Hlavní obsah
Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu. Foto: Petr Horník, Právo

Esej Václava Bělohradského: Konzervativní socialismus?

George Orwell si říkal „konzervativní socialista“. V roce 1937 vydal knižně reportáž Cesta k Wigan Pier, v níž popsal otřesné životní podmínky horníků v severní Anglii. V předmluvě k ní hledá odpověď na otázku, proč tolik slušných lidí odmítá socialismus, když přece není než obranou „spravedlnosti a obecné slušnosti“.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu. Foto: Petr Horník, Právo
Esej Václava Bělohradského: Konzervativní socialismus?

Po dramatických zkušenostech druhé poloviny 20. století dospěl levicový historik Josef Válka k podobnému přesvědčení: „Víra v nový svět (…) byla u mne jen (…) povrchním klišé, pod kterým se ukrýval zdravý venkovský a lidový rozum. (…) Stačí zdravý rozum a slušnost, ostatní je dost vedlejší“ (v dopise Robertu Kalivodovi, 1977).

Je možné udělat z tak skromné definice socialistického projektu politický program?

Významný francouzský politický filosof Jean-Claude Michéa, jehož polemický text Tajnosti levice teď vyšel v českém překladu Petra Druláka v Masarykově demokratické akademii, navazuje ve svém úsilí o radikální obnovu socialistického projektu na Orwellovu „chudou“ definici socialismu jako boje za „slušnost a spravedlnost“: co je nad to, je ideologický šum.

Prvním krokem k obnově socialistického projektu pro 21. století musí být podle autora „emancipace od ideálu emancipace“, který v hegemonické liberální interpretaci znamená „osvobození jednotlivce od všech vazeb a norem, které na sebe nevzal ze své vůle a rozumu“.

Michéa se tu ocitá v blízkosti konzervativců, kteří hájí před globalizujícím se kapitalismem „společný životní svět“, „pouta, která osvobozují“ (třeba ta rodinná); brání celek mezilidských vztahů před pokusem liberalismu podřídit je výlučně právu a trhu – kdy se „už nikdo nebude snažit se svými bližními dorozumět po dobrém, všechny spory se budou řešit mocí nebo před soudy“ (Bedřich Engels). Podobně konzervativní politolog Alexander Tomský píše, že „žádný člověk není ostrov, (…) život se odehrává v dějinném čase a na nějakém místě, v předivu ověřených předsudků a často nepochopitelných závislostí, vztahů a závazků“.

Marxova dekonstrukce ideálu jedince emancipovaného od závislosti na „přirozených svazcích“ je klíčovou součástí marxismu: nezávislý jedinec není než ideologický konstrukt sloužící k legitimizaci systému svobodné konkurence na trhu, představa člověka mimo společenství je právě tak nesmyslná jako představa „řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí“.

Šedesátá léta 20. století byla rozhodující událostí v dějinách kapitalismu: pod maskou vzpoury mládeže proti konvencím do sebe tehdy kapitál integroval aparát pastýřské moci. Michel Foucault ho popsal jako rozsáhlou mocenskou technologii církevní provenience uvnitř moderního státu, která ovládá člověka tím, že ho učí být „autenticky sebou samým“ a poslouchat jen příkazy svého „pravého nitra“.

Jiří David: Konzervativní socialismus?, únor 2020, exkluzivně pro Salon

Foto: Jiří David

Vzpoura mládeže proti konvencím byla lstí kapitálu: moc pastýřská v (post)moderních převlecích (jako například péče o zdraví, štěstí, originalitu, autentické zážitky) se stala v postindustriální společnosti novým hnacím motorem spotřeby. Socialistická levice podlehla vábení vzpoury proti konvencím, honbě za novými zážitky a spolu se ztrátou smyslu pro reálnou roli konvencí v lidských společenstvích ztratila i důvěru v reformismus; promarnila tak svůj kulturní kapitál, nahromaděný v bojích proti privatizaci veřejných statků.

V konzervativně-socialistickém pohledu „jedinec emancipující se od všech konvencí“ není ve skutečnosti než „věšákem na pseudopotřeby“, vytvářené postindustriální reklamní mašinérií. Engelsovu větu, že „dělník nemůže jinak dokázat, že je člověkem, než v opozici proti postavení, které má v kapitalistické společnosti“, můžeme zobecnit: Globální trh si na nás vynucuje emancipaci od přediva vztahů a závazků ke druhým, které dělají člověka člověkem; jen v opozici vůči tomu mohou lidé uhájit svou lidskou přirozenost.

Globalizací kapitalismu vzniká nový typ třídní společnosti, v níž „vykořisťovaní“ musejí být stále mobilnější, flexibilnější a emancipovanější, stále nezávislejší na své geo-historicko-sociální situovanosti ve sdíleném světě; ideál boje proti všem konvencím rozpoutal permanentní kulturní revoluci, která své imperativy odvozuje od „světa módy“ – jednotlivci musejí být cool, trendy, vegan. V ideálu emancipace je zakódována démonizace společenských konvencí, která dramaticky oslabila schopnost jednotlivců být demos a jako „jeden lid“ si volit legitimní leadership.

Emancipace a stát

Návrat neonacionalismu a neorasismu do současné euroamerické politiky je přirozenou reakcí na odvrácenou stranu „grandiózního procesu emancipace“, který vše proměňuje ve svobodnou volbu: „pravdu, náboženství, přírodu, jazyk, vlast“ (Ulrich Beck). Historické dědictví – identitární zakořenění jednotlivců v obci – se rozpadá.

V často citovaném teorému formuloval německý ústavní soudce Ernst-Wolfgang Böckenförde dilema, do něhož liberální pojetí emancipace vyústilo: „Liberální, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám neumí zajistit. Vystavuje se tak ve jménu svobody velkému riziku. Může trvat jako stát liberální jen potud, pokud bude svoboda občanů zevnitř regulována sdílenou morální substancí jednotlivců a homogenitou společnosti. Nemůže ale tyto vnitřní regulující síly vytvořit prostředky právního tlaku a autoritářských příkazů, protože by tak zrušil svou liberálnost (…) a vrátil se k totalitním nárokům, z nichž se stát vysvobodil ukončením konfesijních občanských válek.“

Jean-Claude Michéa: Tajnosti levice

Foto: archív MDA

Ohrožuje masová mobilita a flexibilita jednotlivců přežití liberálního státu tím, že dělá společnost příliš heterogenní? Je konsenzus zakódovaný v hegemonických morálních „konvencích“ nenahraditelným zdrojem legitimnosti liberálního státu? Postmoderní fáze emancipace vyvolala identitární paniku; neonacionalismus, neorasismus i výhrůžné velmocenské heslo America First! jsou jejími projevy. Zvrátí strach z potenciálního úpadku loajality k národním státům v heterogenních společnostech proces globalizace?

Böckenfördeho dilema platí i o socialistickém projektu: společnost založenou na rovnosti, solidaritě a morální jednotě si nemůže „vychovat“ až socialistický stát, je to „morální tradice“, jejímž může být jen „dobrým dědicem“. Komunistický stát jako nástroj budování nové společnosti totálně selhal, přetnutí všech pout k místu či tradici nebylo cestou k lidštější společnosti, ale k rozpadu společnosti do ustrašených sobeckých monád, „každé se svým vlastním životním principem a směřováním“ (Marx).

Megastroj pokroku

Michéaův pokus o obnovu socialistického projektu se odehrává v terminální fázi demokracie, kdy volby jsou už jen antipolitickou mediální fraškou a rozdíl mezi tradičními póly moderní politiky (pravicí a levicí) nemá nic společného s největším problémem liberální demokracie – nutností podřídit všežravou obludu ekonomického růstu nějaké racionální a morální konvenci.

V osmdesátých letech 20. století začala éra překotné modernizace euroamerických levicových stran, jejímž paradoxním výsledkem bylo přijetí kultu neomezeného růstu HDP a kulturního liberalismu i následné opuštění socialistického projektu. Příčinou této dobrovolné kastrace socialismu byla „metafyzika pokroku“, která se stala „zdrojovým kódem“ levice.

Podle této sekularizované eschatologie (důsledek Marxovy fascinace „revoluční úlohou“ buržoazie v rozvoji výrobních prostředků) může materiální nároky komunistické společnosti uspokojit pouze „kapitalistický megastroj“ řízený vítězným proletariátem; od této scientistní verze marxismu se odvozuje i slepá víra, že změny „připravené novými technologiemi“ protrhnou nakonec „kapitalistický obal a vylíhne se komunistická beztřídní společnost“.

Víra v nutné směřování dějin k nekonečnému materiálnímu růstu odzbrojila socialistické strany v boji s kapitálem. Pestrou třídní strukturou „staré“ společnosti pohrdaly jako semeništěm reakčních pokusů „otočit kolo dějin zpět“, a třídy svázané s řemesly a půdou, dotud v radikální opozici k logice kapitalismu, tak vehnaly pod křídla pravice a poté fašismu.

V posledních letech svého života, pod vlivem antropologických studií Lewise Morgana o přirozeném komunismu primitivních společností, Marx svou pozici revidoval: socialistický ideál se mu začal jevit jako „návrat toho nejstaršího v nejmodernější formě“ – připomíná Michéa.

Socialistická kritika liberalismu musí mobilizovat historickou pestrost „staré“ společnosti (družstva, místní komunity a samosprávy), a přivodit tak „miliony poklidných revolucí“ proti kapitalistickému megastroji. Přičemž Michéa připisuje klíčovou roli v teoretické obnově socialistického projektu Eseji o daru Marcela Mausse (a jeho aktuálním reinterpretacím): logika cti a daru, jak ji Mauss popisuje, je antropologickou konstantou každého „nezávislého“ lidského společenství.

Americký prezident Donald Trump

Foto: Tom Brenner, Reuters

Modernizované socialistické hnutí se rozešlo s Marxovými analýzami destruktivní nadvlády směnné hodnoty nad hodnotou užitnou; směnná hodnota nejdříve slouží jako žoldák užitné hodnoty, pak ale začne „válčit za sebe sama“ (Guy Debord) a hodnotu užitnou si zcela podřídí. Lidské potřeby zakořeněné v přirozených cyklech životního světa už nestačí k růstu kapitálu, pastýřská moc nepřetržitě vepisuje do jednotlivců potřeby umělé; ve své současné hyperkonzumní fázi tak kapitalistický megastroj vyrábí „plánovaně zastarávající“ výrobky. („Užitná hodnota výrobků míří k nule, směnná k nekonečnu,“ napsal Raoul Vaneigem.)

Emancipace v liberálním pojetí vyžaduje, aby se jednotlivci „důsledně vyvázali ze všech omezení a závazků tradičních společenství“, které si sami svobodně nezvolili (dnes třeba i pohlaví či vzhled), a potom se teprve „rozhodli vytvořit společnost“. Žádné trvalé lidské společenství ale nemůže být založeno jen na smlouvách mezi nezávislými jednotlivci, předpokládá vždy zakořenění ve společné řeči a sdíleném horizontu očekávání.

Liberalismus ekonomický (neoliberalismus) a liberalismus kulturní (emancipace) jsou dvě hlavy stejného draka, obě je třeba utnout. K tomu ale hnutí odmítající kult neomezeného růstu, konzumismus a normalizaci ekologických zločinů musejí nejprve zbořit zeď politicko-byrokratické hantýrky, která odděluje sféru politiky od občanských ctností.

V posthegemonické společnosti

Martin Dokupil Škabraha staví v salonní eseji Všichni jsme konzervativci levici – podobně jako Michéa – před nebezpečnou volbu: Má přeložit zápas o socialistický projekt do konzervativního diskurzu o „zachování a kontinuitě“, který má dnes hegemonii, nebo vytrvat v podpoře „kulturního liberalismu“, jehož jádrem je „emancipace jednotlivce od všech závislostí“?

Hegemonie není pro Škabrahu „dominancí jedné ideologie“, ale „metaideologií“, jazykem do té míry otevřeným, že je možné „překládat“ do něj jak stanoviska ukotvená v jiných idejích, tak „kritiku panujícího pořádku“. Konzervativní hegemonický diskurz má své sjednocující principy: záruky pořádku a bezpečnosti, paternalistickou roli autorit, respekt k limitům, domov a sounáležitost s obcí, reformismus. V tomto kontextu musí levice formulovat otázky, které konzervativní diskurz „přerůstají a podvracejí“, jen tak má šanci získat pro svá „řešení klíčových problémů doby“ podporu většiny.

Martin Dokupil Škabraha

Foto: Luděk Peřina, ČTK

Hegemonie ale není metaideologie, je to moc, která se vykonává skrze odpolitizovaná slova. Moc se stává hegemonickou v okamžiku, kdy dokáže odpolitizovat určitá slova (například pravda, krása, zdraví, lidské, normální) a udělat z nich „nadpolitický“ rámec lidského světa.

Maximum politické moci je vždy soustředěno v těchto odpolitizovaných slovech; a jakmile se taková slova začnou politizovat, hegemonie se rozpadá: třeba když jsou lidská práva odhalena jako nástroj americké moci nebo duševní nemoc jako nástroj cenzury našich přirozených potřeb.

Mohou se ale ve věku kapitalistické globalizace, ekologických hrozeb a brutálního amerického boje za udržení světové dominance stát principy pořádku a bezpečnosti, paternalismu, sounáležitosti, domova a reformismu (ve smyslu schopnosti vyhnout se katastrofě konsenzuální změnou) odpolitizovaným rámcem formování demokratických většin? Nemohou, jsou rozporná, budou společnost polarizovat do nesmiřitelných táborů.

První polarizací je konflikt mezi elitami, které odvozují svou legitimnost z pansofického argumentu, že lidstvo je zodpovědné za život na planetě Zemi, a těmi, kdo odvozují svou legitimnost z realistického argumentu, že „Západ“ má morální povinnost bránit před „zelenými šílenci bojujícími proti fosilní ekonomice“ průmyslovou civilizaci, která přinesla pokrok celému světu. Podřízenou verzí této polarizace je konflikt mezi zastánci amerického (ekonomického a vojenského) unipolarismu (včetně postkomunistických antikomunistů, kteří na něm parazitují) a zastánci multilateralismu – intercivilizačního dialogu a rozhodující role OSN ve správě světa.

Podobně princip sounáležitosti a domova se bude ve věku antropocénu radikálně polarizovat hledáním odpovědí na otázky, kde jsou hranice mezi bios a techné a kde mezi občany národních států a pozemšťany.

Vzestup autoritářského paternalismu se v reakci na „pandemii nejistoty“ rozpadne na tábor těch, kdo chtějí řešit rostoucí závislost globalizovaných systémů na expertním vědění oslabením většinového principu, a těch, kdo ve jménu demokracie odmítají moc expertů jako nedemokratickou manipulaci.

Reformismus je úspěšný, pokud vyústí v racionální deliberaci, a kvalita deliberace závisí na kvalitě demokratického konsenzu – ne každý konsenzus umožňuje racionální rozhodování; globální mediasféra je toxickým prostředím pro argumentaci, nelze v ní proto dosáhnout dostačující kvality konsenzu. Reformistické síly se budou koncentrovat kolem protipólů „argumentující menšiny“ a „emotivní většiny“: formování legitimní politické vůle demokratickou volbou bude ve věku uniklých sdělení, instantních tvrzení a spikleneckých teorií neřešitelným problémem.

Stanovit nepřekročitelné meze a vynutit si jejich respekt je konstitutivním znakem autority elit; v důsledku fragmentace společnosti a revolty elit a zrady demokracie (jak zní název posledního díla Christophera Lasche, na které Michéa výslovně navazuje) vzniká v globálním kapitalismu permanentní deficit politické i morální autority, bez níž nelze legitimizovat kolektivní oběti, nutné třeba k opuštění fosilní ekonomiky (jedním z Trumpových hesel bylo Ukončit absurdní válku proti uhlí!).

Polarizující energie těchto témat prorazí slupku demokracie, hnutí jako Extinction Rebellion nebo apely Grety Thunbergové nelze udržet v rámci liberálnědemokratické umírněnosti. Osové principy, popsané Škabrahou, nebudou proto základem nové hegemonie, odpolitizovaného rámce pro politické rozhodování, ale nových radikálních antagonismů. Ustavení odpolitizovaného rámce demokratického rozhodování znemožňují procesy dehierarchizace informačních toků, oslabení národních států a přehlušení argumentující obce postfaktickou vřavou sociálních sítí.

Jak Michéa, tak Škabraha staví socialistický projekt před radikálně nový úkol: hájit spolu s konzervativními kritiky „abstraktní emancipace“ (která vykořeňuje člověka z historického společenství, ze vztahů neredukovatelných na právní vztahy, z pout k Zemi, zemi a druhým) zakořenění socialismu v jeho původní filosofické tradici – v obraně „lidské přirozenosti“ proti znelidšťující moci kapitálu.

Antagonismy probuzené konzervativními očekáváními odkazují na nekompatibilní politické projekty životního světa; klást rozhodný odpor pokusům odpolitizovat je podloudně a svěřit jejich řešení expertům je nejtěžším úkolem levice ve věku antropocénu – věku lidské viny a úpadku „veřejného užívání rozumu“.

-------------------------------

Reakci na esej na Deníku Referendum najdete zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků