Hlavní obsah
Z inscenace 99 slov pro prázdnotu estonského souboru Kanuti Gildi SAAL Foto: Palm Off Fest/Jan Čeleda

Martin Macháček: Skepse v době růstu. O divadelním Palm Off Festu

Divadlo pod Palmovkou bylo ještě donedávna vysmívanou periferní scénou. Jednu éru tam však symbolicky uzavřely povodně v roce 2013 a s příchodem nového ředitele Michala Langa se po rekonstrukci vyplavené budovy radikálně proměnilo i dramaturgické směřování.

Z inscenace 99 slov pro prázdnotu estonského souboru Kanuti Gildi SAAL Foto: Palm Off Fest/Jan Čeleda
Martin Macháček: Skepse v době růstu. O divadelním Palm Off Festu

Vprostřed lokality, kde by to čekal málokdo, z původně měšťanské činohry vyrůstá činohra vpravdě evropská. Mezinárodní složení hostujících režisérů je spojeno se zprvu nenápadným festivalem Palm Off Fest, jehož třetí ročník pod heslem Už máme, co jsme chtěli? nedávno skončil.

Palm Off Fest se zjevil na české festivalové mapě v momentu, kdy se na ní nachází nemalé množství menších i větších akcí. Pomáhá tomu velmi hustá česká divadelní síť i její unikátní žánrová diverzita. Pro spuštění svého festivalu si Divadlo pod Palmovkou zvolilo termín pokročilejšího podzimu, období mezi většími událostmi, zářijovým plzeňským festivalem Divadlo a Pražským divadelním festivalem německého jazyka v listopadu. Palm Off Fest leží vprostřed, mimo riziko, že by musel probíhat v jejich stínu.

Pro divadelní festivaly obecně platí, že se objevují a mizí, z malých se stávají velké, z undergroundových tradiční, z okrajových masově vyhledávané. Některé tradiční po čase nacházejí novou energii a hlubší spiritualitu, dramaturgům se navrací chuť po novém obsahu. Jiné končí jako unavení mastodonti před vyhynutím, respektive by měly redefinovat základní ideu a strukturu, byť jsou zhusta dopované umělou výživou, aby vydržely alespoň další sezonu.

Nově vzniknuvší akce tak mají v rámci srovnání potenciál dát rychle vědět o vlastních kvalitách, případně nedostatcích.

Z inscenace Spravedlnost Michała Zadary

Foto: Palm Off Fest/Jan Čeleda

Srovnávací vzorek je skutečně velký a i festivalů, které se orientují na středoevropské a východoevropské divadlo nebo podobně jako Palm Off Fest cílí rovnou na tvůrce ze zemí Visegrádské čtyřky, je u nás povícero.

S nadsázkou lze také říct, že pro divadelní festivaly platí bizarní pravidla z temných dob, kdy se divocí divadelní myslitelé snažili popsat tu nejlepší a nejdokonalejší divadelní formu. Vymysleli tehdy trojjedinost, které se můžeme v současnosti leda smát: jednotu místa, děje a času. Tento koncept i přes svou absurditu vskutku sedí coby podstata snad každého festivalu. Konkrétní akci si není problém spojit s městem konání, ročním obdobím i povědomím, co se na jevištích, popřípadě v ulicích zhruba odehrává. Málokteré festivaly už ale vynikají jinou vzácnou (skutečnou) kvalitou – tématem.

Sestavit promyšlenou festivalovou dramaturgii klenoucí program jako jeden myšlenkový celek s přihlédnutím k problémům, na které tvůrci reagují, či k prostředí, v němž tvoří, není zkrátka tak obvyklé a samozřejmě jednoduché. Mezi světlé výjimky patří například festival Bazaar, spojený s divadlem Alfred ve dvoře, olomoucká Divadelní Flora, slovenská Divadelná Nitra či nově brněnský Divadelní svět. Jejich dramaturgie vždy podřizuje orchestraci programu nějakému aktuálnímu tématu. A podobně se tomu děje i na Palm Off Festu.

Provokativní myšlenky i vizuály

Palm Off Fest se svým názvem hlásí k pražské lokalitě i divadlu, s nímž je provázaný. Že nepatří zrovna k festivalům monstrózním, neznamená, že by to mělo mít přímý dopad na jeho naléhavý i angažovaný akcent. Vytváří názorovou platformu vycházející z faktu, že se „věci“ v Evropě odehrávají stejně tak v kulturním jako v politickém prostoru. Ukazuje, že se jedná o velmi blízce provázané jevy, které nelze oddělovat. Někteří tvůrci, dramaturgové, či dokonce kritici se o to sice pokoušejí, výsledkem však bývá pochybná směsice pokryteckého estétství a komické hry na „vysoké umění“ přezíravě přehlížející akutní společenské problémy.

Těmi nemyslím pouze proměnu identity v postfaktické éře či třeba migraci, ale i naši (ne)schopnost empatie a solidarity. Palm Off Fest také otevírá téma drastickými důsledky doprovázené zvyšující se životní úrovně i toho, kam ekonomický růst dál povede, kde se zastaví a jak fatální bude následný náraz – a zda se náhodou naše bohatství nezvyšuje nerovnoměrně a na čí úkor.

To ale neznamená, že by inscenace pozvané na Palmovku pro provokativní myšlenky postrádaly atraktivní vizuál. Naopak. Intelektuální hloubku programových headlinů všech dosavadních ročníků festivalu – ať už jde o práce režisérů Jana Klaty, Olivera Frljiče, Vilmose Vajdaie, nebo inscenace jako Spravedlnost Michała Zadary či 99 slov pro prázdnotu estonského souboru Kanuti Gildi SAAL – totiž kromě znepokojivých náhledů na současnost provázel i černý humor a divoké režijní nápady.

Že práce zmíněných tvůrců rezonuje, ostatně dokládá i bizarní hysterie, která se nedávno strhla kolem Frljičových inscenací napříč středoevropskými zeměmi. Viz domácí exces z letošního května z uvedení inscenace Naše násilí, vaše násilí na jevišti brněnského Divadla Husa na provázku, které poznamenal protest členů extremistické organizace Slušní lidé, již v bleděmodrých tričkách napochodovali na pódium a podařilo se jim představení asi na půl hodiny přerušit.

Nálepkování bosenského režiséra coby skandalisty a zveličený a absurdní odpor proti němu začaly už po loňském Palm Off Festu – jeho zde uvedená inscenace varšavského Teatru Powszechnego Prokletí se však zároveň stala v anketě časopisu Svět a divadlo mezi divadelními kritiky nejlepší zahraniční inscenací uvedenou v roce 2017 na českém jevišti.

Z inscenace Něco za něco Jana Klaty

Foto: Palm Off Fest/Miloš Skácel

Ani další výrazná osobnost evropského divadla, polský režisér Jan Klata, není českému publiku úplně neznámá. Klatovy inscenace se již objevily na plzeňském festivalu Divadlo. A jeho krakovský Nepřítel lidu patřil v roce 2016 spolu s Prezidentkami jiného výrazného polského režiséra Krystiana Lupy k hlavním signálům, že v případě Palm Off Festu půjde o ambiciózní projekt.

Klatovo angažmá na Palmovce, dá-li se to tak pojmenovat, ovšem pokračovalo i v roce 2017 na jiné úrovni. Poté, co v konkurzu neobhájil místo ředitele krakovského Starego Teatru kvůli údajnému „pobuřování“, nastudoval přímo v Divadle pod Palmovkou Shakespearovu hru Něco za něco. Inscenace následně uspěla na mezinárodním shakespearovském festivalu v Gdaňsku.

Právě pohostinské režie zahraničních tvůrců jsou další přidanou hodnotou Palm Off Festu. Po Klatovi s místním souborem spolupracoval i režisér a umělecký šéf žilinského Mestského divadla Eduard Kudláč či již zmíněný maďarský režisér Vilmos Vajdai, jehož úsměvná hříčka Nejsme barbaři! spolu s Frjičovým Prokletím vévodila loňskému programu festivalu.

Palm Off Fest tak upomíná ještě k jinému českému specifiku. Podobná angažmá zahraničních režisérů by se měla odehrávat v gesci Národního divadla, protože to jediné k tomu má adekvátní prostředky. V rámci činohry se tak však neděje. Všechno elitní u nás musí zřejmě stále začínat „odspodu“, mimo jakoukoliv institucionalizovanou jistotu a s minimem prostředků – tam, kde vyvěrá punk a skutečná potřeba divadlem formulovat názor na realitu.

Ten čistokrevný, nespoutaný punk pak na Palm Off Festu za českou stranu zastupují již kultovní inscenace herce, dramatika a režiséra Tomáše Dianišky, který autorskými projekty Mlčení bobříků, Jak sbalit ženu 2.0 či Pusťte Donnu k maturitě! zaplňuje již několik sezon podkrovní prostor komorního Studia Palmoffka.

V našem prostoru a čase

Ne, Palm Off Fest se opravdu netváří, že divadlo vzniká mimo prostor a čas, v oáze krásy odříznuté od reality, naopak právě probíhající agonickou party na konci světa minimálně tematizuje. Motiv apokalypsy, ať již té morální, nebo existenční, na pozadí neudržitelného rozvoje protínal celý letošní ročník.

Organizátoři přitom koncipují akci jako fórum. Doprovodná skladba diskusí s filosofy a sociology nebo projekce dokumentárních filmů odkrývajících procesy, které inscenátory inspirují, dovoluje osahat mnohdy depresivní, bezvýchodnou past současnosti z více stran, hlouběji.

Dá se říct, že máme, co jsme chtěli – festival s identitou, který na všechny otázky sice nenachází snadné odpovědi (díkybohu), ale dokáže ukázat, proč jsme (ve střední Evropě) poslední léta tak neklidní a skeptičtí.

Martin Macháček (1985) je dramatik, divadelní kritik a publicista. 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků