Hlavní obsah
Jan Pohribný Foto: Igor Malijevský

Měřítkem je duše, ne trh, říká fotograf a pedagog Jan Pohribný

Fotografie Jana Pohribného (1961) mají nezaměnitelný rukopis, blízký prožitku zázraku, ať už je vytváří světlem, barvou přidanou do krajiny, nebo instalací objektů do přírody. Je autorem obrazových monografií Magické kameny a Hledání světla a také důležitých učebnic Kreativní světlo ve fotografii a Kreativní barva ve fotografii.

Jan Pohribný Foto: Igor Malijevský
Měřítkem je duše, ne trh, říká fotograf a pedagog Jan Pohribný

Tvůj otec Arsén Pohribný byl výtvarný teoretik a mimo jiné autor populárního Malého labyrintu výtvarného umění. To on tě přivedl k fotografii?

Faktem je, že mou kresbičku indiána v tom Labyrintu otiskl. V dětství na mě ale měla větší vliv máma, Libuše Loskotová, protože otec v roce 1968 emigroval. Vedle toho, že byla ilustrátorka dětských knih, také dobře fotografovala – to ona mi jako první ukázala taje fotokomory v naší koupelně.

Za tátou mě komunisté pustili až v roce 1982, kdy mě naplno a bez varování protáhl svým výtvarným světem. Viděl jsem během několika týdnů Documentu v Kasselu, Bienále v Benátkách a spoustu dalších důležitých výstav.

Na přehlídce konceptuálního umění v Amsterdamu mě tehdy oslovila tvorba britského výtvarníka Richarda Longa, který pracoval jen s tím, co našel. Bylo mi to bližší než třeba Christo a další představitelé amerického landartu a jejich bombastické instalace. Zaujala mě Longova pokora k místu, k plynutí času, k celému procesu vytváření, který je pro něj důležitější než samotné dílo. Z jeho instalací, často pomíjivých, nacházejících se na nedostupných místech, zůstal mnohdy jen dokumentární fotografický záznam. Říkal jsem si, že jako fotograf bych mohl ten záznam z akce posunout dál, zprostředkovat skryté emoce, energii místa, učinit z fotografie jakýsi vrchol celé věci.

S příchodem Photoshopu je pro diváka těžší rozpoznat, že se u tvých světelných fotografií jedná o reálný proces.

Fotografie, které jsem vytvořil na bázi luminografie, malby světlem, vznikají postupně během dlouhých nebo násobných expozic. Používám řadu různých technických postupů, aniž bych si musel pomáhat virtuálními nástroji. Baví mě hledat hranice fotografie a dalších médií. Ale je pravda, že když jsem nedávno své fotky ukazoval kolegům ve Finsku, nepoznali, že jsou dělané in natura.

Irituje tě, že to musíš vysvětlovat?

Do jisté míry ano. Zároveň si ale kladu otázku, nakolik je podstatné, jak fotografie vzniká. Není zvláštní, že je pro diváka důležité vědět, že je to dělané ručně?

Myslím, že pro diváka, pro jakéhokoli příjemce informace, je důležité znát žánr, klíč. Je tím podmíněno čtení obrazu.

Může ale použitá technologie dílo degradovat, nebo naopak sama o sobě povýšit? Podstatnější než technika je pro mě vazba na konkrétní místo nebo člověka a na samotný proces vzniku. Dodatečné zásahy do obrazu se snažím minimalizovat hlavně proto, aby mě to nevzdalovalo od toho primárního zdroje.

Tvé obrazy vznikají napřed v tvé hlavě, nebo je to spíše improvizace daná pocitem z konkrétního místa?

Tím základním zdrojem u mnoha mých fotografií je, že se snažím najít, co nás spojuje s krajinou, s přírodou, možná s celým vesmírem. Říkám tomu hledání ztraceného ráje. Často velmi dlouho hledám správné místo pro svůj nápad, třeba pět deset let. Ale i během procesu příprav a fotografování se to dál vyvíjí.

Jan Pohribný: Ochránci (2003); z cyklu Andělé

Foto: Jan Pohribný

Luminografii lze fotit venku jen navečer, případně před svítáním. Obvykle se to bez přípravy neobejde, musím se na jedno místo mnohokrát vracet, jak tomu bylo třeba při fotografování menhiru u Klobuk nedaleko Slaného. Za jeden večer jsem nestihl víc než jednu fotografii. A pořád se mi nedařilo tam ty energie dobře zviditelnit. Až při pátém pokusu jsem umístil primitivní starou baterku na tyč, se kterou jsem tam obíhal pořád dokola…

Takže máš pro vznik fotografie podrobný scénář jako na divadle?

Ano, a dělám zkoušky. Potřebuji znát kvůli expozici časy jednotlivých akcí, jak dlouho mi malování světlem bude trvat. Ale stejně je to nakonec vždycky dobrodružství. U této techniky se to nikdy nedá provést přesně tak, jak si to člověk naskicuje. Vždy je tam nějaká změna, která to může pokazit, ale často i okořenit.

Řada tvých fotografií vznikla v severských zemích, zejména ve Finsku…

Když jsem v osmdesátých letech studoval na FAMU, patrně pod vlivem perestrojky k nám přišly první nabídky na výměnné pobyty na školách za železnou oponou. Neobešlo se to bez přímluv profesora Šmoka, který kvůli tomu volal dokonce na vnitro, ale nakonec jsem ve Finsku skutečně absolvoval půlroční stáž a z té doby tam mám řadu přátel.

Jedním z mých pedagogů byl výborný dokumentarista Pentti Sammallahti. Nebo Arno Rafael Minkkinen, který proslul autoportréty svého těla či jeho fragmentů v typicky finské krajině. Také řada mých bývalých spolužáků dnes dělá zajímavé věci. Sanni Seppoová a Ritva Kovalainenová se dlouho zabývaly mytologií lesů, stromů, vztahů člověka k přírodě, která je pro Finy daleko podstatnější než pro nás.

Jan Pohribný: Tre (2013); z cyklu Pittura intima

Foto: Jan Pohribný

Z českých fotografů ses prý dobře znal s Tarasem Kuščynským.

Bylo mi šestnáct, když jsem se seznámil s jeho dcerou Radkou. S fotkou jsem teprve začínal. On dokázal jednoduchými technickými prostředky dosahovat výborných výsledků. Vybíral si výhradně modely, k nimž měl nějaký vztah, většinou z okruhu přátel, rodiny. Něco z toho, jak dokázal pracovat s ženským tělem v krajině, jak hleděl na ženy, se mi tehdy zadřelo pod kůži a až po mnoha letech jsem podvědomě na jeho přístup navázal cyklem Andělé. Dělal jsem to po svém, barevně, ale ten vliv se tam určitě nějak odrazil.

Vzpomínám si na jednu fotografii z Andělů, která pro mě vždy byla záhadou. Jmenuje se Ochránci. Vůbec nerozumím, kde se to odehrává a z jaké perspektivy je to fotografované. To je někde na vrcholu hory?

Můžeš si klidně představovat, že je to v Himálaji. Ve skutečnosti je to však focené na kameni u moře v Itálii, kam se chodíme koupat. Zdědil jsem tam po tátovi domek, je s ním hodně práce, ale mimo to tam vzniká řada mých novějších věcí. Teď zrovna cyklus, který se italsky jmenuje Pittura intima – tedy Intimní obrázky. Intimní jsou proto, že jsou malé a maluji je na sklo vazelínou, na které je napsáno intimní balzám. Potom se přes to sklo dívám svou kamerou do krajiny. Je to taková malířská věc, ale postavená na fotografii.

Jsi jeden z mála současných výtvarníků, který se nebojí krásných obrazů, naopak harmonii hledáš, snažíš se k ní vracet. V dnešní skeptické době jsou ale krása a harmonie často vnímány jako kýč. Kde podle tebe leží ta hranice?

Samozřejmě si uvědomuji, že se kolem té hranice pohybuji, byl jsem za to také mnohokrát kritizován. Nevím, jestli mé rozlišovací schopnosti stačí, abych určil, co ještě můžu udělat, a co už ne. Možná mám tu citlivost trochu posunutou.

Jan Pohribný: Zářič pozitivních energií (1992); z cyklu Nová doba kamenná

Foto: Jan Pohribný

Já jsem prostě stále odvázaný ze západu slunce, nestydím se za to a nebojím se toho. A vím, že ti, kteří to zesměšňují, to mají ve skutečnosti stejně. Jde o to, jak to interpretovat. Já si pořád myslím, že ošklivostí a bizarností je kolem tolik, že bychom nějakou harmoničtější věc mohli občas nechat vzniknout. Patří k našemu světu stejně jako temnější stránky.

Ani těm se však nevyhýbám. Viz třeba fotografie, na nichž jsem v posledních letech pracoval v Číně. Je to dokument o mizející historii, o paměti městské krajiny, kde není nutná interpretace, stačí to zachytit v celé surovosti.

Kromě fotografování jsi i pedagogem, dlouho jsi učil ve Finsku – a patnáct let jsi působil na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Proč jsi odtamtud odešel?

Bohužel jsme se s vedoucím institutu Vladimírem Birgusem neshodli v otázce směřování školy. Já si myslím, že student by měl dostat prostor pro experiment, ale i pro přešlapy, měl by mít svobodu hledání. Nikdo by ho neměl tlačit do nějakých trendů, které právě frčí. To tam ale bylo přítomné neustále: podívejte se, tohle a tohle teď jede, vystavuje se to tam a tam, prodává se to za tolik a tolik. Jako by měřítko trhu mělo být pro studenty určující. Podobný přístup je podle mě naprosto scestný a může dezorientovat i nadaného člověka.

Asi se shodneme, že trh nemá být primárním měřítkem. Ale co jím tedy je?

Můžeme se bavit o kompozici, světle, ale bez určité přidané hodnoty, která by se dala nejlépe pojmenovat jako duše a která souvisí s intuicí a emocemi, je každá fotka prázdná. Fotka s duší není nikdy definitivní, je otevřená a nechává divákovi prostor k přemýšlení. Základním měřítkem je pro mě jistý vnitřní pocit, rezonance, která vyvolává emoci. Protože nejhorší je, když tě fotografie nechá chladným. Míjíš to a nic. Samozřejmě si u cizích věcí vždycky kladu otázku, jestli to třeba není i má chyba, jestli mi třeba něco neuniklo…

Rozhovor je desátým dílem salonního seriálu Igora Malijevského, který postupně představuje významné domácí fotografy a fotografky dneška.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků