Článek
Někdo mi sype prach všude. Doma mám vrstvy prachu na policích, to přece nikdy nebývalo, prach samozřejmě utírám, ale pravidelné uklízecí rituály nemám, prostě utřu prach, když ho vidím. Nepamatuji se, kdy to bylo naposledy, ale tolik prachu by se nenavrstvilo na knihovně ani za rok, kolik ho tam je teď. Vezmu švédskou utěrku a utřu ho, taky na lampě, a najednou vidím, že chuchvalce prachu jsou pod stolem a pod televizí na stolku, kam skládám noviny, které si ještě chci přečíst. Vezmu kýbl s vodou a všechen ten prach vlhkým hadrem setřu, aby se spláchl do odpadu a nevířil vzduchem dál. Pak peru švédskou utěrku v mýdlovém roztoku a nic z ní neteče, žádný kal ani špína, voda zůstává čistá. Prach zmizel, nebo nebyl a jenom moje bolavé oči vidí na všem tenkou šedou vrstvu?
Pustím si počítač a chci se podívat na film, který jsem si stáhla. Pojednává o dvou starých lidech, kteří se znají ze hřbitova, oba přišli už dávno o své blízké a dlouhá léta už na ně chodí vzpomínat k hrobům, které leží vedle sebe. Je to dokumentární film, hřbitov je celý zarostlý plevelem, jen ty jejich dva hroby mají kolem sebe vypleté a vysekané místo. A víc už nevím, protože počítač spadne. Pustím film znovu, znovu se dívám na prvních pět minut, na to, jak pan Zwilling a paní Zuckermannová přicházejí ke hrobu na hřbitově bez křížů zarostlém lebedou – a konec, tma. A ještě několikrát.
Znám mládence, který počítačům rozumí. Je to kamarád mého syna, chodili spolu už do školky, kdysi jsme mu pomohli s ručením na půjčku, bez níž by se byl nedostal ze své těžké situace, už je to dávno vyrovnané, ale moje počítačová zakázka je zatížena jeho závazkem. Nechci volat předražené firmy, které šroubují ceny na tom, že je jich čím dál víc zapotřebí. Ale taky nechci, aby mi Ondra ten počítač spravoval zadarmo, je to dost práce a já bych mu to ráda zaplatila, jenže on nikdy peníze nepřijme. Kvůli tomu ho vždycky volám, až když už mi teče do bot, když už viry prolezou až do mých textů a začnou tam páchat svou trestnou činnost. Nebo když mi pětkrát po sobě spadne film.
Popisuju Ondrovi do telefonu, co to dělá. I on ví, že situace mezi námi je komplikovaná tím jeho závazkem, byl by raději, kdybych přijala jeho bezplatnou službu, mně by se zas ulevilo, kdyby si vzal honorář, máme to spolu těžké. Řekne mi: Zkus sundat zadní desku a vyluxovat počítač zevnitř.
Odnímám složitě zadní desku ze svého deset let starého počítače, když všechny šroubky odšroubuju, útroby počítače se rozevřou. Vezmu tenký nástavec vysavače a vyluxuju to tajemné zařízení zevnitř, pak zpátky zašroubuju všechny šroubky, i ty, co nic nedrží, zasunu všechny konektory a zapnu znovu film. Deset, dvacet minut a film běží dál. Pomohlo to, způsobil to prach.
Je to pra(ch)podivná doba, nepršelo, ani nepamatuju, pořád je nad nulou, pomalu jdu domů z práce oklikou a doma, místo abych se pustila do něčeho, nač se celý den těším, padnu a neudělám nic. Ani ten prach neutřu.
Pustím si v televizi zprávy a tam říkají, že také letos, stejně jako v minulých letech, předčasně zemře několik tisíc lidí, protože dýchají ovzduší s vysokými koncentracemi pouhým okem neviditelných částic prachu. Zatím mi na skříni po dvou letech marné péče chcípla kytka, ale co když prach sedá na mé útroby, jako sedal léta na vnitřek počítače?
Oční víčka mi vržou o sebe a já ten snášející se prach přímo cítím. Cosi kolem mě se rozpadá, nevím, co to je, možná všechno a já s tím. Rok se nachyluje, je pozdní datum.
