Hlavní obsah
Martin Skořepa: Rituál Turínského koně Foto: archív nakladatelství Host

Když se role otočí. Bianca Bellová nad knihou Martina Skořepy

V životě existuje okamžik, kdy si s úžasem uvědomíme, že jsme přestali být dětmi – a to ve chvíli, kdy nám dojde, že jsou naši rodiče smrtelní.

Martin Skořepa: Rituál Turínského koně Foto: archív nakladatelství Host
Když se role otočí. Bianca Bellová nad knihou Martina Skořepy

Role se vymění: z dětí jsou pečující, z rodičů děti. Rodičům se mění jejich motorické a kognitivní schopnosti, a dokonce i vlastnosti, které jsme měli celý život za neměnné. Padají na nás vahou své bezbrannosti a odstavují naše vlastní soukromé starosti na vedlejší kolej. Nikdo nás na to nepřipraví: je to jedna z nejtěžších životních zkoušek, která nemá předem daná pravidla.

Právě o tom je prozaický debut Martina Skořepy Rituál Turínského koně (Host 2019). Padesátník, čerstvě odoperovaný onkologický pacient, opouští přízračný pražský svět homosexuálů, aby se v rodných Sudetech postaral o matku strádající Alzheimerovou chorobou. Z ne zcela zřejmých důvodů a přes zrazování svého okolí odveze matku z eldéenky, aby jí poskytl péči, která je často nad jeho schopnosti. Jejich společný život je naplněný banálními a velmi autentickými incidenty společného chátrání, ve kterých má ale nakonec vždycky navrch naděje a duch vítězí nad hmotou.

Skoro jako vzpomínání knížete Sternenhocha působí vyprávění z temné historie, kdy byl hlavní hrdina menšinou v sexuální menšině. Autor neulpívá, fragmentárně odkazuje k výkladu evangelia či ke svým spisovatelským ambicím a hrne text kupředu. Tu a tam sebeironicky mrkne na čtenáře, který se do té doby domníval, že čte odosobněný text.

Postavy se překrývají a rozdíly mezi nimi stírají, stejně jako ve vědomí stárnoucí dámy postižené degenerativní nemocí. Jakoby mimochodem vyplouvají na povrch různí kostlivci z rodinné skříně. Nikoliv rakovina hlavního hrdiny, ale právě nepřetržitá péče o vlastní matku a zodpovědnost mu dávají nahlédnout do vlastních hlubin a odpovědět si na provařenou otázku: Kdo teda vlastně jsem?

Syrové, až brutální detaily fyzického odcházení evokují podobně nelítostné popisy doprovázení umírajícího otce v románu Philipa Rotha Odkaz. Skutečný příběh. Při čtení se nemůžete ubránit myšlence, že tak autentické líčení a prožitky si nelze vymyslet, že jsou autobiografické. A nepřikrášlená autenticita je skutečně nejsilnějším Skořepovým aktivem.

Bianca Bellová (1970) je česká spisovatelka.

Foto: Marta Režová

Řadu čtenářů nejspíš napadne, zda jsou takový exhibicionismus a doslova praní špinavého prádla nutné a zda to není bezohledné vůči skutečným aktérům (autorův medailonek na obálce nás nenechává na pochybách, že je kniha inspirována jeho vlastním osudem). No ale čtenář, který již osobní zkušenost s nemilosrdnými skutečnostmi péče o blízké má, pokývá hlavou s nevysloveným memento mori.

Myslela jsem, že nikdo nepíše kratší knihy než já, ale Skořepa to dokáže. Text je tak krátký, že ho typograf Martin Pecina raději vysázel velkým písmem jak ze slabikáře. Možná autor nemusel tak spěchat, aby měl knihu hotovou, slušela by jí zápletka s vyvrcholením, takhle působí spíš jako sled deníkových záznamů. Nicméně to, že autora péče o matku jistě neustále vytrhávala od psaní, lze vzít jako polehčující okolnost. Je to výborný debut.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků