Hlavní obsah
Apolena Rychlíková loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková: Vzdělání nemá být na prodej

Po deseti letech studia a se dvěma dětmi po boku jsem konečně seděla na své magisterské promoci. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se to přece jen zvládlo. V sále Bohuslava Martinů, kde se konají promoce pražské FAMU, bylo plno.

Apolena Rychlíková loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo
Apolena Rychlíková: Vzdělání nemá být na prodej

Uzavření jakéhokoliv dlouhodobějšího procesu s sebou vždy nese možnost rekapitulace. Jaký to všechno mělo smysl? Zvlášť u vzdělání se tato otázka vtírá s neodbytnou intenzitou. Žijeme přeci jen v podivné době, a právě univerzitní a vzdělávací instituce jsou dnes, víc než kdy jindy v porevoluční minulosti, pod konzervativní palbou. V debatách, jaký obor má jaký smysl, se pak zpravidla ztrácí to nejpodstatnější: společenská role a funkce vzdělání jako takového.

Pamatuju si, že se dřív na vzdělání hledělo s naprostou samozřejmostí jako na univerzální hodnotu. I proto se právo na přístup k němu a vědomí, že se příslušné bariéry – sociální i jiné – mají umenšovat, ne zvětšovat, staly jedním ze základních kamenů demokratizace naší společnosti. Jenže ty časy jsou pryč.

Vědění silně utrpělo globálním nástupem neoliberalismu a v jistých mutacích se představa o exkluzivitě a komodifikaci vzdělání přenesla i do dnešních dob. Na humanitní vědy se sice nadávalo vždy, co ale dnes ještě výrazněji posílilo, je podřizování vzdělání trhu.

Za to, co je „společensky prospěšné“, efektivně lobbují lidé, pro které je důležité udržet v napětí třídně rozdělenou společnost. To proto, aby v Česku náhodou nevymizela levná pracovní síla, aby stále bylo koho zaměstnávat za minimální mzdu, aby se s věděním nespojila touha po emancipaci. Na budoucnost se přitom nehledí: neřeší se nástup průmyslu 4.0, robotizace, automatizace, a s tím hrozící nárůst nezaměstnanosti. V kapitalismu, kde jsou vždy primární zisky, je budoucnost práce dystopickou krajinou lidí, kteří ji nemají. To ale bojovníky proti univerzální dostupnosti vzdělání nezajímá.

Je frustrující pozorovat, jak se vše překlápí jen do hodnot výdělků a krátkodobé užitečnosti, jak se jedné poměrně malé, ale vlivné části politického a společenského spektra daří paralyzovat všechny ostatní tou nejvulgárnější redukcí vzdělání.

Tato paralýza přitom třeba v univerzitním prostředí přímo souvisí s hierarchií pracovních vztahů, s manažerismem, který z akademické půdy dělá jen laboratoř zásluhovosti a kvantifikovatelnosti výstupů. Kvalita, poznání, učení se kritickému myšlení, svoboda nebo dlouhodobé hodnoty trpí. Se společenským zneuznáním jde ruku v ruce to ekonomické.

A díl odpovědnosti leží taky na našich bedrech. Dokud si neuvědomíme, že za základní svá i společenská práva je nutné se prát, dokud nepoznáme vlastní cenu a sami nevrátíme do hry univerzální platnost vědění coby symbol moderní společnosti, bude jen hůř. Tak se konečně probuďme, je to i na nás.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků