterou neztrácíme, i když se ji může vládnoucí ideologie snažit přepsat a reinterpretovat – a není podstatné, zda „v dobrém“ (jako v poválečném Německu) nebo „ve zlém“ (jako v normalizačním Československu).

Pamatujeme si, v čem jsme vyrůstali, co jsme dělali a říkali, jak mysleli naši rodiče, co vyprávěli prarodiče a jaké historky se v naší užší i širší rodině tradují. Pokud média, škola či státní instituce budou říkat, že si to pamatujeme špatně, můžeme znejistět, ale nejsnazší je prostě o tom mimo bezpečí domova nemluvit. Ke skutečnému vytrácení paměti dojde až v dalších generacích, pokud nebudou existovat její opory – knihy a filmy, konkrétní místa, pomníky, památníky, jména ulic a oslavy jubileí.

Z takto načrtnutého pohledu můžeme lépe porozumět oblibě retro kulturních nostalgií. Milé a zároveň směšné každodenní předměty nebo móda pomáhají udržovat vzpomínky, aniž by si činily ideologický nárok na obsah naší paměti. Nevelká úspěšnost antikomunistického úsilí přiřknout ideologický obsah celé nostalgické vrstvě hmotné a populární kultury zřejmě ukazuje, jak silnou rezistenci historická paměť skutečných lidí vyvíjí. Je to, mimochodem, pravý opak údajného zapomínání!

Osmičkové roky a reakce na ně

Podívejme se tedy na naše osmičkové roky jako na výzvy, vůči nimž česká společnost hledala ve svých osobních a rodinných pamětech vhodné reakce, které by jí otevíraly budoucnost.

V roce 1918 bylo výzvou dotáhnout kapitalistickou industrializaci do podoby moderního národního státu, v němž má domácí kapitál pod kontrolou politickou správu země. Úspěšné strategie posilování české národní identity byly vztaženy na celý stát. Toto řešení vydrželo dvacet let, než se rozpadlo v roce 1938 po nuceném odstoupení německých pohraničních oblastí a vyhlášení slovenské autonomie.

Roky 1948 a 1968 lze vidět jako dvě fáze téhož procesu, jehož cílem mělo být v tomto národním státě realizovat sociálně spravedlivou a modernizovanou společnost. Oba byly neúspěšné kvůli drsné realitě mezinárodně politické konstelace a mocenským nárokům Sovětského svazu. Bylo by ale chybou vidět se jen jako jeho oběti, československým spojencem se Moskva stala proto, aby garantovala nemožnost německé „revanše“. V roce 1948 českou společnost oslabovalo nucené vysídlení Němců, v roce 1968 nedostatečné vyrovnání s tím, čemu se tehdy říkalo eufemistickou formulkou kult osobnosti. Společným rysem byl v obou případech teror státu vůči vlastním občanům, respektive nezabránění iniciativě teroru zdola, důsledkem stovky a tisíce po pravených, zavražděných, mučených, žalářovaných a vyhnaných.

A abychom nezapomněli na zatím poslední výzvu, i když těsně nejde o osmičkový rok. Rok 1989 bychom mohli v naznačené perspektivě vidět jako výzvu postmodernizace národního státu a naskočení do již rozjetého vlaku neoliberálního stadia kapitalismu, které si vyžádaly radikální svržení sklerotických mocenských elit a uvolnění prostoru životaschopným elitám ekonomickým. Zaplaťpámbů za svobody, díky nimž si tu takhle píšeme, ale byly spíše vedlejším produktem.

Miroslav Šnajdr: 21. srpen 1968, k vidění na výstavě Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu v Západočeské galerii v Plzni do 16. září 2018.

Foto: archív Západočeské galerie v Plzni

Nejen kvůli kouzlu kulatých čísel a mezníku, jejž vytváří společné slavení jubileí, je zřejmé, že dnes stojíme před novou výzvou. Bez dostatečného nadhledu je riskantní pokoušet se o její výstižný popis. Máme-li ale uvažovat o tom, které strategie, jež znají naše rodinné paměti, by dnes mohly být živým zdrojem společenské energie, nic jiného nezbývá. A navíc, tentokrát není čas, abychom vyčkávali na historický odstup.

Píšu pod palčivým srpnovým sluncem, všude kolem zoufalé sucho a mediální prostor zaplňují právě zveřejněné kandidátky do komunálních a senátních voleb, hrozící vzestupem stran s fašistickými a rasistickými názory i přijetím donedávna extremistických postojů stranami středu.

Nelze přehlédnout, kde právě stojíme: výzvou je bezprecedentní změna klimatu, způsobená průmyslovou činností epochy kapitalismu. Stejnou hrozbou je ale i celosvětová finta odvádění pozornosti. Potlačuje se (ano, ona se potlačuje, jaksi všeobecně, nejde o jednotlivé zlosyny) racionalita veřejné diskuse a důvěra ve vědecké poznání, protože koneckonců nikdo nechce slyšet, co vše by bylo nutné udělat, abychom hrozivý trend aspoň zabrzdili, ani si připustit, že vrátit se zpět už nelze. Svět již nikdy nebude jako dřív. Nejhorší možnou reakcí je ovšem hrozivý vzestup autoritářských politiků napříč glóbem, kteří využívají toho, jak jsou masy znejistělé desetiletími neoliberálního kapitalismu i neméně drsnými důsledky přehřívání Země, a slibují právě tu neměnnost. Podobně jako po ekonomické krizi třicátých let minulého století se stanovují náhradní cíle a jako nebezpečí jsou označováni lidé jiné kultury, barvy pleti a jiného místa, odkud přicházejí. Autoritářům moc a lidem jistoty má zajistit uzavření společností do národních hranic a násilný návrat „starých dobrých časů“.

Myslet nemyslitelné

Co z pozitivních strategií, jimiž Češi reagovali na minulé výzvy, má smysl si připomenout tváří v tvář této výzvě nové?

Právě při jubileu roku 1968, o které má v tomhle příspěvku jít především, vidím dvě takové možnosti orientované na budoucnost.

Pražské jaro bylo vyvrcholením období přibližně deseti let, kdy se pozvolna formovaly jeho předpoklady. Šlo o originální pokus, jak spojit systém státního socialismu s demokratickými svobodami, a to nejen s těmi, které potřebují vzdělanci, ale i s demokratickým uspořádáním ekonomických vztahů. Na rozdíl od roku 1948 nebyla už tak závažnou motivací energie českého nacionalismu. Ovšem vzpomínky na druhou světovou válku a její mechanismy byly i nadále živé a určovaly rozhodování mnoha elitních i obyčejných aktérů tehdejšího dění.

Jako pozitivní moment chci ale vyzdvihnout především odvahu myslet nemyslitelné – tedy zkoušet vymyslet takové zřízení, které by respektovalo individuální svobody, aniž by v jejich jménu likvidovalo oprávněný zájem celku. Ano, myslím to, co se z jiného pohledu odsuzovalo jako utopický naivismus bez opory v realitě, když se ona kvadratura kruhu státního socialismu ukázala jako pošetilá iluze. Pokud bychom mohli nějakou vzpomínku využít, pak je to společenská energie jara a léta 1968, kdy se zdálo možné vymyslet to nejlepší řešení budoucnosti.

Zkušenost s pokusem vymyslet dosud nemyšlené, a dokonce to realizovat, se při letošním jubileu příliš nepřipomíná. Naštěstí větší pozornost se věnuje druhému pozitivnímu motivu ze vzpomínek na rok 1968: prožitku spontánní solidarity; je nám bližší už díky tomu, že jsme něco podobného zažili při velkých povodních v letech 1997 a 2002. Tyto vzpomínky stojí proti sobeckému individualismu, který má v českém veřejném diskurzu posledních třicet let mocnou pozici. Mohou postavit spontánní solidaritu proti potlačování jiných než údajně „přirozených“ kolektivních identit: u nás je vždy znovu hned po ruce obrozenecká připomínka pokrevně a jazykově definovaného národa.

Milena Bartlová (1958) je historička umění, působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Foto: Zuzana Lazarová

Zájmem kolektivu – a dnes opravdu jde o celek lidstva – je nepochybně nezničit prostřednictvím změny klimatu celou naši civilizaci, ale uchopit hrozbu jako příležitost k hluboké změně. Rozvrat klimatu je situace krajní a nebezpečná, nikoli ale ve smyslu pádu z útesu, nýbrž jako chůze minovým polem. Racionální řešení je zastavit se a postupovat dál opatrně, rozhodně ne pochodem vchod přímo po trajektorii určené tím, jak jsme se dostali sem.

Klíčovým momentem je sdílení krize celoplanetárně – stejně jako se globálně rozšířil neoliberální kapitalismus, nelze státními hranicemi omezit ani riziko bezprecedentní katastrofy. Nejen že se jí nemůže vyhnout jedinec s rodinou, byť by si postavil sebefantastičtější postapokalyptický úkryt, ale ani národní státy. Ty neztrácejí veškerý svůj nárok na existenci, ale už prakticky ztratily velkou většinu své moci. Snaha o uzavření národních hranic je zjevně falešná stejně jako představa, že před klimatickým rozvratem utečeme na Mars.

Mnohem slibnější je mobilizovat vědecko-technické schopnosti, ovšem s jednou naprosto zásadní podmínkou: tak, aby cílem nebylo zvyšování zisku vlastníků ani moci států, ale zvýšení naděje na společné přežití. Jistě, víme, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Proti to mu ocituji, jak Miroslav Petříček ve své poslední knize cituje Georgese Didi-Hubermana, který cituje Hannu Arendtovou: Je to nemyslitelné? To neznamená, že jsme nuceni rezignovat. Máme ale za úkol rekonstruovat předpoklady, rámce a struktury našeho myšlení tak, aby to myslitelné bylo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků