Článek
Když jste se zabýval různými pády civilizací, objevil jste nějaký opakující se vzorec?
Bylo tady mnoho pokusů vytvořit jednotící teorii, proč se komplexní civilizace hroutí, ale často byly chybné. Problém je, že když jednou vymyslíte nějaký systém, začnete číst historické doklady selektivně, tak aby zapadaly do vaší teorie. Přesto ale jsou určité aspekty, které se kolapsy různých lidských společností prolínají.
Vychází nový Salon: Střílí se levice do vlastní nohy a proč Češi vždycky zvítězí?
Obecně společnosti rostou a expandují, když najdou způsoby, jak řešit problémy, které přináší jejich přírodní prostředí. V mayských nížinách Mexika a Guatemaly je to zachycení a udržení vody předtím, než se vsákne do porézního vápencového podloží. V Grónsku zase produkce potravy a tepla. Společnosti vytvářejí specializované způsoby, jak tyto problémy zvládnout, a potom rostou do maximální míry, kterou jim prostředí dovolí.
V určitou chvíli nicméně přijde šok. Může to být přirozenými posuny místního klimatu, přírodními katastrofami, tlakem sousedních společností anebo přílivem velkého množství lidí, kteří prchají před nějakou katastrofou ve své domovině. V takový moment je systém vytvořený k udržení populace vystaven zátěžovému testu. Když ho zvládne, bude společnost dál existovat. Když ne, nastane to, čemu se říká kaskádovité selhávání – tedy že selhání jedné části systému vede k přetížení částí dalších, a nakonec se systém zadře celý.
Pláž Anakena na Velikonočním ostrově
Můžeme to vidět na příkladu kambodžské společnosti v Angkoru, jež na přelomu 14. a 15. století trpěla opakovanými obdobími sucha a obdobími povodní. Jejich přesně vyměřený vodní systém, vytvořený tak, aby zavlažoval rozsáhlá pole a uživil obrovskou populaci, se dostal pod tlak, který nevydržel a rozpadl se. Město bylo záhy opuštěno a obyvatelstvo se přesunulo na jih.
Zaměřme se na epizodu vašeho podcastu věnovanou Velikonočnímu ostrovu, polynésky Rapa Nui. Polemizujete v ní s obecně rozšířeným výkladem historika a antropologa Jareda Diamonda z jeho knihy Kolaps, že obyvatelé ostrova sami zničili své životní prostředí, což vedlo mimo jiné k hladomoru, kanibalismu a občanské válce.
Archeologické nálezy i psané záznamy evropských mořeplavců se shodují, že začátkem 18. století populace Velikonočního ostrova velice prosperovala. Šok pro tamní systém ovšem nastal, když na pobřeží přistál nizozemský objevitel Jacob Roggeveen. Na ostrov se dostaly nemoci jako neštovice a také se stal cílem obchodníků s otroky, kteří unesli a zotročili stovky tamních obyvatel. Finální rána přišla s proměnou ostrova ve velkou ovčí farmu a izolací zbylých obyvatel v městečku Hanga Roa. V důsledku toho všeho se původní populace Velikonočního ostrova snížila na zhruba sto lidí. V nějaký moment po kontaktu s Evropany ostrované povalili všechny své slavné sochy. Ale nemáme žádný důkaz, že by kolaps nastal už před příchodem Evropanů.
Co říkáte na Diamondovy argumenty, že se našly jednak lidské kosti v hromadách odpadků, tedy indicie kanibalismu, a také velké množství hrotů oštěpů?
Když se k jídlu porcují zvířata, zůstávají na jejich kostech stopy ostří nožů. Nic takového se na lidských kostech na Velikonočním ostrově nenašlo. Ty takzvané hroty oštěpů, na něž odkazuje Diamond, vůbec nevypadají jako oštěpy nalezené na ostatních polynéských ostrovech – jsou oblé a tupé. Navíc studie prokázaly, že jejich okraje jsou pokryty zbytky zeleniny. Tyto nástroje se našly v okolí farem a všechno nasvědčuje, že byly používané k přípravě pokrmů. Lidské kosti navíc vůbec nebyly nalezeny v haldách odpadků, ale na pohřebištích.
„Pupek světa“ na Velikonoční ostrově
Užitečným zdrojem poznatků v tomto směru je kniha antropologů Terryho Hunta a Carla Lipa Sochy, které chodily. Rozluštění záhady Velikonočního ostrova. Na Rapa Nui strávili desítky let archeologickými průzkumy a probádali celý ostrov do nejmenších detailů.
K vymýcení lesů tam nicméně došlo. Říkáte, že se s ním obyvatelé Velikonočního ostrova vyrovnali, ovšem deforestace obecně způsobuje erozi a degradaci půdy. Neboli – kdyby conquistadoři nepřijeli, nedošlo by ke katastrofě tak jako tak, jen později?
Deforestace určitě může vést k erozi a degradaci půdy a přispěla ke kolapsu různých dalších civilizací, například norských osad v Grónsku. Ale bezpočet lidských společností – na Islandu nebo v Anglii – dokázal úspěšně přeměnit původně zalesněnou zemi v zemědělsky produktivní krajinu. Všechno nasvědčuje tomu, že to zvládli i obyvatelé Rapa Nui. Osazovali velká pole sladkými bramborami a tarem. A první evropští objevitelé popisovali i existenci sadů s ovocnými stromy a palmami.
Diamond popisuje kolapsy společností ještě na dalších polynéských ostrovech – konkrétně Mangarevě, Pitcairnu a Hendersonu. Souhlasíte s ním aspoň v těchto případech?
Na ostatních polynéských ostrovech jistě probíhaly společenské kolapsy a někde se opravdu dostaly do fáze násilí a občanské války. Na ostrově Rapa Iti na opačné straně polynéského trojúhelníku najdeme mnoho důkazů o násilném životě ostrovanů – na kopcích jsou pozůstatky pevností, nacházíme tam kostry se známkami násilí a opravdové hroty oštěpů s ostrými špicemi… Tedy přesně ty věci, které na Velikonočním ostrově naopak nenajdeme. Společnosti občas samozřejmě kolabují, ale na Rapa Nui se to stalo až následkem kontaktu s Evropany.
Je fascinující, jak stejné archeologické či etnografické prameny můžou vést k úplně opačným výkladům, jako je váš ve srovnání s Diamondovým. Říká to něco o povaze vědeckého poznání? Hledáme hlavně to, co dopředu chceme najít?
Některé mýty jsou pro nás důležité. Přejeme si věřit příběhu o sebedestrukci Rapa Nui, protože nás to zbavuje naší vlastní viny na zničení této kultury stavitelů soch. Zároveň to používáme jako varovný příběh – často s velmi dobrým úmyslem – o tom, co se může stát, když lidé nerespektují přírodní limity svého prostředí. Vždycky nás to táhne k vysvětlením, která nám buď lichotí, anebo potvrdí to, čemu jsme už předtím věřili. Při zkoumání historických důkazů bychom si na to měli dávat pozor.
Jste optimista, co se týče vývoje naší vlastní civilizace?
Záleží, co myslíte „naší civilizací“. Výzvy tohoto století budou enormní, protože klimatická změna přináší vzrůstající tlak na pečlivě vyvážený systém moderní průmyslové společnosti. Jestli se máme vyhnout katastrofě, potřebujeme okamžitou, radikální změnu ve způsobu organizace našich společností, tak aby se dokázaly s těmito výzvami vyrovnat.
Vesnice Orongo na Velikonočním ostrově
Jak by to mělo vypadat?
Zabývám se primárně minulostí, netvrdím, že mám nějaké odpovědi pro budoucnost. Nicméně nesmírně rychlý přechod k uhlíkově neutrální, a nakonec bezuhlíkové ekonomice je podle mě nutné minimum.
Nemůže váš podcast paradoxně sloužit jako argument popíračům lidského vlivu na klima? Ve smyslu: „Poslechněte si Pád civilizací, klima se vždycky měnilo, a to staré civilizace ani nepoužívaly fosilní paliva, tak proč bychom najednou měli snižovat emise CO2?“
Klima je mimořádně komplexní a křehký systém, který v minulosti prošel dramatickými změnami z bezpočtu přirozených důvodů. Ale ujasněme si jedno – klimatický posun nikdy nebyl tak prudký a rychlý jako v posledních sto letech. Jsme svědky něčeho naprosto bezprecedentního v celé historii planety Země. Řetězový efekt, který to může způsobit, je zcela nepředvídatelný. Může se to jako spirála vymknout kontrole a ohrozit strukturu našich společností, a dokonce i budoucnost lidského života na Zemi. Říkat, že „klimatická změna tu byla vždycky“, je totéž jako říkat: „Teplota u mě doma neustále klesá nebo stoupá – tak proč by mě mělo zajímat, že můj dům právě hoří?“
