Hlavní obsah
Eva Klíčová Foto: Libor Galia

Eva Klíčová: Právo odmítnout kýč

Proč nejsem antikomunistkou? Bylo by to přece tak snadné! Stačilo by se třeba připojit k rezignaci na účast v komisi Státní ceny za literaturu a následovat morálně rozhořčené kolegy v čele s básníkem Petrem Hruškou.

Eva Klíčová Foto: Libor Galia
Eva Klíčová: Právo odmítnout kýč

Ten napsal: „Jsem nucen s okamžitou platností rezignovat na svoje členství v porotě Státní ceny za literaturu, neboť od včerejška náš stát reprezentuje odpuzující vláda, která svoje posty vyhandlovala s komunisty a způsobila, že se extremistická politická strana stala skrytou i zjevnou součástí státní moci.“

To, že neproběhla dekomunizace, považuji za jednu z proher devadesátých let. Jenže je skutečně akutní společenskou hrozbou mentálně muzeální strana s jedním senátorem a patnácti poslanci? Asi úplně ne. Není ani hlavním viníkem dnešní situace, snad spolupachatelem, tím, co se vezl a přičinlivě sbíral drobky padající od stolu.

Karel Čapek napsal ve svém Proč nejsem komunistou třeba následující: „Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu.“

Která z dnešních stran udělala něco pro chudé, pro onen rezervoár temných sil? Jak se dnes žije ve strukturálně postižených regionech či obecně v Česku, kde je procentuální daňové zatížení na úrovni Švédska, ale nemáme ani dálnici do Vídně? Moc pěkně: v exekuci je tu i spousta dětí a naše mzdy se pohybují sotva na polovině evropského průměru. Jsme laciná montovna, v níž se nebývale daří dezinformacím a strašákům všeho druhu. A kdo všechno v tomto pečlivě budovaném rezervoáru loví své hlasy? Jsou to snad jen komunisté?

Zpět k Čapkovu téměř stoletému textu: „Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe.“

To kupodivu platí i pro moderní český politický marketing. Od „mobilizací“, „spálených zemí“ až po „všetci kradnú“. A patří sem samozřejmě i vytváření představy, že jedinou naší překážkou ve štěstí je hrozba „návratu komunismu“. Ach, jak jsou komunistické zbraně pochmurnosti účinné i v rukou antikomunistů! Dějiny jsou potutelné. I dnes jde pod (sametovým) „praporem revoluce“ hlavně o ono „vládnout a nikoli zachraňovat“.

Zavzpomínejme: jedním z milníků naší demokracie je opoziční smlouva a následující „nerušená vláda“. Babišův boj proti „politikům“ není cyničtější než tehdejší antikomunistický obchvat: vymyslíme strašáka, a když ho ve volbách udatně neporazíme, tak se s ním pak nějak domluvíme. Uondaný komunistický kostlivec byl opět jen na chvíli vytažen ze skříně; jednou se s ním zkrátka straší, jindy hlasuje (ano, i pravice), nad jeho existencí se lze taky příležitostně morálně rozhořčit…

Co jiného než politický kýč je představa, že za politickou frustraci, která nás zavedla do babišovské pasti, může soudružské ghetto koaličně nedotknutelné KSČM? Ve vší úctě k Petru Hruškovi: jeho rezignační gesto je součástí takového kýče, onou „druhou slzou“ – pohnutím nad vlastním pohnutím z boje proti komunistům.

Petr Hruška

Foto: Zdenko Pavelka, SALON, Právo

Nicméně: nebuďme jako oni. Tato země není spálená ani zde nekradou úplně všichni. Volíme, cestujeme, zpravodajství z celého světa nám teče do obýváků, ekonomicky nás táhnou Němci, díky Evropské unii už i vlaková nádraží přestávají vypadat jako kulisy dystopického filmu, stále se tu studuje bez školného, říkáme, co si myslíme, a mimo jiné zde vychází rekordní množství původní beletrie. A jeden z autorů bývá každoročně oceněn stále ještě prestižní Státní cenou za literaturu. Sedmičlenná komise, která oceněného vybírá, je složena výhradně z lidí od literatury a nepodléhá žádným politickým tlakům. Roční odměna pro porotce je minimální, účast je spíše věcí prestiže a jisté úcty k těm, díky nimž se celý ten kolotoč literárního života točí: autorům.

Stát a jeho reprezentace nejsou jen „oni“, ti nahoře, stát jsme i my ostatní: Jaký smysl má rezignovat na členství v komisi nezávislé literární ceny a na podzim plakat nad státními vyznamenáními udělovanými za zásluhy na znovuzvolení Miloše Zemana? Budou rezignací Petra Hrušky, jehož mocnou autoritu následovali další tři porotci, vytrestáni komunisté? Vláda? Morálně zburcováni občané? Nikoli – zpochybnění legitimity ocenění jeho krkolomným spojením s „odpuzující vládou“ nejvíce poškozuje (již vybraného) laureáta či laureátku. Vláda, která sotva drží pohromadě, má podmiňovat ocenění díla s nárokem nadčasovosti? Je občansky odpovědné tímto způsobem význam ceny snižovat (jistě, čím hůře, tím lépe), když politickou rozhořčenost může kdokoliv z odstoupivších vyjádřit i jinak? Na rozdíl od většiny občanů máme přeci jen snazší přístup do médií.

Eva Klíčová (1977) je literární kritička a členka poroty Státní ceny za literaturu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků