Hlavní obsah
Jiří David: Nejtemnější mystifikace?, srpen 2020, exkluzivně pro Salon Foto: Jiří David

Esej Václava Bělohradského: Nejtemnější mystifikace? Každý věk je dějinnou katastrofou, relativně vzato

V roce 2015 byl hostem festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě „digitální disident“ Julian Assange. Tehdy už byl politickým uprchlíkem na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, a přítomen proto mohl být jen na dálku přes Skype.

Jiří David: Nejtemnější mystifikace?, srpen 2020, exkluzivně pro Salon Foto: Jiří David
Esej Václava Bělohradského: Nejtemnější mystifikace? Každý věk je dějinnou katastrofou, relativně vzato

Pro mnohé z nás je Assange symbolem odvahy využít možnosti digitální revoluce k proměně globálního veřejného prostoru v prostředí, v němž mohou být systémy, které (jak říká disident Jan ve hře Toma Stopparda Rock’n’Roll) „lžou samy o sobě, počínaje označením sama sebe – socialismus, demokracie…“, z toho lhaní i usvědčeny.

Díky Assangeově eticky inspirované rozsáhlé hackerské iniciativě byla temná zákulisí finanční, politické, vojenské a techno-vědecké moci západních států prudce osvětlena, z mainstreamové mytologie o systému založeném na lidských právech a vůli většin se stalo metafyzické harampádí; vlny populistických vzpour proti liberálnědemokratickému statu quo jsou srozumitelnou reakcí mas na novou viditelnost systémového pokrytectví.

Julian Assange, jeden z hrdinů internetové doby, je nyní vězněn ve Velké Británii v podmínkách, které lékaři v dopise uveřejněném v The Lancet označili za „mučení“.

Kdyby se naši filmoví tvůrci skutečně poučili z totalitní minulosti obecně a z vraždy Milady Horákové zvláště, visel by na FAMU už dlouhé měsíce plakát: Svobodu pro Juliana Assange!

Londýnský protest proti vydání Juliana Assange do USA, únor 2020

Foto: Profimedia.cz

Sociolog Jan Spousta v Lidových novinách napsal, že „sedmdesáté výročí vraždy Milady Horákové je (…) příležitost, kterou bychom opravdu měli využít (…), připomenout si oběť i okolnosti zločinu“, ale „kampaň Zavražděna komunisty je pro většinu z nás pobídkou se z této příležitosti vylhat“ – jako by komunisti byli cizí těleso v našem národě.

Kdyby na Právnické fakultě UK visel místo Zavražděna komunisty plakát Zavražděna právníky, byla by to příležitost připomenout si mravní odpovědnost představitelů „české právní kultury“; a třeba i to, že diskriminace židovských právníků začala už za druhé republiky, kdy se český stát fašizoval vlastními silami: „Nikdo nemůže býti už svým zrozením tak opovržen jako Žid“ (básník Jakub Deml) – „Tisíce děl volají po plameni. Dočkají se plamene?“ (básník Josef Kostohryz) – „Buď učiní pokání (demokraté), nebo musí být vyříznuti z tohoto národa!“ (prozaik Karel Schulz).

Jak je možné, že se po válce „tak snadno podařilo rozložit justici a zničit právní stát“, z celých národností a sociálních tříd udělat bezprávné psance? Odolá naše právní kultura dnes ve věku antropocénu pokušení vyhlásit za teroristická radikální hnutí na obranu Země před zločiny spjatými s kultem ekonomického růstu (jako Extinction Rebellion)?

„Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit,“ napsal Karel Čapek. Patřil by nad obrazy masakru žen a dětí ve vietnamské vesnici My Lai z března 1968 nápis Zavražděni Američany? Ten generalizující nápis by vyškrtl z naší paměti třeba masakr na Kentské státní univerzitě v Ohiu z roku 1970 (Kent State shootings) – čtyři neozbrojené americké studenty zavražděné Národní gardou během protestů proti vietnamské válce. Fotografie studentky klečící nad tělem zabitého spolužáka je jednou z ikon 20. století.

Co třeba umístit na sídla liberálních stran v EU obrazy týraných černochů z trestních kolonií v Africe s nápisem Utýráni liberály? Liberální strany byly přece často klíčovou politickou oporou koloniálních výbojů; připomeňme si to v dnešní vlně protirasistických demonstrací a strhávání soch.

Apologetické vědomí

Karel Kosík označil v šedesátých letech ztotožnění vedoucí role KSČ s jejím privilegovaným mocenským postavením ve státě za „nejtemnější mystifikaci v dějinách socialismu“; vražda Milady Horákové a masové násilí padesátých let jsou jejím nevyhnutelným vyústěním. V šedesátých letech se KSČ dostala do paradoxní situace: aby mohla získat vedoucí roli ve společnosti, musela by se vzdát privilegovaného mocenského postavení ve státě. Vojenská okupace naší země a následná normalizace ukázaly, že ten paradox nemá v rámci „reálného“ socialismu řešení.

Z kampaně spolku Dekomunizace: plakát Zavražděna komunisty na pražských domech Molochov ze třicátých let

Foto: Miloš Ruml, ČTK

I historie liberálnědemokratických systémů je plná takových temných mystifikací. V roce 1961 americký prezident Eisenhower ve své farewell address varoval před rostoucí mocí vojensko-průmyslového komplexu, jehož vedoucí postavení není vepsáno do ústavy, ale který se rozpíná v pavučině vydírání, vlivů a zneužívání moci: vojensko-průmyslový komplex je v ní pavouk a občanská společnost moucha.

To, co Karel Kosík nazval „nejtemnější mystifikací“, je tragický proces přeměny občanských přesvědčení ve „lživé sebedefinice“ mocenských aparátů, který ohrožuje všechny ideje bez rozdílu, i ty demokratické; odvahu udělat z proměny ideje socialismu v nástroj útlaku klíčové téma veřejné diskuse našli českoslovenští komunisté v letech šedesátých, sovětští až v letech osmdesátých a americká občanská společnost začala vítězit nad mccarthismem až v roce 1957.

Milan Kundera říká v rozhovoru s A. J. Liehmem, že „fašismus ponechal humanitní principy nedotčeny, protože vystoupil jako jejich antiteze“, jako „zrůdná ideologie“. Komunismus byl na nich naopak „založen, ale postupně je proměňoval v jejich protiklad, lásku k lidem v krutost k lidem, lásku k pravdě v denunciaci“. Ve 20. století jsme byli svědky zvrácení „velkého humanitního hnutí v cosi nelidského“; lidstvo jako celek tak udělalo varovnou zkušenost o „vratkosti a nejistotě“ všech hodnot.

Po roce 1989 jsme zakusili podobné „zvrácení hodnot v jejich protiklad“: ideál lidských práv se nám před očima měnil v bombardování „inspirované humanitními principy nadřazenými pozitivním zákonům“, ideál hojnosti v globální devastaci planety a konec bipolarismu v paranoidní unipolární moc USA (jejich výdaje na zbrojení jsou vyšší než Ruska, Číny, Británie a Francie dohromady a jejich vojenské základny jsou roztaženy po celém světě).

Sílu, která mění humanitní ideály v jejich protiklad, jsem v minulosti nazval formulí vypůjčenou od maďarského disidenta Andráse Hegedüse apologetické vědomí. Hegedüs tak označil degradaci politických programů na apologii stranických aparátů, které se prohlašují za „historicky nutný“ nástroj jejich realizace (třeba komunismus je moc komunistické strany, demokracie je moc NATO a Evropa je moc EU).

Děsivými příklady apologetického vědomí v dějinách česko(slovenské)ho komunismu je kniha Anti-Gide S. K. Neumanna zaslepeně hájící stalinismus proti „vzpouře inteligentčíků“ i Fučíkovy invektivy proti „duševním bařtipánům“ a „levému hnátu mršiny“, jak nazval levicové kritiky stalinismu.

Říkejme komunistům degradujícím marxismus, tento „ideový statek lidstva“, na apologii stranického aparátu bolševici. Nechyběli ale komunisté, kteří odmítli „být bolševiky“ a zaplatili za to vězněním nebo i životem – třeba Záviš Kalandra.

Soudce, nebo strana

Jan Patočka viděl rozdíl mezi totalitním komunismem a demokratickým kapitalismem v pojetí rozumu: kapitalismus charakterizuje velká konfliktnost zájmů, rozum tu funguje ne jako strana, bojující o vítězství své kauzy, ale jako soudce – „nemusí tedy mít dogmatický ráz, jakého musí nabýt (v komunistickém státě)“. Komunistické strany vzaly rozumu roli soudce a prohlásily samy sebe za inkarnaci rozumu v dějinách. Nazvu je „církevnické“: přejímají z církevních dějin přesvědčení, že existují pravdy, jejichž odmítání je zločinem, který se trestá „věčným zatracením“; rozum zde není prostředníkem mezi různými verzemi světa, ale komisařem jedné z nich. Komunistické strany jsou nejvýznamnějším příkladem „církevnických“ stran v dějinách západní civilizace.

Rozum-soudce je inkarnován v institucích, kterým občanská společnost jako celek připsala právo „legitimně řešit“ napětí mezi oprávněností prostředků a oprávněností cílů: kam až mohou zastánci „oprávněných“ cílů zajít ve volbě „oprávněných“ prostředků k jejich realizaci?

Soudit znamená poměřovat hledisko celku hledisky jeho částí, ale na rozdíl od rozumu-strany nepojímá rozum-soudce celek jako totalitu nadřazenou svým částem; naopak hájí instance částí proti reprezentantům nároku celku, kteří by je chtěli škrtnout jako „historicky překonané“. Německý filosof Odo Marquard nazval takový rozum „zaznamenávajícím“.

Rozum-strana „nezaznamenává“ hlediska částí vůči nárokům celku, ale škrtá je ve jménu jednoty celku, který reprezentuje.

Jiří David: Nejtemnější mystifikace?, verze B, srpen 2020, exkluzivně pro Salon

Foto: Jiří David

Zhoubnou mutací bolševismu v naší zemi je pak „urválkovská“ dikce postkomunistických antikomunistů, kteří nazývají „morálním relativistou“ každého, kdo není ochoten rámovat svůj diskurz vztahem přítel–nepřítel; podobně jako bolševické pojetí třídních nepřátel je i antikomunistický diskurz ve své orgiastické fázi otevřeně rasistický (bývalý komunista je jako bývalý černoch).

Nejodpornější slovo jejich slovníku je dekomunizace, je do něj vepsána výzva k „vydezinfikování“ veřejného prostoru. Tvrzení, že modelem toho slova je denacifikace, je mystifikací: rozsáhle organizovaná převýchova německého národa byla završením vojenské okupace poraženého Německa, v Československu (ani v SSSR) nebyl komunismus vojensky poražen, k předání moci došlo dohodou a k demokratickým volbám v roce 1990 dovedla naši zemi „vláda národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, později poradcem Václava Havla zvoleného jednomyslně prezidentem komunistickým parlamentem. Následovala masová recyklace privilegovaných vrstev „staré“ společnosti – právníků, soudců, novinářů, profesorů, herců…

Pojetí idejí jako „bacilů“ bylo ve 20. století nejdůsledněji rozvinuto Hitlerem. Ferdinand Peroutka cituje v roce 1947 ve svém časopise Dnešek „vůdcovo“ varování před „kletbou objektivity“: „Nesmíme zaneřáďovat už dětská srdce kletbou objektivity (…), umění velkého vůdce je v tom, aby (…) ukázal jako příslušníky jedné kategorie i ty odpůrce, kteří k sobě nepatří, protože uznání různosti odpůrců vede (…) k pochybám (…), dostaví se objektivita a vznikne otázka, zda opravdu všichni ostatní jsou v neprávu.“

Dekomunizátoři sdílejí s bolševiky zavilý odpor k rozumu v roli soudce, odpor k „pokušení objektivity“, která jako ochota přiznávat idejím odpůrců nárok na pravdu, plynoucí z jejich „jiné“ životní zkušenosti a historické situovanosti, drží pohromadě demokratický veřejný prostor.

Čtu například v komentáři Michala Půra, že děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann „má nepochybně právo na názor a není důvod, proč by v akademické obci nemohli být zastoupeni lidé, kteří mají výrazně levicový světonázor. Problematická je ale jeho neochota připustit, že komunismus představuje dějinnou katastrofu. To má bohužel řadu implikací pro budoucnost. Bude to FF UK, která bude hrát klíčovou roli ve výkladu událostí po roce 1989. Archivy z tohoto roku se právě otevírají a další budou následovat.“

A v otevřeném dopise Pullmannovi píše Michal Klíma: „Přispíváte k relativizaci komunistických zločinů, a vytváříte tak podmínky pro to, aby se opakovaly. Je ostuda, že stojíte v čele FF UK.“

Michal Pullmann

Foto: Petr Horník, Právo

Kritéria tohoto soudu nad dílem historika připomínají padesátá léta, kdy platilo, že „degradace ideové pevnosti intelektuála vede nutně i k jeho degradaci morální a vědecké“.

Je snad ostudou, že v čele mnoha světových akademických pracovišť stojí lidé, kteří nejsou ochotni připustit, že kapitalismus přivedl svět k „dějinné katastrofě“ globálních klimatických změn, a „přispívají tak k relativizaci“ systémových zločinů proti přírodě? Relativizace zločinů všech druhů je přirozeným důsledkem historického pohledu na ně: Pekař relativizuje „Lipany“, Palacký „zločiny husitů“, Masaryk „roli katolické církve“, Kalista „dobu temna“, Jan Tesař „mnichovskou zradu“ a ošklivá napodobenina mariánského sloupu na Staroměstském náměstí „zločiny násilné rekatolizace národa“.

Historicky je komunismus jen zrychlenou industrializací Ruska pomocí koloniálních metod aplikovaných bolševickou modernizační oligarchií na vlastní národ; komunistické zločiny patří proto do řady „relativně stejně krvavých“ dějinných katastrof západní civilizace, jako byly náboženské války, koloniální masakry anebo „masové rozsévání smrti“ v oblacích yperitu či v „ocelových bouřích“ (Jünger), které „osvícenské“ národní státy rozpoutaly v roce 1914; „toto lidmi nesené, ale lidi přesahující dění“ (Patočka) bylo zločinem tak nemorálním, že komunistická revoluce je „relativně oprávněnou“ odpovědí na něj.

Komentáře postkomunistických strážců ideové pevnosti našich univerzit ke „kauze Pullmann“ ukazují, že z bolševické tradice přebrali také žánr kulturního zatykače: kdo neodhaluje ve veřejném prostoru doupata, v nichž se skrývají kolaboranti s hlediskem nepřítele, je označen za „morálního relativistu“, který „zlehčuje“ jeho zločiny. Postkomunistické kulturní zatykače navazují u nás na neumannovsko-fučíkovskou uhlířskou nenávist k politickým odpůrcům, dnes k těm, kteří „poplivávají naše hrdiny“, „zpochybňují naši integraci do západních struktur“ a relativizují výklad komunismu jak zrůdné ideologie (takový je například slovník hnutí Milion chvilek pro demokracii).

„Už na smrtelném loži ptá se Neumann (…) překvapeného (Seiferta), (…) zda už pověsili Ferdinanda Peroutku“ – čteme v Době ortelů Jaromíra Hořce. Uhlířská nenávist se z českých duší nechce vystěhovat.

Napospas utopiím

Socialistický stát vznikl z ducha západní filosofie, jeho katastrofa je katastrofou západní metafyziky – pojetí pravdy jako celku, kterého se může rozum-strana zmocnit revolucí a z lidstva udělat pány Země a všeho, co na ní žije a roste; pak teprve začnou opravdové „dějiny lidstva“, které bude „svobodně utvářet sebe sama svou prací“. Oprávněnost tohoto cíle je tak totální, že jsou oprávněné i všechny prostředky, které církevnická strana použije k vymetení všech kontrarevolučních škůdců z dějin lidstva.

Pomalý čas kronik lidského pobývání na světě (chronos) byl komunismem na počátku průmyslové revoluce přetvořen v čas rychlý, naplněný, revoluční (kairos). Utopie už není útěchou „ubohých a ponížených“, „nyní z vědy pije“ (Pujmanová), je vědeckým světovým názorem a programem strany, která „osvobozuje možnosti v člověku skryté, ale nevyužité“.

Do evropských dějin zaznělo mocné troubení polnic mobilizující „psance této země“ k poslední bitvě, v jejímž ideologickém hluku ale zaniká hlas lidských zkušeností a lidé jsou svým utopiím vydáni napospas. Popis komunismu jako „lyrismu“ průmyslového věku, v němž je prostor lidských zkušeností zavalen revolučním kýčem, udělalo z Kunderova literárního díla jedno z největších svědectví o „století extrémů“.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Foto: Petr Horník, Právo

Po rozpadu komunistických států prošla naděje na revoluci updatem – stala se vírou v neomezený ekonomický růst, který usmíří všechny třídy a lidstvo dovede k „novému šťastnému věku“.

Liberálnědemokratický rozum-soudce se opírá o skeptické instance ve společnosti, o kritické veřejné mínění, ústavní soud nebo univerzity; ty jsou dnes předmětem „populistické nenávisti“, „lid“ (demos) se nechce nechat vystěhovat z posvátného času rostoucí „výroby a spotřeby“ zpět do světského chronos, do času kronik, příběhů o šestém hromadném vymírání živočišných druhů, o lidské závislosti na pozemském celku. Do husté mlhy mediálního žvástu přinášejí důkazy a svědectví o vyvratitelnosti našeho světa – třeba o odpadkové skvrně na hladině Pacifiku větší než celá západní Evropa.

Podle svatého Augustina neexistuje budoucnost, jen „přítomnost budoucnosti“. Komunismus ve všech svých mutacích byl ve 20. století privilegovaným způsobem, jak byla „budoucnost přítomna“ v naší civilizaci: jako stále rychlejší přeměna světa v zásobárnu sil sloužících lidským záměrům.

Komunismus a antikomunismus jsou jen dvě dobové mutace kultu ekonomického růstu – přeměny světa v ložiska „přírodních, informačních a lidských zdrojů“. Vymanit se z toho „nihilistického extraktivismu“ vyžaduje naučit se pobývat na planetě jako smrtelné bytosti, jejichž příběhy se proplétají s příběhy všech ostatních živých tvorů. A vytvářejí tak společně jeden „narativní rozum lidstva“, jednu pozemskou kroniku života na Zemi, která nás učí, že mezi smyslem a cílem je dramatický rozdíl, že smysl nelze realizovat, jen se s ním potkat, či minout; a že o tomto setkávání a míjení se smyslem jsou všechny lidské příběhy. I ty nejkrvavější.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků