Hlavní obsah
Apolena Rychlíková loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo

„A proč s tím ponižováním a špatnými podmínkami ti lidé nic neudělají?“ zeptala se mě jedna divačka po projekci mého filmu Hranice práce. Nebyla první. Podobným dotazům čelíme já i kolegyně Saša Uhlová celkem často – především když dokument promítáme ve větších městech.

Apolena Rychlíková loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo
Apolena Rychlíková: Začněme u sebe

Když jsem ho točila, taky mě to občas napadlo. Pozorovat bezútěšné lopocení lidí na okraji, jejich beznaděj a rezignované přijetí daného stavu bylo strašně deprimující. Proč se nezvednou a nějak se proti tomu všemu neozvou? Jenže jak čas postupoval, docházelo mi, že toho, co tak hlasitě a jednoznačně žádáme po lidech na okraji, nejsme schopni ani my sami. Našemu postavení navzdory.

Když opomenu důrazné protesty odborů a levicových iniciativ kolem roku 2012 nebo akci lékařů Děkujeme, odcházíme, nenapadá mě jediná opravdu výrazná akce proti nedodržování pracovních podmínek, podfinancování některého pracovního odvětví nebo politické zvůli v institucích. Protest a vyvažování mocenských pozic tu nemají tradici, jenže za to nemůžou lidé z chudší poloviny společnosti, ale spíš ti ostatní.

Není třeba chodit daleko. Ani já sama jsem kolikrát nedokázala deklarovat adekvátní požadavek na vlastní důstojnou mzdu nebo lepší pracovní podmínky, třeba ze strachu, že to bude vnímáno jako kverulantství či pýcha a další zakázku už nedostanu. V uměleckých a kulturních kruzích je to celkem běžné – nejistota a prekarizace jsou svazující a konkurence obří. Úspěch potom až příliš často přičítáme jen vlastním schopnostem a o výsledky své „tvrdé“ práce se nechceme dělit. I to nás vede k neochotě vidět problémy ostatních v širším kontextu a k odmítání principů spolupráce. Prostě máme pocit, že se to nevyplatí. Z dlouhodobého a celospolečenského hlediska je ale opak pravdou.

Z filmu Hranice práce (režie: Apolena Rychlíková, 2017)

Foto: Česká televize

K čemu jsou společnosti lidé, kteří navzdory úspěchu nedokážou bojovat za širší a otevřenější prostor, v němž by se normovaly pozitivní, a ne negativní jevy? Pokud my sami legitimizujeme špatné pracovní smlouvy, nedostatečné zázemí pro kvalitní práci, vykořisťování, omezování sociálních jistot, pokud rezignujeme na možnosti společenského posunu a vývoje, vysíláme tím zbytku lidí jednoznačný signál: Takhle je to v pořádku. Jenže ono není!

Žijeme v bohaté společnosti, která může, ba dokonce musí přemýšlet o tom, jak si znovu začít vážit každého jednotlivce bez ohledu na jeho „ekonomickou efektivitu“, jak mít možnost pracovat míň a ne víc, jak se postavit ekologické krizi a umenšit stávající nerovnosti. Všechny tyto věci vyžadují odvahu, a proto si ji do nového roku přeju. A zkusím s ní začít u sebe – jinak to totiž nemá moc smysl.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků