Hlavní obsah
Yuval Noah Harari Foto: archív Yuvala Noaha Harariho

Jogínský výdech. Sloupek Štěpána Kučery o nové knize Yuvala N. Harariho

„Ve své první knize, Sapiens, jsem se zabýval minulostí lidstva a zkoumal, jak se jedna bezvýznamná opice stala pánem planety. V druhé knize, Homo deus, jsem promýšlel dlouhodobou perspektivu života, osud inteligence i vědomí v etapě, kdy se lidé pozdvihli na úroveň bohů. Nyní se zaměřuji na současné dění,“ píše izraelský historik Yuval Noah Harari v úvodu ke svým 21 lekcím pro 21. století (přeložila Zdena Gubalová, Leda 2019).

Yuval Noah Harari Foto: archív Yuvala Noaha Harariho
Jogínský výdech. Sloupek Štěpána Kučery o nové knize Yuvala N. Harariho


V této své nové, spíš publicistické knize tedy probírá aktuální otázky, včetně globalizace, environmentální krize, nacionalismu, migrace či postpravdy – ovšem nepřináší zrovna objevné odpovědi.

Jak se například orientovat v postpravdivé éře? Zaprvé, radí autor, dávat přednost placeným médiím před neplacenými; a zadruhé, číst odbornou literaturu renomovaných profesorů (hned o dva odstavce dál ovšem zdůrazňuje i důležitost sci-fi tvorby, protože „v politice má kvalitní vědecko-fantastický film mnohem větší význam než odborný článek“). Harari zde poskytuje spíš úvody do problematiky; a především doporučuje oddat se buddhistické meditaci vipassaná, která jemu samotnému změnila pohled na svět.

Často se Harari vrací k tezím ze svých předchozích knih – ze Sapiens je to hlavně síla příběhů, které člověk vytváří a které následně utvářejí jeho; z Homo deus zase analýza našeho mýtu o svobodné vůli, která je přitom „vyráběna“ biochemickými mechanismy. A právě tyto teze, ačkoli je Harariho pravidelný čtenář nevidí poprvé, pořád patří k inspirativním „lekcím“.

Yuval Noah Harari: 21 lekcí pro 21. století

Foto: Leda

Navíc autor nachází pro dokreslení svých myšlenek neokoukané příklady. Když například píše o budoucnosti práce v časech robotizace a umělé inteligence, kdy by řešením nepotřebnosti lidských zaměstnanců mohl být nepodmíněný příjem, připomíná, že pouhé materiální zabezpečení nezabrání společenskému neklidu, a že by tedy bylo nutné doprovodit ho nějakou aktivitou, kterou by lidé považovali za smysluplnou.

„Takový experiment se neplánovaně uskutečnil v Izraeli a je možná nejúspěšnějším návodem na spokojený život. Zhruba polovina ultraortodoxních izraelských mužů nepracuje a věnuje se studiu Svatého písma a náboženským rituálům. A protože je živí částečně jejich ženy a dotuje stát, neumírají jejich početné rodiny hladem.“

I díky těmto mužům, nacházejícím smysl života v debatách o poselství talmudu, prý Izrael stojí vysoko na celosvětovém žebříčku životní spokojenosti.

„Ultraortodoxní židé, dnes považovaní za zkameněliny dávné minulosti, se stanou příkladem. Ne snad, že by se k nim chtěl kdekdo připojit a studovat talmud, ale v obecném významu hledání smysluplného života a vzájemného společenství namísto produktivního zaměstnání.“

Nová knížka profesora Harariho stojí za přečtení právě kvůli takovýmto zábleskům, které s lehkostí jogínského výdechu osvětlí marnost lidského pachtění se za univerzálním smyslem, a zároveň načrtnou způsob, jak se s tím homo sapiens může srovnat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků