Hlavní obsah
Vladimír Körner Foto: Petr Hloušek, Právo

Legendární scenárista Vladimír Körner o vztahu k mocným: Nějak se v tom vždycky poznají

Vladimír Körner (1939) patří k nejvýraznějším tuzemským scenáristům a prozaikům uplynulého století. Je spolupodepsán například pod Vláčilovými snímky Údolí včel nebo Adelheid. V srpnu byl hostem festivalu Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kde převzal Výroční cenu Asociace českých filmových klubů.

Vladimír Körner Foto: Petr Hloušek, Právo
Legendární scenárista Vladimír Körner o vztahu k mocným: Nějak se v tom vždycky poznají

Jaká je vaše první dětská vzpomínka?

Válka. Ale mých prvních šest let bylo šťastných, žili jsme v Uhřičicích u Kojetína, kam rodiče utekli před Němci. Byly zavřené hospody, lidé zůstávali doma, nevycházely knížky, a tak mi tatínek kreslil pohádky. O to horší byla potom ta perda, když tatínka na konci války zabili. Padl u řeky, kam jsme spolu chodili na ryby. Dodneška je tam železný mostek a v něm díry po střelách dum-dum. Stojí tam na památku dřevěný kříž, ale rád bych místo něj dal umístit kříž z kamene.

Váš otec byl odbojář…

Zpravodajský oficír, předtím armádní poručík. Po Mnichovu neemigroval jen proto, že jsem měl přijít na svět. Jeho odbojová skupina převáděla letce a vojáky do zahraničí. V roce 1944 je přiřadili k partyzánské brigádě Jana Žižky, která operovala na Vsetínsku. Ale bylo v ní moře konfidentů, takže se tatínek musel schovat do Bystřice pod Hostýnem a do Uhřičic se vrátil na poslední týden války – a tehdy to dostal.

Našel jsem jeho deník a v něm stojí, že při osvobození navázal v Kojetíně kontakt s ruským majorem, to bylo v jedenáct dopoledne. Rusové chtěli, aby zjistil, jaký je stav mostu přes Moravu a přes říčku Valovou. A tam tatínek ve čtyři odpoledne padl. Dostal in memoriam dva válečné kříže a pikantní je, že mi je jako děcku předával generál Svoboda, pozdější prezident.

Pamatujete si, kdy jste byl poprvé v kině?

Po válce. První film, který jsem viděl, byli Kluci na řece od Jiřího Slavíčka. To byl syn malíře Antonína Slavíčka a později mě učil v Čimelicích na filmové škole. Nakonec upadl do nemilosti režimu, takže jsme mu ani z Čimelic nesměli jet na pohřeb.

Co vás táhlo k filmu?

Nedostal jsem se na gymnázium, tak jsem šel do jednoročního učebního kurzu. Hledal jsem pak školu, která by byla daleko od domova – a Čimelice, to nebylo ani na mapě. Jel jsem vlakem k přijímacím zkouškám a kupodivu jsem je udělal, byť součástí byla i zkouška z matematiky, ze které jsem jinak míval čtyřky pětky. Byl to Boží zásah – tehdy ve čtrnácti jsem taky šel naposledy do kostela ke zpovědi.

Vladimír Körner na Letní filmové škole

Foto: LFŠ

Poté jste se přihlásil na FAMU na obor dramaturgie, kde jste studoval u Františka A. Dvořáka a Milana Kundery. Jak na ně vzpomínáte?

F. A. Dvořák byl scenáristou či spoluscenáristou dobrodružných filmů jako Křížová trojka, Ves v pohraničí nebo Král Šumavy – toho dokonce psal na našem semináři. Nastoupilo nás k němu pět, včetně například básníka Petra Krále, který nedávno zesnul. Moji spolužáci na něj byli moc vzdělaní, nosili mu surrealistické básničky. Já jsem si ho trochu okoukl a napsal mu povídku na tělo – už ani nevím, jak se jmenovala. On si ji přečetl, sundal brejle a povídá: „Vláďo, vy jste novej Alois Jirásek.“ Nakonec ten svůj ročník rozpustil a mě šoupl o rok výš. A když potom odcházel do penze, ještě mě doporučil, abych šel na Barrandov na jeho místo.

A Milan Kundera?

Ten učil literaturu, byl to nóbl člověk, velkorysý Evropan. Jednou se mě zeptal: „Četl jste moje Umění románu?“ A já na to: „Ne, to je obšlehnutej Béla Balázs.“ A on: „Sejdeme se u státní zkoušky.“ Potom jsme se potkávali ve Slavii a někdy v Klášterní vinárně a on vždycky: „Sejdeme se u státní zkoušky.“ Což jsem dodržel, absolvoval jsem u něj prací srovnávající slovenskou a finskou literaturu – to se mu líbilo, srovnání mezi dvěma trpaslíky je prý lepší než mezi malou zemí a velmocí. Taky bez mého vědomí odnesl do nakladatelství rukopis mého prvního románu Slepé rameno.

František Vláčil v roce 1988

Foto: Dušan Dostál, ČTK

Naposledy jsem se s ním sešel 21. srpna 1968. Přijel posledním nočním vlakem z Brna a šel se nasnídat do Slavie. Tam jsme se sešli, byl vyděšený, ptal se, co se děje. A já: „Tady se už od rána střílí.“

Co říkáte na současné „kunderovské kauzy“, teď přiživené knihou Jana Nováka?

To je hyenismus nejvyššího stupně, ještě zaživa se do někoho takhle pouštět. Potěšil mě Karel Hvížďala v rozhlase, když říkal, že kdo chce soudit Kunderu, ať si taky vzpomene, že při procesu s Miladou Horákovou trest smrti podpořili i Arnošt Lustig, Ludvík Aškenazy nebo Ota Pavel. Navíc mám pocit, že „Kunderovo udání“ agenta chodce byla beztak provokace StB. Každý umělec měl s nimi nějakou polí zanici, protože oni se pojišťovali, chtěli je mít v hrsti. Jenom je smutné, že se to teď vytahuje.

V posledním rozhovoru pro Právo jste řekl, že měl-li český film nějaký význam, byl spjat s literaturou, o čemž svědčí právě šedesátá léta…

Ano, to byly Perličky na dně, Ostře sledované vlaky, Obchod na korze… A vlastně i Forman následně udělal největší slávu, když použil literární text – ať už šlo o Přelet nad kukaččím hnízdem, nebo Amadea. Největší tragédie je cinema verité a filmy jako Bonnie a Clyde oslavující zločince. To byly pro kinematografii dva veliké údery.

V tom rozhovoru jste taky řekl: „S Františkem Vláčilem jsme byli z nové vlny vyvrženi: divili se, že točíme blbosti o křižácích, když teď frčí cinema verité.“

On zas tak vyvržený nebyl, jeho Holubice do toho programu ještě zapadala. Říkali, že jsem ho zkazil. Já původně taky psal o současnosti: tři scénáře pro mé ročníkové kamarády režiséry, ale u všech přišel nějaký cenzorský zásah. Nová vlna byla ovlivněná právě cinema verité, což jsou v podstatě historky ze života, a to podle mě patří do života, ne do umění. Mentálně jsme pak s Vláčilem byli úplně jinde.

V té době jste napsal skvělý román Písečná kosa. Viděl byste ho rád zfilmovaný?

Pokouší se o to Milan Cieslar, ale nemá šanci, byl by to drahý film. Písečná kosa je myslím to nejlepší, co jsem kdy napsal. To bylo v šedesátém osmém, spěchal jsem, aby knížka mohla vyjít, takže konec je trochu odflinknutý, to už sem vstoupili Rusové.

Petr Čepek a Emma Černá v seriálu Lekár umierajúceho času

Foto: Česká televize

Písečná kosa nakonec skutečně v roce 1970 vyšla, mysleli si, že je to jenom historická látka. Přitom se tam tematizuje vpád Tatarů do Evropy, což se dalo číst i jako alegorie vpádu vojsk do Československa. Byl to pro mě únik z nelehké reality, stvořil jsem si svět i postavy k obrazu svému. Hlavní téma té knihy je pro mě ale obrovská lidská osamělost, která se v řečišti času mění pramálo, ať jde o 13. století, nebo o současnost.

V roce 1989 jsme připravovali reedici s ilustrátorem Oldřichem Kulhánkem, velké vydání na křídovém papíře. Už byly hotové stránkové korektury, ale šlo to hned do pekla. Do nakladatelství totiž nastoupili napravení komunisti, kteří se chtěli zalíbit novému režimu, a Písečnou kosu zničili.

Proč vás za normalizace s Františkem Vláčilem rozdělili?

Jeden důvod byl, že jsme neodsouhlasili vstup vojsk Varšavské smlouvy. A za druhé nám vyčítali scénář Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana, který taky pojednává o vpádu Tatarů. Tady tu srpnovou invazi viděli jasně, nenechali si vysvětlit, že jsme scénář napsali osm měsíců předtím, v lednu 1968. Mrzí mě to, protože už byla dojednaná koprodukce se Španělskem a Sýrií.

Pak přišly prověrky, ústřední dramaturg dorazil rovnou z Moskvy a vyhazoval všechny ty „nové vlny“. U mě se zarazil. Jeho bratr totiž zahynul v koncentráku, a jakmile viděl, že můj otec padl ve válce, tak se se mnou domluvil, že už sice nebudu dělat dramaturga a nebudu psát vlastní látky, ale budu moct adaptovat cizí texty. Zkoušeli jsme jeden film s Jurajem Herzem, jeden s Jaromilem Jirešem, ale oboje se z neznámých důvodů zastavilo. Když jsem pátral po důvodech, našel jsem ve svých kádrových materiálech, že jsem se dosud nevyjádřil ke vstupu vojsk.

Je to otázka jakéhokoli režimu, jakékoli moci, všem jde na nervy, co píšu. Nějak se v tom vždycky poznají. Ukazuju fatální síly nad lidmi a nad světskou mocí – a to je rozčiluje.

Přesto nakonec za minulého i současného režimu vzniklo přes dvacet filmů podle vašich scénářů, byť pravda často díky slovenské nebo polské produkci. Když se vás ptali, jakého svého počinu si nejvíc ceníte, zmínil jste právě slovenský seriál o Janu Jesseniovi Lekár umierajúceho času z roku 1983. Proč?

Byla to moje nejlepší spolupráce s filmaři a dostal jsem tam nejvíc ze svých názorů. Jessenius byl osamělec v dějinách, ocitl se mezi mlýnskými kameny, dostal se do střetu víry, do střetu s mocí. V jeho době se zároveň odehrál podstatný kus českých dějin: defenestrace, poprava českých pánů, ale třeba i Jesseniem vedená první anatomická pitva.

Vladimír Körner

Foto: Petr Hloušek, Právo

A navíc se v tom seriálu díky slovenské produkci po letech sešli Petr Čepek a Emma Černá, kteří spolu hráli už v Adelheid. Když jsem to teď v Hradišti viděl zdigitalizované pro kina, byl jsem dojatý.

Za jedno z největších nebezpečí současnosti označujete ničení přírody. Jste známý svým pesimistickým náhledem na pozemské dění, ale přesto – věříte, že naše civilizace přežije?

Příroda si musí odpočinout, bude chvíli dělat mrtvou a bude se zbavovat lidí. Otázka je, jak dlouho to potrvá a jak to proběhne. Koronavirus je velké varování, tedy pokud vznikl přírodní cestou, pokud to není únik z lidské laboratoře. Mimochodem mor ve 13. století vznikl ve stejných místech ve střední Číně, pak se přenesl do Florencie a potom postihl Evropu a postupně celý svět.

Rád bych se do budoucnosti díval s optimismem, ale mám dojem, že většina politiků neví, která bije, že je zajímají jenom volby.

Vrátíte se ještě někdy ke psaní?

Už není zájem o to, co píšu. Chmurné příběhy nejsou žádané. Ostatně nacisté taky nechtěli žádnou vážnou literaturu a vážné filmy, chtěli jenom komedie.

Vyšly vám sebrané spisy v nakladatelství Dauphin, takže se nedá říct, že by o vaše psaní nebyl zájem…

Chtějí po mně paměti, ale ono šedesát let psaní je dost, už by mi to asi nešlo. Nebýt smrti otce, nenapsal bych ani řádku. Byla to pro mě trochu i záchrana. Myslím, že tragické příběhy jsou nepřímou cestou k Bohu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků