Hlavní obsah
Bezdomovkyně Anna Svrčinová, 2012 Foto: Petr David Josek, ČTK/AP

Apolena Rychlíková: Oběti, které se nepočítají

Venku mrzne a já se vracím večer z práce. U magistrály vidím starého muže na vozíku. Jezdí pořád dokola, nehostinný prostor křižuje zakrytý dekou. Chvíli váhám, jestli mu nenabídnout pomoc, nakonec ale spěchám domů – už teď mám zpoždění na večeři. Když jdu druhý den ráno kolem stejného místa s dětmi, zakrývají záchranáři mužské tělo. Prázdný vozík stojí opodál. Ten bezdomovec umrzl.

Bezdomovkyně Anna Svrčinová, 2012 Foto: Petr David Josek, ČTK/AP
Apolena Rychlíková: Oběti, které se nepočítají

Na Facebooku existuje celá skupina Bezdomovecký hřbitov, jakási amatérská kronika úmrtí bezdomovců. „Je to smutné, ale jsme rádi, že aspoň nezemřel na ulici,“ opakuje se tam často u lidí, kteří ze světa odejdou za zdmi azylových domů nebo ubytoven. Pak jsou tací, kteří podobné „štěstí“ nemají – umrzají na ulici, v parku, sami, o řadě z nich se ani nikdy nedozvíme.

Z bydlení se během několika posledních let stala záležitost na hranici dostupnosti. Bývalý primátor Tomáš Hudeček se před časem odstěhoval z Prahy, protože už na něj byla moc drahá. Dodal, že ani lidé s nadprůměrnými příjmy si tu už nemohou dovolit koupit byt. Já dodávám, že je hlavně potřeba konečně prosadit zákon o sociálním bydlení.

Vypadá to ale jako utopie. Lidé si prý bydlení musí odpracovat a zasloužit.

„Tak mohl jsem se v životě chovat líp,“ řekl mi jednou jeden bezdomovec, s nímž jsem točila film. Po rozvodu se zadlužil a nedokázal své dluhy splácet. Bydlel pod pergolou hospody, v obci, která nemá ani tisíc obyvatel. Na ulici tam a v okolí žilo víc lidí. Ale že by někomu z nich ostatní obyvatelé solidárně pomohli třeba postavením jakéhokoliv obydlí, zapůjčením maringotky, nabídnutím zahradního domku, to ne. „Bydlel bych v čemkoliv,“ povzdechl si „můj“ bezdomovec, když jsme se loučili.

Kdo nese odpovědnost za zmařené životy takových, jako je on? Obce, stát, systém? Nebo si za všechno opravdu mohou sami?

Zvykli jsme si chodit kolem lidí na ulici, jako by byli přirozenou součástí veřejného prostoru. A jiné země v Evropě na tom nejsou líp. V Paříži jsem jednou viděla chlápka před vchodem domu, spal a lezly po něm krysy. Desítky krys. Spacáky a stany na veřejných místech v Londýně jsou už vlastně normální věc.

Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Nárok na bydlení nemá mít svůj komerční rozměr. Větší veřejná podpora bydlení, startovací byty, sociální byty, město, které dokáže s trhem bojovat, třeba tím, že byty vlastní přes akciovku, a tím umenšuje konkurenci a táhne nájmy i ceny nemovitostí dolů – taková opatření by pomohla úplně všem. Důchodkyním a důchodcům, mladým rodinám, diskriminovaným skupinám, lidem v nouzi, lidem, kteří se jako já drží, ale výdaje na bydlení jim zabírají většinu z příjmů. Pomohlo by to i těm, co splácejí hypotéky a žijí ve stresu, který musí být neúnosný.

Společnost, jež si jako trest za nějakou životní chybu (kterých my, zajištěnější, můžeme páchat mnohem víc než lidé chudí) vyvolila umrznutí, se už nemůže nazývat společností. Postrádá totiž to základní – vědomí sdíleného světa i prostoru a vzájemnou odpovědnost za každý život v něm.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků