Hlavní obsah

Krása nás všechny děsí, říká italská režisérka Alice Rohrwacher

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Teprve druhý celovečerní film talentované italské režisérky a vystudované filosofky Alice Rohrwacher (1981) se jmenuje Zázraky. Už z Cannes, kde měl premiéru, si odvezl Velkou cenu poroty a uznalé ohlasy zaznamenal i na karlovarském festivalu. Vyniká neuvěřitelnou autenticitou, empatií a jeho tématem je mimo jiné porcování (nejen) italského venkova do uhlazených, všem srozumitelných balíčků.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Alice Rohrwacher

Článek

Hrdinové vašeho snímku bydlí na včelí farmě. Proč jste pro ně vybrala právě toto prostředí?

Můj snímek není autobiografický, ale když píšete scénář, často používáte něco, co už dobře znáte, k prozkoumávání nových věcí.

Můj otec byl včelař a se sestrou Albou, která je profesionální herečka a ve filmu si zahrála jednu z rolí, jsme vyrůstaly na podobné farmě jako postavy ze Zázraků. Včely jsem vždycky vnímala jako divoká stvoření, která se vymykají jakékoliv kontrole. Nemáte nad nimi žádnou moc. Jsou svobodné, kdykoli se rozletí kamkoliv. A vám nezbývá než je prosit, aby ještě chvilku zůstaly s vámi. Třeba tím, že jim vytvoříte co nejlepší prostředí.

Zázraky jsem se snažila natočit podobně. Jako příběh, nad kterým pak divák v kině nemá kontrolu. Vybudovali jsme pro něj nějaké prostředí, a jestli s námi chce zůstat, zůstane, jestli chce odejít, může.

Dlouho jsem neviděl tak dobře obsazené a zahrané dětské role, v tomto případě jde o čtyři malé dcery ústředního manželského páru. Jak se vám to povedlo?

Možná důležitější než jejich herecké kvality byl fakt, že šlo o děti hodné a vnímavé. Pochopily, že se jim neděje žádné příkoří, že je nikdo nebude k ničemu nutit. O filmu jsme s nimi mluvili, pečlivě jsme zkoušeli a myslím, že jsme docílili toho, že si v Zázracích opravdu chtěly zahrát. A dodnes jsme v kontaktu, teď před chvilkou jsem jedné z nich volala.

Hlavní dětskou postavu jste pojmenovala Gelsomina. Je to odkaz na Felliniho Silnici?

Jména všech čtyř dcer ústředního páru jsou inspirována postavami ze slavných italských filmů a písní. Brala jsem to tak, že je, podobně jako v reálném životě, vybírali jejich rodiče. Jméno Gelsomina jsem tedy nezvolila proto, že bych milovala Felliniho. I když ho samozřejmě miluju. Neměla jsem ve scénáři prostor vysvětlovat minulost rodičů a takhle jsem mohla dát najevo, že mají rádi kulturu, krásu a že jen nepracují od rána do večera, jak by se z děje Zázraků mohlo zdát.

Je ta obrovská tradice italské kinematografie spíše přítěží, nebo ulehčením pro mladou režisérku, jako jste vy?

Bez režisérů jako Fellini bych možná ani neměla ráda film. Naše tradice je požehnáním. Určitě to není tak, že bych s Fellinim potřebovala soutěžit. Kinematografie není žádný závod, mnohem víc jde o společné objevování nových obzorů.

Foto: kviff.com

Děti hrají v Zázracích hlavní role.

V Cannes jste prohlásila, že váš film je mimo jiné o tom, jak se venkovská krajina postupně mění v zábavní park. Co jste tím myslela?

Mám k venkovu stále vřelý vztah. Je pro mě smutné vidět, jak ho postupně ničíme. Nevnímáme ho jako celek, který by byl organický a uvěřitelný. Máme tendenci si z něho vybírat jen jednotlivosti, které nám připadají povědomé a lehce zařaditelné. Jako když v mém filmu přijede na venkov televizní štáb a pořádá pro místní farmáře úplně absurdní televizní reality show, kde má každý prezentovat, jak moc se cítí svázán s místními tradicemi. Z nějakého celku se vybere malý kus, zabalí se do známého tvaru a prodá dál, v tomto případě televizním divákům.

A proč se to všechno podle vás děje?

To je problém s krásou. Krása je něco hrozně komplexního. Což nás všechny děsí. Snažíme se ji nějak rozparcelovat, pojmenovat. Proto mám ráda kinematografii, kvůli její komplexnosti. Ve filmu dokážete do jedné scény vložit různé postavy, vztahy, protichůdné pocity a ve výsledku vytvořit svět, kterému pak divák může věřit. Sama v Zázracích vyprávím o rodině, které nelze dát jednoduchou nálepku. Není úplně tradiční, nejsou to hipíci, nejsou silně věřící, nejsou to naplaveniny odněkud odjinud, kteří si jen na venkově koupili barák. Je těžké je uchopit, šoupnout do nějakého šuplíku – a v tom jsou vlastně pravdiví. Uvěřila jsem jim i já, a to je co říct. A teď si vezměte: Jestliže máme něco, čemu nelze dát nálepku, můžeme vůbec věřit samotným nálepkám?

Když mluvíme o kráse, do role průvodkyně oné tv show jste obsadila Moniku Belucci. Proč jste si vybrala zrovna ji?

Je to prostě nejkrásnější žena na světě. Vypadá spíše jako pohádková bytost než člověk z masa a kostí. Zároveň je v Itálii neuvěřitelně slavná. Takže jakmile se ocitne na plátně, dodá příběhu úplně novou dynamiku. Její postava televizní moderátorky není špatný člověk, je jen nešťastná, ve svém světě něco postrádá, něco skutečného, pravdivost, kterou by právě malá včelařka Gelsomina a její rodina mohly rozdávat.

Film Zázraky vstoupí do českých kin 14. srpna.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám