Článek
Ten ale začíná v době, kdy ještě žádný Kašpar neexistoval.
O divadlech vznikají dokumenty, až když se stanou slavnými. Kaš par je výjimečný v tom, že má ve filmu zachycený už svůj vznik. Jeden sociolog mě Heleně doporučil s tím, že je možné, že založím divadlo – znal mou práci i ambice. Natáčení začalo pět dní před revolucí, tedy 12. listopadu 1989. Původně jsme v březnu 1990 ustavili Nezávislý spolek studentů a přátel DAMU – Kašpar, který zahrnoval mnoho aktivit a porevolučních snů. Já ale už v tu dobu chtěl především vést vlastní divadelní soubor a právě naše skupina pak zůstala ve spolku jediná aktivní.
Když jste s Kašparem začínal, dokázal jste si představit, že to vydržíte dvacet pět let?
To asi ne. Byli jsme generační soubor a ty mají obvykle podstatně kratší životnost. Ale popravdě jsme často bojovali o holé přežití a na úvahy o tom, jak dlouho ještě vydržíme, nebyl ani čas, ani klid. A mě vždy zajímala spíše budoucnost. Dneska bych si přál, aby tady Kašpar byl i za patnáct nebo dvacet let. Ale počítám, že než ukončím svou vlastní divadelní činnost, skončí i Kašpar a já snad stihnu někomu předat Divadlo v Celetné, pokud možno bez dluhů a s úklonou.
Takže Kašpar bez vás nebude?
Myslím, že to tak musí dopadnout. Ve mně je pořád ten rok 1989, ten obrovský nádech, fanfarónství toho okamžiku. Na jeho základě Kašpar vzniknul, na základě snu, který dneska už mladá generace nesdílí. Je produktem doby, proto musí logicky zaniknout stejně, jako zanikne jeho doba. Možná se z něj odštěpí nějaké dva tři soubory, ale to už nebude má starost.
Zmínil jste boj s existenčními krizemi. Která byla nejhorší?
Začátkem devadesátých let Kašpar zažíval obrovský boom a slávu během dvou sezón v divadle Rokoko. A pak nás komplet poslali na dlažbu – celý soubor! To bylo hrozné. V podstatě nás to zničilo. Do roka po nuceném odchodu jsme v Kašparu zbyli čtyři. Později nastala velmi obtížná situace, když se radní Milan Richter „zamyslel“ nad grantovou politikou – málem to odneslo několik divadel včetně nás.
Máte spočítáno, kolik her jste za tu dobu nastudovali?
Celkem jich bylo 106. Momentálně jich máme na repertoáru asi třicet. U zrodu nemalého procenta inscenací stála náhoda. Kašpar je jako lehká bitevní loď, kterou lze i rychle otočit, rychle s ní reagovat. Třeba Sláva vánoční vznikla jako večírek pro známé, nazkoušeli jsme ji za tři noci, bez kostýmů, bez scény, to všechno se přidalo až později.
Mimo standardní představení vás lze vidět na různých open air festivalech nebo třeba na hradě Kašperk. Azaujalo mě, že provozujete i bytové divadlo. Jak vlastně vzniklo?
Nemáme předplatitelské skupiny ani obchodní oddělení, hrajeme na volnou kasu, což nás nutí zkoumat, co a kdy lidi baví a přitahuje. Přitom ale nechceme slevit na kvalitě repertoáru. Je to metoda pokus-omyl. Vznik bytového divadla byla taky náhoda. Máme na Václavském náměstí zkušebnu, říkáme jí byt. Blížila se Noc divadel a naše dramaturgyně mě požádala, ať vymyslíme něco neobvyklého. A já navrhnul, že v té zkušebně zahrajeme Audienci. Hrají ji jen dva herci, odehrává se to celé v kanceláři pivovaru, jedna z postav – sládek – tam chodí několikrát na záchod. Tak jsme to zrealizovali a já pak mohl během představení chodit na opravdový záchod v tom našem bytě. Ale snadné to nebylo. Museli jsme postavit elevaci pro diváky, vymyslet šatnu, bar i jednoduchý systém osvětlení. No a dnes je z toho Bytové divadlo Ferdinanda Vaňka, které má na repertoáru pět inscenací, hraje deset představení do měsíce a je vyprodané.
Jsou věci, do kterých byste nešel, i kdybyste věděl, že by to znamenalo plné divadlo?
Těch jsou spousty. Zkoušíme to, co nám přijde podstatné, nebo co nás prostě baví. Ona se ta budoucí návštěvnost stejně špatně odhaduje – je to taková alchymie, ve které aby se čert vyznal. Vkus diváků se pořád mění, jak jejich programové chutě, tak i představy o tom, kdy se hodí zajít do divadla. Velmi dynamicky se proměňují způsoby a podoby toho, jak tráví lidi svůj volný čas, a toho je kultura nedílnou součástí. V poslední době mi třeba připadá, že se do kursu dostávají časově krátké inscenace, a to je trochu problém – zkrátit Shakespeara na hodinu můžeme, ale není to ono (smích).
Jakub Špalek
Jaká je vaše nejúspěšnější inscenace?
Růže pro Algernon v hlavní roli s Honzou Potměšilem. Hrajeme ji už od února 1993.
Nebál jste se Honzovi nabídnout tak velkou roli v okamžiku, kdy byl čerstvě doma po těžké autohavárii? Kašpar měl tehdy minimální zázemí, v divadle byla spousta schodů a do toho vozíčkář...
Já některé věci raději nedomýšlím. Protože kdybych je domýšlel, tak bych je nikdy neudělal. A to neplatí jen pro případ Honzy. Stejné je to třeba i s tím hraním na hradu Kašperk. Hrát divadlo venku je obecně problém kvůli počasí. Ale hrát na Kašperku, to je naprostá šílenost. Je to na Šumavě, kde nejvíc prší, jde o nejvýše položený hrad v Čechách, kde je největší zima. Navíc to je od nejbližšího parkoviště tři kilometry. Tam prakticky není šance uspět. A my tam hrajeme a je to krása! V případě Honzy to bylo o tom, že já se nerad bavím o nemocech. Když po tom strašném úrazu ležel v nemocnici, zašel jsem za ním jenom jednou, pak už ne. Můj šálek čaje je divadlo, ne nemoci. V okamžiku, kdy vyjel na vozíčku ze špitálu, nabídnul jsem mu roli, protože jsem nechtěl vnímat jinou realitu, než že jsme se dohodli na společné práci. Nějaký vozík pro mě nebyl dostatečný důvod naši původní dohodu měnit.
Jako filmový herec jste měl raketový start – Šakalí léta, Jízda. Ale pak byl najednou konec. Co se stalo?
Divoká devadesátá léta pomalu končila. Mohl jsem krátce po Jízdě točit dva krásné scénáře, ale nesehnaly se na ně peníze. Pak se toho dlouho moc dobrého nerodilo, jen špatné seriály. Taky jsem v jednom účinkoval – Na lavici obžalovaných justice – a pamatuju si, jak jsem byl nešťastný. Styděl jsem se, že nejsem v divadle. Kašpar je prostě moje děcko a já mám černé svědomí, když dělám něco jiného.