Hlavní obsah

Ať je příští revoluce proti nám, říká polský sociolog a kulturolog Jan Sowa

Právo, Ondřej Slačálek, SALON

„Jsem kritikem představy o levicovém populismu. Populismus podle mě lidem z definice říká: ‚Jste skvělí takoví, jací jste, nemusíte se měnit.‘ A to je nepřijatelné,“ říká Jan Sowa, momentálně působící na Akademii výtvarných umění ve Varšavě.

Foto: Profimedia.cz

„Polské ženy stávkují!“ – takzvaný Černý protest z roku 2016

Článek

Mnoho lidí na Západě i v Česku vnímá Polsko jako exotiku, zemi s velkou mocí katolické církve, kde se dějí věci, které by se u nás stát nemohly…

Myslím, že Polsko není v žádném smyslu výjimka. Jen se u nás populismus dostal k moci dříve než jinde, protože v devadesátých letech neoliberálové Polsko reformovali velmi tvrdým způsobem. Nástup populistů je pak spojený s pádem neoliberální hegemonie. Samozřejmě, pokud se chceme bavit o každodenním fungování populismu, nelze roli církve vynechat. Ale stejně jako Trump nebo brexit ani polští populisté nejsou náboženský, katolický fenomén. Souvisí s rasismem, otázkou západní identity, ale náboženství není jádrem problému.

Vychází nový Salon: Kulturní zážitky roku 2021 podle autorů a autorek Salonu

SALON

Zajímavější je posloupnost. To, že se stejný proces odehrál nejprve na periferii a až následně v centru, ukazuje měnící se dynamiku světového řádu. Byli jsme zvyklí na paradigma teorie modernizace, že je zde jádro rozvinutých zemí, které prošlapávají cestu, a ostatní je následují. Dokonalým projevem takového myšlení byl Fukuyamův esej o „konci dějin“. Ale podobný přístup byl charakteristický i pro klasický marxismus s jeho představou, že se kapitalismus rozvine v centru a poté se přenese jinam, že nejrozvinutější země ukazují zbytku světa jeho budoucnost. Dnes nám budoucnost ukazují periferie a nástup populistů to skvěle ilustruje.

Marx řekl, že musíme studovat kapitalismus ve Velké Británii, protože tam je nejrozvinutější. Kde bychom ho měli studovat dnes?

Myslím, že nejlepší vhled do povahy a nebezpečí kapitalismu poskytuje právě perspektiva periferie. Nemusíme hned mluvit o populismu, podívejme se na to z hlediska klimatické změny. V našich podmínkách začínáme až nyní pozorovat důsledky ničení přírodní rovnováhy, jako je sucho, záplavy či požáry. Nicméně vzpomínám si, jak jsem před dvaceti lety v Ekvádoru mluvil s jedním biologem, který zkoumal tamní druhy žab, žijící jen v určitém biotopu. Říkal, že jak sucho postupuje, žáby se přesouvají do stále vyšší nadmořské výšky, aby měly dostatek vlhkosti k přežití. Měl klimatickou změnu přímo před očima.

Foto: Meet Factory

Jan Sowa

Kapitalismus exportuje svou toxičnost jinam. Jak řekl David Harvey, kapitalismus své problémy neřeší, ale přesouvá. Ať už jde o toxičnost v doslovném smyslu, tedy o špinavou produkci, nebo o toxičnost sociální. Jako Západ vykořisťujeme lidi na druhém konci světa: na Filipínách, v Číně. Tito lidé u nás nebudou volit ani nebudou slyšet v našich médiích. A my si díky tomu můžeme doma dovolit trochu té sociálnědemokratické politiky, nabídnout více našim dělníkům. Celé je to ovšem iluze. Všechna vyvezená toxicita se v nějakém momentě vrátí – v podobě migrační krize, klimatické krize.

V jedné své úvaze citujete knihu Teorie z Jihu, kde se píše, že pokud chceme vědět, jak budou jednou vypadat naše města, máme se podívat na dnešní megapole globálního Jihu. Vidíte nějaké další příklady?

Města jsou klíčový příklad, Londýn je v jistém smyslu Lagosem nad Temží.

Dalším tématem je prekarizace práce. Ulrich Beck psal už v roce 1999 v knize Krásný nový svět práce, že se evropský pracovní trh začíná organizovat způsobem známým třeba z Brazílie. Slovo prekarizace ještě nebylo rozšířené, a tak mluvil o latinoamerikanizaci. Šlo v podstatě o destrukci státem regulovaného pracovního trhu, stabilních zaměstnání. Něco, co lidé na periferii dobře znali – a lidé v centru měli záhy poznat.

Zajímavé je, že někteří američtí konzervativci vnímají Polsko jako příklad, který by měly Spojené státy následovat. Když Joe Biden zařadil během prezidentské kampaně Polsko a Maďarsko po bok Běloruska coby autoritářské režimy, tak se v amerických konzervativních médiích vzedmula vlna reakcí, jež představovala Polsko naopak jako demokratickou společnost, která jen chrání tradiční hodnoty. Vezměte si potraty: to, co se dnes děje v Texasu, je analogické dění v Polsku v roce 1993. Opět můžeme říct, že jsme jakousi tmářskou avantgardou.

Foto: Profimedia.cz

Ulrich Beck

Ano, vidíme, že se tmáři v Polsku učí, ale mohou se něco naučit i jejich oponenti? Mnoho lidí mimo Polsko bylo překvapeno silou tamních feministických protestů na konci loňského roku.

Obecně je důležité být v ulicích, není to v politice všechno, ale dělá to hrozně moc. Loni to ovšem bylo jiné než při Černém protestu před pár lety. Ten byl skutečně feministický, vedený ženami. Loňské demonstrace velmi rychle ovládl jakýsi obecný, až apolitický nesouhlas se statem quo. Heslo Jebać PiS se brzy stalo memem a celý protest následoval vzorec, který je pro memy charakteristický. Po třech týdnech si nikdo nic nepamatoval a všechno se vrátilo k normálu.

Protesty ovšem přiměly největší opoziční stranu změnit postoj k potratům…

Ano, to je pravda, přiměl polské liberály, aby přestali být zcela zaměnitelní s konzervativci. Do té doby bylo jen velmi obtížné říct, v čem se vlastně liší. Což je také jeden z důvodů, proč je u nás opozice tak neúspěšná.

Vypadá to jako spor mezi liberály a konzervativci, ale nakonec je to spor mezi liberálními konzervativci a populistickými konzervativci.

Pokud se ptáme, jak je možné, že má dnes vláda Práva a spravedlnosti stále čtyřicetiprocentní podporu, nelze roli opozice vynechat. Mezi voliči PiS najdeme skalní konzervativní pravičáky, kteří bezvýhradně podporují církev, jsou proti Evropské unii a podobně. Ale těch není víc než deset patnáct procent populace. Zbytek tvoří hlavně lidé, kterým vláda poskytla nějakou formu uznání. V příběhu polského nacionalismu se jim říká: polský národ je velký – a vy jste jeho součástí. Mají pocit, že získali na hodnotě. Ten pocit jim EU nedala, a těžko dát mohla, když třeba myli nádobí v Dublinu.

Vedle symbolického uznání navíc dostali i uznání materiální…

To byla jedna z věcí, kterou se PiS naučila v opozici: jestli se chcete stát stabilní vládnoucí silou, musíte reagovat na sociální problémy. A skutečně to dělají: ať už jde o bonus pro rodiče, či spektakulární nárůst minimální mzdy, zkrátka o všechny ty věci, u kterých neoliberálové strašili, že pokud se schválí, skončí svět, investoři stáhnou investice, zaměstnavatelé nebudou zaměstnávat a podnikatelé zkrachují. Nic z toho se nestalo, až do vypuknutí pandemie byla ekonomická situace v Polsku velmi dobrá.

Maďarská politoložka Eszter Kovátsová: Hledejme, co nás spojuje

SALON

K opozici je třeba říct, že selhala, a to i z pohledu těch, kteří by ji rádi podpořili: na rozdíl od PiS neudělala pro své voliče nic. Neudělala nic se zákonem o potratech, s postavením církve, v podpoře práv žen. A nereagovala na sociální problémy.

O Právu a spravedlnosti mluvíte jako o populistech, ale to slovo se hodně nadužívá. A třeba Maciej Gdula říká, že bychom o nich měli mluvit spíše jako o konzervativcích a autoritářích. Populisté mluví o rovnosti, zatímco Právo a spravedlnost má mnohem konzervativnější pohled: chce společnost, která je rozrůzněná a hierarchická.

Vnímám ten problém, ale nemyslím si, že by zrovna Právo a spravedlnost vystihovalo označení konzervativci. Podívejme se jen na to, co dělají s institucemi. Založení společnosti na kontinuálním fungování stabilních institucí bylo vždy součástí konzervativního myšlení. Polská vláda se o kontinuitu a stabilitu institucí vůbec nestará.

Jsou to konzervativní revolucionáři…

Konzervativní revolucionáři jsou ale většinou pouze reakční.

Myslím, že jádrem populismu je představa o ctnostných lidech a jejich zaslíbené zemi. Představa o tom, že je nějaký opravdový Polák, opravdový Brit, opravdový Američan, který je eticky nadřazený a hodnotný. A je tu představa země, která těmto ctnostným lidem patří, a oni mají právo ji obývat. Oba tyto prvky jsou v rétorice současné vládní garnitury velmi silné.

A k tomu autoritářství… Leszek Balcerowicz, architekt polských neoliberálních reforem devadesátých let, dal nedávno interview k třicátému výročí pádu socialismu. Je to velmi narcistní člověk, nepřijímá žádnou kritiku, a když se ho novinář zeptal na nějakou sebereflexi, jestli přece jen neudělali nějakou chybu, Balczerowicz odpověděl, že si myslí, že jejich největší chybou bylo zachování podpory v nezaměstnanosti. Kdyby prý nezůstala, lidé by se báli přijít o práci a pracovali by lépe… Co to je, pokud ne autoritářství?

Ano, souhlasím, že součástí konzervativního populismu je i autoritářství, ale je těžké ho blíže popsat, protože liberálové jsou autoritářští také, jen v rukavičkách. Jsou vzdělanější, sofistikovanější, ale vlastně si nemyslím, že by byli méně brutální ve smyslu nerespektování zájmů, vůle a hodnot lidí. Neboli rétorika o autoritářství nás nikam moc nedovede.

Naslouchejme plebejcům, říká německý sociolog Wolfgang Streeck

SALON

Proti čemu populisté skutečně jsou, je dělba moci. To je ale antiliberální, ne nutně autoritářské. V Polsku zaútočili na nezávislost soudů, protože se domnívají, že to je reziduum moci elit. Osobně si nemyslím, že všechno, co je antiliberální, je nutně autoritářské. Třeba radikální demokracie, která by dala více moci lidovým shromážděním a méně moci voleným zástupcům, by byla také antiliberální, ale nikoli autoritářská.

Takže nálepka populismu je – přes všechny subtilnosti, které je určitě nutné rozebírat – užitečná, zejména ve veřejné debatě.

Řada teoretiků říká, že jedinou alternativou pravicového populismu je populismus levicový. A v Polsku jisté znovuzrození levice vidíme…

Jsem kritikem představy o levicovém populismu. Populismus podle mě lidem z definice říká: „Jste skvělí takoví, jací jste, nemusíte se měnit.“ A to je nepřijatelné. Pokud jde o otázku ženských práv, nemůžeme přece říct polské společnosti: „Jasně, jsi sice poněkud patriarchální, ale to je v pohodě.“

Možná lze definovat populismus nějak jinak. Ten, kdo prosazuje levicový populismus, musí každopádně jasně říct, co tím myslí. Když Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová hájili populismus, říkali, že je to jen jiné slovo pro politiku, protože popisuje zrod lidu jako politického subjektu. Budiž, to dává smysl, ale potom asi potřebujeme nějakou další teorii, aby nám řekla, proč chtít tuto konkrétní formaci, a ne jinou.

Foto: Profimedia.cz

Ernesto Laclau

A já tedy žádné znovuzrození polské levice nevidím. Byla tu strana Wiosna, Jaro, jež už neexistuje, splynula s postkomunisty. Další je Razem, Spolu, ale ti jsou malí a jejich podporu nejlépe vyjadřuje takzvaný Starbucks Index: volební výsledky Razem v daném městě lze odvodit z toho, kolik je v něm kaváren Starbucks… Ukazuje to, že se nedokážou dostat mimo kruhy mladých městských eticky orientovaných lidí.

Hlubší problém s levicí spočívá v tom, že ztratila, co bychom mohli označit jako sublime. V kantovské psychologické tradici to znamená něco, co je větší a důležitější než vy. V konzervativní interpretaci jde o národ nebo náboženství. Je to něco absolutního, něco, co dává smysl. Někdy to po vás může chtít oběť, ale také to nabízí vizi a možnost patřit k něčemu, co vás přesahuje.

Historicky přesně tohle levice znamenala: budoucí komunismus, pokrok, dělnický stát, myšlenku změny světa… Levice se ale postupně vyvinula jen k velmi reaktivní pozici: k reakcím na špatné věci ve světě, ochraně obětí, ukazování útlaku a podobně. To vše je důležité a musíme to dělat. Nicméně lidé nechtějí být jen oběti, chtějí mít význam. Chtějí patřit k něčemu důležitému.

Liberální demokracii je třeba radikalizovat, říká Chantal Mouffeová

SALON

Populisté jsou chytřejší. Samozřejmě i oni říkají lidem, že jsou oběti: Západu, EU, feministek, ateistů, ale zároveň jim dávají pocit smyslu. Říkají jim, že jsou velcí. Jste národ – a národ je věčný. Krev! Půda! A to všechno povznáší.

Levice dnes prakticky nemá utopii. Jediná místa, kde přežívají nějaké stopy utopie, jsou feminismus a ekologické hnutí. Ale když se bavíme o tradičních levicových utopiích jako zespolečenštění ekonomiky, změna formátu politického systému směrem k silnější demokracii, tak ty byly zcela opuštěny. Levice nemá vyšší cíl než svá témata vnášet do existujícího politického systému.

Takže jsem skeptický a pesimistický, dokonce mám dojem, že rozvinuté země zcela ztratily schopnost utvářet společnost v pozitivním směru. A jsme znovu u těch periferií! Jsem přesvědčen, že bychom se měli zajímat spíše o Afriku, Latinskou Ameriku nebo Indii, že Evropa a Severní Amerika jsou ztraceny.

Upřímně řečeno, skutečná revoluce se musí odehrát proti nám. My všichni z nespravedlivého rozdělení zdrojů na planetě profitujeme, bez ohledu na to, co si myslíme.

Kde konkrétně v chudých zemích vidíte naději?

Silný příklad je kurdská Rojava, kde se miliony lidí na několik let aktivně podílely na proměně v odlišnou a pokrokovou mocenskou strukturu. Vedle toho jsou zde městská politika či družstva v Latinské Americe, myšlenka občanských panelů nebo participativního rozpočtování, jak se objevilo v Brazílii po roce 2000.

Mluvil jsem nedávno s jednou kurdskou socioložkou a aktivistkou, která říkala, že jejich model fungoval mnohem lépe na venkově než ve městě. Buržoazní městská kultura je podle ní jednou z překážek změny. Na venkově mají lidé větší zkušenost ze života pospolu a mnohem více na sobě závisejí – a proto spolupracují.

Solidaritu vnímáme jako slabost, říká polský sociolog Grzegorz Piotrowski

SALON

Liberální řád přežívá také proto, že liberální diktatura, pokud to řekneme takto, je porózní. Má trhliny, umožňuje dýchat. Většina mých přátel bez ohledu na míru své kritičnosti funguje v liberálním systému v zásadě dobře a nemají vážnější problémy. Samozřejmě naši oponenti na nás často nevybíravě útočí, ale stejně lze nějak fungovat. Tento systém je zkrátka velmi dobrý v získávání podnikavých jedinců a v tom, že jim dává příležitosti. To je také jeden z důvodů, proč si myslím, že periferie jsou zajímavější – jsou zkrátka více nastavené ke změně.

Také domorodá klimatická hnutí hrají v Americe či na Novém Zélandu důležitou roli. Vyznačuje je snaha o udržitelné zemědělství, udržování biodiverzity i návrat k tradicím, které smetlo průmyslové zemědělství.

Samozřejmě: všechno to vypadá nepatrně oproti hlavnímu proudu, oproti Elonu Muskovi a jeho letům do vesmíru. Co proti němu může znamenat hnutí žen farmářek, navíc rozptýlených v různých regionech? Nevím, možná jen málo, ale třeba platí Tolkienovo, že i ta nejmenší bytost může změnit běh věcí. Myslím, že to nikdy nemůžeme dopředu vědět.

Žijeme v nestabilních časech, kdy se odehrává to, co Immanuel Wallerstein popsal jako bifurkace. Existuje riziko, že se vyvineme k brutálnějšímu, militarizovanějšímu světovému řádu, k tomu, co ztělesňoval Trump: každý národ kope sám za sebe, k jakési nové reálpolitice, ke zničení institucí a sítí mezinárodní spolupráce jako v případě brexitu. Myslím ale, že je tu také možnost spravedlivější, rovnostářštější a pokrokovější společnosti. Záleží na odhodlání těch, kdo budou takovou budoucnost v momentě krize prosazovat. Takže úplný pesimista zase nejsem.

V čem opravdu nesouhlasím se Slavojem Žižkem a jeho Revolucí před branami, je myšlenka, že nejdříve je nutné zničit symbolický řád – a pak má teprve smysl přemýšlet o alternativách. Myslím, že je nutné promýšlet je už nyní. Co se ukázalo po roce 2008? Že když se symbolický řád začne hroutit, příležitost něco změnit získají ti, kdo už mají promyšlené alternativy a začnou okamžitě jednat, ostatní svou příležitost promarní.

Foto: Profimedia.cz

Slavoj Žižek

Dává to smysl v Žižkově pojetí, kde je všechno součástí symbolického pole, takže se logicky nemůžete dostat mimo ně bez toho, abyste ho změnili. Pak by se ale revoluce musela odehrávat nadvakrát: nejdřív zničit symbolický řád a pak teprve prosadit alternativu. Pokud budeme uvažovat takto, budeme vždycky poraženi těmi, kdo alternativu už mají. Což jsou – znovu – populisté.

Oni opravdu nečekali na rok řekněme 2008 nebo 2015. Rozvíjeli svou alternativu od osmdesátých a devadesátých let. To je také odpověď na všechny ty řeči o tom, jaký je Jarosław Kaczyński politický génius. Ve skutečnosti prostě jen vystihl správný okamžik.

Máme dlouhou tradici hledání alternativy na venkově – preromantismus, maoismus… Velmi často to byl únik před skutečnými problémy měst, která přece potřebujeme. Zdá se mi, že nejdůležitější zápasy se budou muset odehrát ve městech.

Měli bychom začít chápat města jinak – jako oblasti mnoha místních uzlů kooperace, a až pak jít na vyšší úroveň. Tuto vyšší úroveň nicméně potřebujeme, myslím, že určitá podoba globální koordinace bude nezbytná, zejména v otázkách klimatické krize a migrace. Různé zdi a bariéry nic nevyřeší. Postavíte zeď, lidé ji překonají. Zablokujete jednu cestu, objeví se jiná. Lidé unikají takové bídě, že nemají co ztratit. To je situace, která si vyžaduje globální úroveň kooperace. A ano, myslím si, že potřebujeme město, ale také potřebujeme přemýšlet o městu odlišným způsobem. Ne jako o mega-entitě, kde máte různé mono-zóny: lidé spí tady, baví se tady a jinde je poušť. Takže ano, potřebujeme města, ale zcela jiná, než jaká máme v současnosti. Potřebujeme opravdová města, nejen urbanizaci.

Vidíte nějakou naději v různých zápasech o město?

Je zajímavé, že stále mainstreamovější je představa o změně samotného jádra celého politického systému. Například myšlenka občanských shromáždění nebo panelů. Podívejme se na katolické Irsko: zákon o potratech a zákon o rodině, tedy umožnění sňatků osobám stejného pohlaví, byly oba reformovány na základě užití občanských panelů. Pouhým uplatněním parlamentního systému by to patrně nebylo možné, protože politici jsou příliš zapletení do různých sporů a navázaní pouze na obsluhu vlastního voličstva. V Irsku ale vytvořili občanský panel, vybraný náhodně, aby prodiskutoval daná témata a formuloval doporučení, o nichž pak proběhlo referendum. A výsledek byl mnohem progresivnější, než k jakému by se došlo parlamentní cestou.

Osobně jsem se účastnil participativního rozpočtování ve Varšavě a bylo to velmi zajímavé. Lidé přišli se svými projekty a pak se o nich hlasovalo. Mezitím ale probíhal důležitý deliberativní proces, kdy se setkávali autoři projektů a diskutovali, jak je propojit, a o tom, které by neměly postoupit do hlasování. Já a moje partnerka jsme měli projekt nových zelených oblastí v naší čtvrti, což by nebyla velká změna, ale přece jen mohla přispět k dobrému životu místních.

Foto: Kacper Pempel, Reuters

Polský premiér Mateusz Morawiecki (vpravo) a šéf PiS Jaroslaw Kaczyński.

Autoři projektů byli často z lidových vrstev. Určitě tam člověk viděl všechno, co zná ze sociologických pojednání o kulturním kapitálu: jak se tito lidé stydí, nemají vysoké sebevědomí, dělá jim obtíže mluvit na veřejnosti. Ale zároveň bylo vidět, jak dokážou najít dobré argumenty a přesvědčovat o nich na veřejném fóru, vytvářet aliance. Projekty, které byly motivovány sobeckým zájmem, to snadno vyfiltrovalo.

Celé to byla pádná odpověď na tvrzení, že ve skutečné demokracii budou vládnout idioti, nebo třeba na argumenty proti všeobecnému základnímu příjmu, které říkají „když dáte lidem peníze, budou jenom zahálet a propijou je“. Praktická zkušenost ukazuje, že to tak vůbec nemusí být, že když dostanou smysluplnou možnost participace, využijí ji a změní je to.

Jsou tyto alternativy dostatečně silné na to, abychom s nimi mohli čelit problémům, které jsou před námi, jako klimatická krize nebo moc velkého kapitálu?

To nezjistíme, dokud to nezkusíme. Myslím, že politika se hodně podobá řízení jízdního kola. Můžete organizovat konference, pozvat techniky a fyziky, aby vám vysvětlili, jak se řídí kolo a jaké síly působí při jízdě, ale stejně nakonec musíte to kolo vzít a šlápnout do pedálů.

Nemůžeme čekat, až nám nějaký teoretik řekne: tohle je dost dobré, můžete to vyzkoušet v praxi. Musíme začít praxí. A začít prosazováním demokracie na úrovni města by mohlo být velmi prospěšné. Umožnilo by nám to vyzkoušet na menší úrovni něco, co pak lze uplatnit i na úrovni vyšší.

Propadáme se do monumentálního kýče, říká polský divadelní režisér Krystian Lupa

SALON

Kdybyste se mě zeptal, jestli dnes máme řešení na to, jak zcela odlišně, demokratičtěji a spravedlivěji řídit stát, odpověděl bych, že patrně ne. Ale myslím, že na městské úrovni to řešení existuje. A to je dobrý základ k tomu, abychom ho uváděli do praxe a pak se z té praxe dál učili: organizovat občanské panely, dát více moci místním komunitám…

Pochopitelně, existuje pseudoprogresivní argument, který říká: když dáte více moci lidu, posílí to fašisty. Jen se na ten lid podívejte, jsou to tmáři, rasisti… Ale vezměme si znovu Polsko: krom tématu uprchlíků nemá ani jedna kontroverzní politika, která je prosazována stávající vládní garniturou, podporu většiny populace. Je to vidět na ekologických tématech, ať už jde o uhelné elektrárny, nebo kácení v Bělověžském pralese. Ale týká se to také práv žen a potratů. Většina Poláků by chtěla, aby náboženství zmizelo ze škol a aby stát nefinancoval církev. Poláci jsou z pětaosmdesáti procent pro EU.

Tady také vidíme problém s parlamentarismem. Často říkáme, že demokracie znamená parlamentarismus, a také, že znamená vládu většiny. Ale parlamentarismus není vláda většiny, je to vláda těch nejlépe zorganizovaných a nejodhodlanějších menšin.

Nemyslím si, že změnit politický systém Polska tak, aby se vládlo referendy, by byl dobrý nápad. Ale kdybychom náhodou posílili vládu většiny tímto hloupým způsobem, většina problémů by byla řešena progresivně, ne konzervativně.

Došlo by na snazší přístup k potratům, možná ne na úplnou liberalizaci, ale určitě liberálnější stav, než je teď, ve školách by se neučilo náboženství a církev by nedostávala státní dotace. Prosadily by se lepší ekologické politiky, ale také vyšší zdanění – lidé v Polsku nejsou ve své většině proti vyšším daním, proti těm jsou neoliberálové, ale i ti, kteří nevěří tomuto státu, že by dokázal vyšší příjmy smysluplně spravovat a nerozkrást.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám