Hlavní obsah

Bez důvěry není demokracie. Pavel Kosatík napsal knihu i filmový scénář o T. G. Masarykovi

„Vrátit se do minulosti nejde. Ale šlo by dostat zpět do hry představu určité myšlenkové vertikály, která směřuje někam nahoru, mimo lidské hemžení,“ říká k Masarykovu ideovému dědictví Pavel Kosatík (1962), jemuž minulý týden, na Velký knižní čtvrtek, vyšla v Pasece kniha Jiný TGM. Zároveň do kin vstoupil i film Hovory s TGM, k němuž psal Kosatík scénář.

Bez důvěry není demokracie. Pavel Kosatík napsal knihu i filmový scénář o T. G. Masarykovi

Proč jste si pro svou novou knihu vybral Masaryka? Kvůli stému výročí vzniku republiky?

Výročí byla jen záminka. Po dle mě se žádné historické téma nedá vyřešit jednou provždy. Minimálně v každé nové generaci se musí na všechny ty věci znovu přijít a pojmenovat je dle aktuálních potřeb. A protože nejsem spokojen se současnou dobou, rozhodl jsem se hledat některé odpovědi u takřečeného zakladatele státu. Zajímá mě, co z toho, co se stalo před sto lety, plyne pro dnešek.

A co z toho plyne?

Vznik demokratické republiky v roce 1918 považuju za obrovskou hodnotu. Nikdy asi nenajdu společnou řeč se snílky, kteří si idealizují staré konzervativní Rakousko. Jenže s oním epochálním přelomem se pojilo i to, že nový stát byl neobyčejně závislý na dobré vůli mezinárodního společenství.

Dodnes se neslavný konec první republiky interpretuje hlavně přes mnichovskou konferenci, opakuje se slovo zrada. Nedodává se, že už na mírové konferenci v roce 1919 se velké státy s těmi malými v podstatě přestaly bavit. Do toho americký prezident Wilson v Kongresu neprosadil členství USA ve Společnosti národů. Nebyly v ní ani tehdy poblázněné Německo a Rusko. Náš prostor tak měly garantovat státy, které do té doby jevily o střední Evropu zájem buď nevelký jako Francie, nebo nulový jako Británie. Následně začalo Německo opět sílit a dávno před Hitlerem dávalo jasně najevo, že nechce nechat své menšiny žít za hranicemi svého státu, ať už v Polsku, či v Sudetech.

Fascinuje mě, že se o této složité situaci Československa vědělo všude ve světě, jen u nás se o ní mlčelo. Benešovská diplomacie vše překryla optimismem. I proto byl Mnichov takový šok.

A právě v tom je silná analogie se současností. Pokud si někdo myslí, že by nám bylo lépe mimo Evropskou unii, historie říká, že ani náhodou. A taky, že ani pouhé pasivní členství nemusí být kdovíjaká záruka, že je třeba být v mezinárodní politice aktivnější než tehdejší politici. Ano, Beneš pořád něco dělal, někam lítal, ale byla to často pseudopráce, protože s Masarykem vše postavili na nereálných předpokladech, a zároveň toho například pro české Němce doma neudělali dost.

Masaryka v knize líčíte až do první světové války jako člověka, který společnost posouval vpřed, poté se ale něco zlomilo.

Vylezli mi z toho dva Masarykové. Do roku 1914 je to tvůrčí rebel, individualista, který za sebou sice občas nechává spálenou zemi a dělá si nepřátele, ale neustále přináší nové myšlenky a impulsy. Bez něj by proměna české společnosti ve společnost moderní byla mnohem pomalejší. Jenže pak přišla válka, která mu dala pořádně zabrat. Do Československa se vrátil grogy, byl vážně nemocný, šlo mu o život. A ačkoliv se z toho fyzicky dostal, cosi se změnilo. Masaryk vypadal jako prezident krásně, na koni, všichni bychom si přáli takové stáří. Ale v tom, co za první republiky napsal, a že toho napsal hodně, už nové ideje nenacházíme.

Jako by si Masaryk myslel, že má založením státu splněno…

…a dál to vypustil. Demokratický stát nejspíš nešlo vybojovat v jiné podobě, ale pro jeho bezpečnost následně měl udělat víc. Když jsem si teď znovu četl Masarykovu Světovou revoluci, vzpomínky na válečná léta, zarazilo mě, jak často sám sebe líčí coby triumfující osobnost. Jak své západní partnery v čele s Wilsonem vidí téměř jako trulanty. Myslím, že se stal trochu obětí vlastní velikosti. Dá se to asi vysvětlit pokročilým věkem nebo tím, že neměl rovnocenného intelektuálního partnera. Byl bez přátel, sám se svou prací a nejspíš ztratil sebereflexi. Člověk, který v roce 1925 hlásá, že probíhá světová revoluce a všude ve světě vítězí demokracie, je mimo. Byl to krásný sen, Češi ho snili s Masarykem, ale nic takového se nedělo.

Pavel Kosatík

Foto: Milan Malíček, Právo

Zarytí masarykovci se z „tatíčka“ snaží udělat někoho, kdo účinně oponoval Hitlerovi – ale to je nesmysl. Masaryk už tehdejším populistům nerozuměl. Jako muž 19. století a úspěšný bojovník za všeobecné volební právo si až do smrti myslel, že čím víc lidí půjde k volbám, tím víc bude demokracie. Dnes víme, že to nestačí, a nestačilo to ani v jeho době. Nerozuměl tomu, co se v Německu děje. Nepochopil, že Hitler vyrostl z celonárodního hnutí.

Jaký měl Masaryk vztah k politice?

Byla to alfa a omega jeho života. Ochomýtal se kolem ní už od dob Riegera. Ale zároveň bylo jeho chování v mnoha ohledech nepolitické. Byl taky prorok, idealista. Když ho před válkou obviňovali z anarchismu, měli pravdu. Byl to antisystémový člověk, nikdy se nestal týmovým hráčem. I za první republiky ho politické strany spíš obtěžovaly a raději si budoval mocenské centrum na Hradě. Je velká zásluha agrárníka a ministerského předsedy Antonína Švehly, že ho dokázal aspoň trochu krotit, a udržet tím režim jakž takž stabilní.

Masaryk se v té době cítil být nad politikou, v pozici jakéhosi boha, svorníkem „československého národa“ – což na druhou stranu ta společnost potřebovala. Dnes nic takového nemáme a pociťujeme to jako problém.

Proč se vlastně nestal vědcem? Dodnes je pokládán za zakladatele české sociologie.

On měl rád větu Francise Bacona „Vědění je moc“. Poznáváte svět, abyste se v něm lépe orientoval, a získáváte tím morální oprávnění mluvit do veřejných záležitostí. Ještě když se přesunul z Vídně na univerzitu do Prahy, chtěl dělat vědu, jenže přišla kauza okolo pravosti Rukopisů a najednou se ocitl uprostřed politického boje – a už z něj neodešel. Dokonce jsem si říkal, jestli to s těmi konflikty někdy nepřeháněl. Do těch známějších afér jako Rukopisy nebo hilsneriáda určitě vstupoval s pravdivým vnitřním étosem. Štvalo ho, že si Češi vytvářejí falešné národní a historické vědomí, které jim brání prakticky jednat, nebo že věří na rituální pověry. Ale časem se v těch konfliktech zauzloval. Například když se zastával rakouského konfidenta Karla Švihy nebo srbských zájmů.

Výrazné téma vaší knížky je jeho vztah k náboženství.

Klíčová Masarykova myšlenka, důležitá i pro dnešek, zní, že demokracie vyplývá z náboženství, z křesťanství.

U nás se demokracie většinou chápe jako produkt Velké francouzské revoluce, respektive osvícenství: náboženství je zrušeno a všechny lidské hodnoty se rodí jen z lidského světa. Což se stává problémem ve chvíli, kdy lidský svět začne fungovat katastrofálně, když vyústí třeba v holocaust – nebo v současný nástup populismů. Spousta lidí pak propadne nihilismu, nic jiného než katastrofa se jim totiž nenabízí. Kdežto když si v sobě udržíte představu, ze které vyrostla a s níž dodnes pracuje soudobá Amerika, že demokracie vyrůstá z náboženství, jste jako demokrat nezničitelný. Protože vaše víra v demokracii není závislá na lidském světě.

Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, Topoľčianky 1928

Foto: ČTK

Hledám v tom nápovědu, co dělat s demokracií dnes. Vrátit se do minulosti nejde. Ale šlo by dostat zpět do hry představu určité myšlenkové vertikály, která směřuje někam nahoru, mimo lidské hemžení. Jak to udělat, aby se tento pocit ve společnosti rozšířil, zatím nevím. Ale jsem přesvědčen, že ta vize není mrtvá, že tu s námi je.

Neměla by se ale demokracie umět obhájit sama, i ve světě bez bohů? A před jakoukoliv kritikou?

Ona to umí. Jenže tam, kde není nic mimo nás, se stává jen jakýmsi druhem jízdního řádu. Způsobem, jak upravit mezilidské vztahy, aby se lidé moc rychle nepozabíjeli. Jak zajistit fungování armády a policie, stavbu silnic, provoz škol a nemocnic, výplaty důchodů. Ale to jsou vše jen technikálie. Opravdová demokracie je hodnototvorný systém, který potřebuje víru, důvěru. Bez důvěry není demokracie.

Ve vaší knížce i ve filmu Jakuba Červenky Hovory s TGM, který teď bude soutěžit na jihlavském festivalu, se objevuje taky Karel Čapek. Jak chápat jeho vztah k Masarykovi?

Čapek byl mnohem mladší, typově spíš vnuk než syn. Patřil ke generaci, která Masaryka před válkou již příliš nechápala. Když on trval na svém náboženském fundamentu, připadalo jim to zpátečnické. Čapek jezdil s bratrem do Paříže a četl Apollinaira, patřil do jiného světa.

Vznikem státu se to ale změnilo. Možná měl Čapek špatné svědomí, že pro odboj za války moc neudělal. Každopádně se rozhodl nové republice a jejímu prezidentovi sloužit. A na rozdíl od Peroutky si nedržel odstup, svůj úkol přijal se vším všudy. Je nutné si uvědomit, že vznik státu byl pro tyhle lidi šok. Dalo to jejich životu nečekaný smysl. Čapek chtěl být literátem – a najednou mohl navíc i sloužit své společnosti.

Čapkovým hlavním přínosem bylo, že se mu aspoň v rámci českého národa, protože s tím německým bohužel moc komunikováno nebylo, povedlo nastolit přívětivé klima, kde skoro každý mluvil se skoro každým. V roce 1920 u nás málem zvítězila leninská revoluce. Čapek lidem, kteří zuřili, že se to nepovedlo, dokázal nabídnout nový hodnotový svět…

…o němž britský bohemista Robert Pynsent říká, že byl maloměšťácký.

To je podle mě blbost. Ano, část reality, ta traumatická a konfliktní, se do Čapkova psaní nevešla, ale zase byl srozumitelný a dokázal oslovit široké vrstvy lidí. Vzpomenu si na něj, třeba když dnes píšu na Facebook. Taky ho nechci plnit svou frustrací, snažím se vyzdvihovat pozitivní věci. U Čapka bych to neviděl jako slabošství, ale projev síly. I v té nejmizernější situaci se dá najít hledisko, aby se dalo dále žít. Ostatně Čapek podobně jako Peroutka nepřestal psát ani po Mnichovu – i když ho to ve finále zabilo.

Pavel Kosatík
Jiný TGM

Paseka

Pavel Kosatík: Jiný TGM

Foto: archív nakladatelství Paseka

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků