Článek
Eurico si za své detektivky postavil dům a vysázel před něj malé štíhlé palmy. Ty mezitím vyrostly a Eurico už detektivky nepíše, protože nakladatelství zkrachovalo a jeho intelektuálněji laděné romány, které by si přál psát, nikdo nechce vydávat. Rozhodl se tedy sepisovat drobné legendy, legrační historky, pověry a vtípky ze svého města. Jeho knížka Případy z Batayporã, vydaná vlastním nákladem, se stala regionální klasikou a zdrojem pro historiky při zkoumání soudobé lidové kultury.
Eurico taky jako každý Brazilec miluje fotbal. Jeho žena dodnes vzpomíná, jak hned po svatebním obřadu zmizel, protože odjel na zápas do vedlejšího městečka – a vrátil se až za několik dní. Když Eurico zrovna nepíše, čutá, nebo se na fotbal dívá v televizi.
Při příležitosti letošního mistrovství světa obě své záliby spojil a začal pilně obcházet veterány, co v minulosti nosili dres batayporského mužstva, a zapisovat všechno, co si ještě pamatují. Ochutnávku nám četl na Poetické neděli v místním parku. Začínalo pršet a asi deset lidí se choulilo na betonových lavičkách a poslouchalo povídku o jedné nepovedené milostné hře na fotbalovém hřišti, kdy brankáři při souloži vlezli do trenýrek termiti.
Markéta Pilátová
Napadlo mě při tom, že Eurico je vlastně tak trochu náš autor. Nejen proto, že si vzal dceru českého imigranta a učí se kvůli ní česky, ale je to i pábitel do morku kostí, který celý život pracoval jako vzorný státní úředník a po večerech sepisoval své knihy. Každý den taky s nějakou tlustou bichlí vyráží do lokálů, kde si na baru vedle místních kovbojů čte a pak, když jsou všichni pod parou, z nich tahá historky. Doufám, že mu jednou před tím barem postaví pomník, nebo na jeho počest alespoň upečou pořádně tučného býka.
