Článek
Pořád máte doma kvůli úspěchu vaší první hry Shopping and Fucking nálepku kontroverzního autora, od kterého lidi čekají, že je bude šokovat?
Myslím, že ano. Asi to tak bude už napořád, i když jsem napsal spoustu jiných věcí, hodně her pro děti například. Ale jak mile máte jednou danou image, už s vámi zůstane. A když máte reputaci spojenou s krutostí a násilím, režiséři to ve vašich hrách obvykle sami hledají a ještě zdůrazňují. Na světě existuje hodně krutosti a bylo by amorální o ní nepsat. V mých hrách je ovšem stejně tak podstatná lidskost.
Nevadí vám tedy, že vás považují stále výhradně za coolness dramatika?
Asi je lepší mít nějakou image než nemít žádnou. Takhle mě lidi aspoň znají a vědí, co dělám.
Přemýšlel jste, proč vlastně pracujete zrovna u divadla?
Asi tu nebyl žádný konkrétní důvod, spíš instinkt nebo nutkání. Tedy mohl bych teď ze sebe vysypat nějaké důvody, ale ten základ, který mě k tomu všemu žene, je nevysvětlitelný. Prostě to tak cítím a musím psát. A i když se snažím přestat, nevydržím to a po dvou měsících zas pracuju na nějaké hře.
Po vás pojmenovaná cena je určena pro nový text. Chápete ji i jako vyjádření, že současné drama by mělo vypadat nějak jako to, co píšete vy?
Ne. A doufám, že hry, které tu cenu vyhrají v budoucnu, nebudou mít s těmi mými mnoho společného. Každý by měl psát svým hlasem. Během vlny coolness dramatiky jsme byli rádi, že se naše hry tak líbí i mimo Británii, ale taky jsme ocenili, když se začaly uvádět méně. Nechtěli jsme, aby se z nich stalo něco jako Starbucks a z nás kulturní imperialisté.
Sledujete, co se děje i na jiných evropských divadelních scénách?
Ano. Jako obvykle se přelomové věci dějí hlavně v Německu. Ale i jinde po Evropě najdete fascinující inscenace. Spolupráce mezi takovými tvůrci pak probíhá díky akcím, jako je třeba bienále ve Wiesbadenu, kde mají fórum pro mladé evropské divadelníky. Je skvělé, když se mladí dramatici můžou sejít a zjistit, jak moc toho mají společného.
Jak rychle dokáže divadlo reagovat na současnost?
Velmi pohotově! Natočit film nebo televizní pořad trvá dlouho, několik let, ale divadlo funguje rychle. Napsat a zinscenovat text lze za pár měsíců. Divadlo má v tomhle směru obrovský potenciál.
Jste spokojen s tím, jak ho dnešní britská divadelní scéna využívá?
Ano, britské divadlo takhle reagovat umí. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč na něj lidé třeba v Londýně pořád tak rádi chodí.
Také většina mých her vzešla z vnějších událostí, i když každá měla trochu jiný výchozí bod. K psaní mě často vybudí zprávy, politika. Ale na druhou stranu pokud by divadlo mělo jenom tuhle funkci, jenom by reagovalo na současné dění, byla by to otrava. Divadlo není rozšířené zpravodajství.
Reflektují oficiální britské ceny schopnost divadel reagovat na svou dobu?
Britské divadelní ceny jsou spíše věcí marketingu, komerčního divadla, oceňuje se především úspěch u diváků. Na rozdíl od jiných částí Evropy u nás ceny neslouží k tomu, aby byly oceněny inovace či experiment.
Z jakého východiska vznikl váš Experiment, monolog, v němž si hrdina obtížně vybavuje vzpomínky na lékařské pokusy na svých dětech?
Vznikl na základě mé práce se studenty herectví. Jeden z nich mi řekl, ať si přečtu dílo Petera Singera, který se zabývá právy zvířat a etikou experimentů na zvířatech. Taky jsme se studenty zjistili, jak je naše paměť nespolehlivá, když jsem všechny požádal, aby společně zavzpomínali na stejný den.
V monodramatu sám vystupujete. Jaké to je?
Už jsem si zvykl. Poprvé jsem takový monolog napsal a na jevišti předvedl před šesti lety. Samotný Experiment dělám už osmnáct měsíců. Myslím, že je pro dramatika přínosné, když si čas od času zkusí, jaké to je, říkat slova, co napsal. Také si tím připomene, jak prosté divadlo může být.
V Británii teď probíhají škrty v oblasti podpory umění. Vy sám jste na to reagoval v deníku Guardian. Podle vás by divadla měla více spolupracovat a šetřit na reklamě. Jaký měl tento nápad ohlas?
Moc velký ne. Posledních dvacet pět let byla divadla postrkována různými vládami, aby se stala zcela individuálními obchodními jednotkami, aby mezi sebou soupeřila a utrácela za propagaci. Bude trvat dlouho, než se tohle změní.
Ale nakonec si snad všichni uvědomí, jaká spousta peněz se tak vyplýtvá. Jedno divadlo utratí tolik a druhé musí vzápětí utratit o něco víc. Každý rok se výsledná částka zvyšuje, protože když někdo křičí, vy musíte křičet hlasitěji.
Může mít tento nedostatek peněz i nějaké pozitivní dopady?
Někdy chudoba přinutí tvůrce k větší kreativitě. Obecně ale nedostatek peněz vede spíš k další komercionalizaci divadla.