Hlavní obsah
Anna Pollertová Foto: Jiří Baum

Marek Toman: Kam zmizela Anička Pollertová?

To jméno asi nebudete znát. Anna Pollertová byla účastnicí demokratického odboje za druhé světové války. Pro jeho potřeby poskytla byty v pražském domě v dnešní ulici Anny Letenské a veškeré své finanční prostředky. Zapojila se do odbojové skupiny, jíž se zpětně říká Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Z jeho členů válku skoro nikdo nepřežil, gestapo se mu dostalo na stopu v roce 1941.

Anna Pollertová Foto: Jiří Baum
Marek Toman: Kam zmizela Anička Pollertová?

Pollertová vypadá na dochovaných fotografiích jako usměvavá, energická žena. Před válkou měla na vybranou, strávila řadu let v cizině, měla peníze i informace, co ji jako Židovku může čekat, přesto se rozhodla po Mnichově v okleštěné republice zůstat.

Poslední etapu jejího života – popravena byla v lednu 1945 – zachycují vzpomínky houslistky Ervíny Brokešové, jedné z hrstky odbojářů ze zmíněné skupiny, kteří válku přežili. Memoáry se jmenují Ty a já (1947) a vztahují se k věznění manžela Brokešové, spisovatele K. J. Beneše. O Pollertové se tu dočtete: „Vzpomínám si, jak mi kdysi, ještě před svým zatčením, řekla Anička Pollertová, která pro ilegální práci opustila vše, rodinu, přepych a pohodlí: Nikdy jsem nebyla tak šťastna jako teď, když žiji, skryta pod nepravým jménem, na Žižkově mezi prostými lidmi jako jedna z nich.“

Totiž dočtete…

O Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ se zajímám už nějakou dobu. Souvisí to s mým románovým projektem Neptunova jeskyně.

Můj román se odehrává na pražských Vinohradech a jeho hlavní hrdina se za války setká se sourozenci Kaufmannovými, souputníky Anny Pollertové. Vycházel jsem hlavně ze vzpomínek Hedy Kaufmannové, potom jsem objevil knihu Ty a já a nakonec zjistil, že Ervíně Brokešové vyšla ještě jedna publikace, na začátku sedmdesátých let. Měla titul Žila jsem nadějí. Neprodleně jsem si ji obstaral a vrhl se na ni hned v tramvaji. Okamžitě jsem poznal, že se jedná o druhé vydání knihy Ty a já. Chtěl jsem si aspoň připomenout oblíbenou pasáž o Aničce Pollertové. Jenže jsem ji nenašel.

Doma jsem obě knihy položil vedle sebe a zkusil zjistit, jestli jsou tam další změny a podle jakého klíče k nim došlo. Vyjevilo se to rychle. Změn je spousta – na prvních sto stranách třicet.

Důkladně jsou například vymýceny všechny společenské tituly a funkce. Z „ředitele Hokeše“ se stává „Hokeš“, z „železničního inženýra“ je „neznámý železničář“. Další tažení proběhlo proti vlastnickým vztahům. Šandovi přišli o své papírnictví (nyní pouze „papírnictví“), z majitele pily Pompla se stal „dřevař“. Z části „všechna mouka z přídělu, všechny tuky, cukr, prostě všechno, i to, co u mne schovali Viktor a A. Pollertová jako zásobu pro lidi žijící v ilegalitě“ zmizela A. Pollertová. V novém vydání neschovala pro lidi v ilegalitě nic.

Vytříděny byly i zmínky o židovském původu. Při úvodní charakteristice dr. Karla Bondyho se tak vytratilo, že „mohl žít v klidu, chráněn smíšeným manželstvím“. Místo toho se dočteme, že „mohl žít v klidu, ale volil boj“.

Důsledně se zakročilo i proti Londýnu, protože právě tamní exilové vládě odbojáři posílali své zprávy. Nyní je posílají „do zahraničí“. Pochopitelně chybějí i Masaryk a Beneš. Jiná jména přebývají. Z „táty Skořepy, ochránce vězňů“ se náhle stane „ochránce Julia Fučíka a dalších vězňů“.

Celým vydáním z roku 1972 zkrátka prošlo bedlivé oko cenzora, který z odboje vyloučil všechny lidi vzdělané, společensky výše postavené, majetné a pokusil se zamaskovat spolupráci s vládou v Londýně – s očividným cílem zamlčet činnost Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ ve prospěch komunistického odboje.

Možná nad tímhle příběhem mávnete rukou. Koneckonců demokratický odboj má na domě Anny Pollertové pamětní desku. Velkou – těch mrtvých je hodně. Není třeba probouzet v sobě dávnou hořkost. Jen je zajímavé, jak vykostění knihy Ty a já souzní se současnými anti elitářskými a antidemokratickými hlasy, které berou inteligenci, vzdělání i majetek jako prohřešek na těch, kdo tohle všechno nemají. Usilovat o dobré vzdělání pro své děti prý znamená, že ho upíráte obyčejným lidem. To jsou hlasy řekněme aktivistické. A pak jsou tu hlasy mocných, kteří systém vytvářejí a řídí. Lidí, kterým se vzdělání dostalo, ale ve svých zjednodušujících prohlášeních se k němu obracejí zády. Lidí, kteří vlastní majetek, ovšem z ostatních podobných dělají zloděje. V obou případech se nedbá na povahy a postoje, ale sortýruje se podle rodinného původu a postavení. Stejně jako to udělal cenzor knihy Ervíny Brokešové.

Ta v závěru cituje svého manžela, který se také dožil osvobození: „Prošli jsme peklem a vyvázli z něj zázrakem. Ty. Já, tamhle ti lidé na poli. Všichni. Celý národ. Ne, nic z toho, co jsme prožili, nebylo marné. Naučili jsme se vážit si svobody a poznali jsme, že stojíme a padáme s věcí pokroku a demokracie.“ V normalizačním vydání je „demokracie“ příznačně nahrazena „socialismem“.

Marek Toman
Neptunova jeskyně

Plus

Marek Toman: Neptunova jeskyně

Foto: archív nakladatelství Plus

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků