Hlavní obsah

Britský režisér Mike Leigh: Nezapomínat na ty pod sebou

Mike Leigh (1943) ve svých snímcích často vypráví o postavách, jež ničím jednoznačně nevynikají, jen se snaží obstát ve světě, který k nim není vlídný ani přátelský. Leigh, sedmkrát nominovaný na Oscara, byl hostem Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Převzal tam Výroční cenu AČFK za „úctyhodnou kariéru plnou filmů, které reflektují komplikovanost mezilidských vztahů, vycházejí z britské divadelní tradice i sociálního realismu a jsou natočeny se svrchovanou autorskou suverenitou“.

Britský režisér Mike Leigh: Nezapomínat na ty pod sebou

Vaše filmy se často zaměřují na lidi z nižších a středních vrstev. Nejsou to žádní jednoznační hrdinové, kteří by vedli pohodlné životy nebo kterým by společnost naslouchala. Chápete tohle zaměření jako zvlášť důležité v době, kdy se liberální elity podivují, že si lidé zvolili Trumpa nebo hlasovali pro brexit?

Určitě ano. V těchto případech totiž mnohdy šlo o protestní hlasy lidí, kteří mají pocit, že systémem propadávají dolů. Často pracovali třeba v těžkém průmyslu a přišli o zaměstnání. Nemyslí si, že by měli zastání, že by si jich někdo všímal. Jak se asi mají cítit? Není tak těžké se vžít do toho, že jsou frustrovaní, že se jim rozpadá život, jak ho dosud znali.

Odhlasování brexitu vnímám coby Brit jako jednoznačnou tragédii, podobně jsou mí známí v Americe zděšení z Trumpa. Jenomže to nestačí. Prvním krokem je zjistit, proč lidé volili zrovna takhle, a potom je třeba položit si otázku, jak s těmito společenskými náladami naložit. My, kdo s brexitem nesouhlasíme, se přece nemůžeme nikde opevnit a jen kroutit hlavou, jaká hrůza to je. Já mám třeba jako filmař jistá privilegia. Disponuju přístupem do médií, hlasem, který je slyšet. Takových věcí je nutné využívat, snažit se propůjčovat svůj hlas těm, kterým se normálně nenaslouchá.

Berete to i jako umělcovu povinnost?

Do jisté míry ano. Lidé v určitém postavení mívají tendenci zapomínat na ty pod sebou. Připadá jim, že dostat se vzhůru je snadné – jenže to je velmi zjednodušující a v dlouhodobém měřítku je to izoluje. A právě takové izolaci od své společnosti by se měli tvůrci, a nejen oni, snažit vyhnout.

Jak?

Někdy stačí, že se neodstřihnete od obyčejného života. Že nepřestanete jezdit městskou hromadnou dopravou, že budete dál nakupovat v normálních obchodech, že budete číst noviny a vůbec pozorovat, co se kolem děje… Já osobně třeba žiju úplně normální život. Zároveň si ale uvědomuju, že mám výhody, které ostatní nemají. Problém nastává, když člověk začne svá privilegia považovat za zaslouženou samozřejmost. A strašné pak je, když se mocní začnou o svá privilegia bát a pokouší se znemožnit ostatním, aby je taktéž získali.

Právě o privilegiích a mocenských nerovnostech bude váš příští, historický snímek Peterloo. Premiéru má mít na festivalu v Benátkách…

Vypráví o události staré dvě stě let, kdy byla v Manchesteru násilně rozehnána demonstrace, jejíž účastníci volali po parlamentních reformách. To téma je hodně silné a zatím nebylo umělecky zpracováno. Musíme si uvědomit, že v té době volila jen úzká skupina lidí, která pochopitelně sledovala výhradně vlastní zájmy. A tahle skupina nechtěla, podobně jako jinde ve světě, o své výhodné postavení přijít. Je zvláštní, když si uvědomíme, kolik lidí historicky za vydobytí volebního práva zemřelo, a přitom dnes tak velké množství občanů volit vůbec nechodí. Osobně se mi zamlouvá koncept povinných voleb.

Nejít k volbám – to je přece také legitimní občanský postoj. Neúčast může ukazovat, že dotyčný nevidí v nabízených možnostech žádnou naději na změnu.

Ale potom se na utváření podoby demokracie podílí jen někdo, což může být problém.

Neúčast lidí ve volbách je způsobena i krizí tradičních stran. Já sám přeju labouristům, jenže Jeremy Corbyn dnes předsedá politické straně, která je zásadně rozdělená, což není dobré a voliče to odhání. Znejistění důvěry v tradiční strany pak vede i k tomu výraznému posunu směrem k extremistické pravici, jenž je patrný všude na Západě a mě osobně děsí.

Jenomže to jsme zase u otázky, co s tím. Nakonec opravdu nezbývá než zkoušet pochopit motivace lidí kolem sebe, což je pro filmaře jeden z nejobtížnějších, ale zároveň nejdůležitějších úkolů.

Nakolik vám v téhle snaze pomáhá vaše metoda, kdy hercům a herečkám obvykle nepředkládáte hotový scénář, ale společně teprve jeho tvar formujete, cizelujete situace a hledáte vhodné repliky?

Zásadně. Jádrem mých filmů není důmyslná zápletka ani spousta akce, ale lidé. Odjakživa mě zajímá jejich chování, jejich dilemata, selhání. Proto je klíčové, aby mé postavy byly uvěřitelné a plastické. A kdybych nechal herce jen přeříkávat už připravený text, byl by film úplně mrtvý. Někteří režiséři to tak dělají, nechají herce, ať se potkají až před kamerou, ale to není nic pro mě. Jak pak mohou diváci věřit, že jsou zobrazované emoce v nějakém kontaktu s realitou, když je to všechno konstruované tak narychlo?

Jak jste tuhle metodu vyvinul?

Vyrůstá z mých vlastních hereckých zkušeností. Mou ambicí vždycky bylo hlavně psát a režírovat, ale coby trénink bylo studium herectví nedocenitelné. Mám totiž dodnes dojem, že když se v kolektivu o tvaru debatuje a zkouší se různé možnosti, je výsledek skutečnému životu blíž, než kdyby všichni dostali autoritativní pokyny. Společnou postupnou prací se dobíráte výsledku, se kterým dokážete vnitřně souznít, kterému rozumíte. Jestli lze nějak definovat „dělání filmu“, tak pro mě je to jednoznačně právě objevování a zkoušení. Přináší to s sebou důležitou energii.

Právě silná energie nabitá optimismem je charakteristická pro řadu vašich postav. Třeba učitelka Poppy ve snímku Happy-Go-Lucky se raduje ze života přesto, že se ji snaží okolí přesvědčit, aby se nad sebou spíš zamyslela, protože nevede obvyklý středostavovsky spořádaný život. Co vás na takhle pozitivních lidech zajímá?

Oni ale přece nejsou pořád jen dobře naladění! Mají své propady, trápí se nebo se jim prostě nedaří. Jenom je to někde mírně zasuté. Ani manželský pár ve snímku Další rok není zcela ideální, i když tak na obecenstvo může působit. Oběma na sobě vzájemně vadí celá řada věcí, pouze to nestojí v popředí příběhu.

Zajímá mě hlavně to, proč se někdo dokáže ze svých propadů dostat, a jiný ne. Neexistuje na to jasná odpověď, ale je nutné si uvědomit, že nás v každém okamžiku ovlivňuje celá řada různorodých faktorů. To, kde jsme se narodili, jak jsme byli vychováni, kde žijeme, jakou máme práci – a jestli ji vůbec máme, co dýcháme, co jíme… Nejsme monolity, které jsou vytvarovány do neměnné podoby. Právě tahle dynamika mě na lidech přitahuje a pokouším se ji dostat i do svých filmů.

V diskusi po promítání filmu Další rok tady v Hradišti jste zmínil, že hrdinou v něm pro vás není manželský pár, ale jejich nešťastná kamarádka Mary…

Mary není spokojená, čekala od života něco, co se nevyplnilo. Teď je sama a neví, jak dál. Snaží se sice nevzdávat, ale chápeme, že se jí nenabízí příliš východisek. A ještě si navíc nenapravitelně pošramotila vztah se svou dobrou kamarádkou… Chtěl jsem ji ukázat vykořeněnou, hledající. Nikdy ji ostatně nevidíme u ní doma – vždycky je u přátel.

Všichni nějakou Mary známe. Procpe se vám do života a pak z vás vysává energii. Je to únavné, protivné, ale je třeba mít pro takové lidi pochopení. Ne každý má štěstí, že mu dostalo milující rodiny a útulného domova. A Mary nemůže svou energii sama obnovovat donekonečna.

Z čeho čerpáte energii vy?

Baví mě se dívat kolem sebe. Pozoruju lidi a z toho, čeho si na nich všimnu, se pak snažím něco vytvořit. Zní to jednoduše, ale snadné to není. Často totiž záleží na vaší trpělivosti. Když se díváte dost dlouho, něco podstatného se vynoří. Trénovat tuhle citlivost je práce na roky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků