Hlavní obsah

Apolena Rychlíková: Vykradač hrobů

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Z Miloše Zemana se časem stala parodie sebe sama. Fakt, že je významnou částí populace stále vnímán jako jediný autentický ochránce neprivilegovaných, ale vypovídá o tom, že dokáže být pořád silným politickým hráčem. Současně je brán i za reprezentanta levicové politiky – a to přesto, že s levicí jako takovou už nemá nic společného. Paradoxně tak blokuje hned několik rovin společenské debaty a bylo by jen dobře, kdyby se jeho odchodem tento balvan podařilo odvalit.

Foto: Profimedia.cz

Miloš Zeman v úterní prezidentské debatě

Článek

„Měla bys mít radost, když máte prezidenta,“ říkávali mi v posledních letech různí lidé – někdy škodolibě, jindy vážně. Nedokázala jsem pochopit, jak může kdokoliv ztotožňovat mé názory se Zemanovými. Levicový pro mě nebyl už v době, kdy se ucházel o prezidentský úřad poprvé, a s každým dalším měsícem na Hradě se víc a víc posouval mimo jakékoliv myslitelné levicové kategorie, aspoň jak je vidím já. Stejně se ale vždycky našel někdo, kdo na něm dokladoval nadvládu levice u nás.

Zatímco já se se Zemanem ztotožnit nedokázala, části svých voličů nabídl přesně to, po čem toužili. I když potřeby nejchudších celkem přiznaně ignoroval, vždy se dokázal jízlivě strefit do těch, kteří v očích neprivilegovaných stáli nejen za symbolickým úpadkem Česka, ale i za reálným nenaplněním kapitalistického snu o bohaté společnosti, co se tu pěstoval celá devadesátá a nultá léta. Možná, že to není tak málo – pocit (ne)spravedlnosti je pro vnímání sebe sama i společnosti určující. Sadistická touha statisíců po ponížení „elit“, které se dříve těšily respektu, může někomu připadat nechutná a nízká. Já v ní ale vidím i nejpřirozenější obranu vrstev, které ty samé „elity“ nechaly stepovat na periferii – a ještě je arogantně poučovaly o životě.

Zeman se lidem na okraji v minulosti vysmíval taky – býval sociálnější, ale rasismus, misogynie a pohrdání těmi nejslabšími mu byly vždy vlastní. Proto věděl, že tahle strategie bude fungovat i opačným směrem.

O Zemanovi se často mluví jako o někom, kdo českou společnost rozdělil. To by ale znamenalo, že v ní až do jeho zvolení nebyly přítomné protichůdné tendence. A to prostě není pravda. Jenže když se ještě dnes – s tím vším, co na nás Zeman, fakticky už jen zástupce velkého kapitálu, ne lidí, naložil – celá jedna část ČSSD i řada levičáků k Zemanovi hrdě hlásí, není to možné brát jinak než jako stockholmský syndrom. Stejně jako Zeman vykradl každý levicový hrob, snaží se skupina kolem Haška a Zimoly ještě jednou vykrást Zemana – nebo spíš to, co z něj zbylo. Jenže Zeman ČSSD nepotřebuje. Proto by pro tuto stranu bylo lepší, kdyby se svého despotického otce dokázala konečně zbavit.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

A přeju to i nám ostatním. Symbolicky se tak osvobodíme od zátěže, která sice už dávno není levicová, ale místo na levici dál zabírá. Třeba Zemanův odchod umožní vrátit levicovou kritiku moci zpátky do kolejí, které nejsou zatížené nacionalismem, nenávistí a xenofobií, zato mnohem lépe akcentují třídní východisko. Potřebovali bychom to všichni.

Reklama

Související témata:

Související články

Apolena Rychlíková: Volební utrpení

Ještě jsme se neoklepali ze sněmovních voleb a už se nám rozjela nová kampaň. Po pěti letech vládnutí Miloše Zemana opět hledáme prezidenta.

Apolena Rychlíková: Lež není názor

„To je váš názor a já mám zase jiný,“ řekl mi jednou v debatě o diskriminaci žen zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. Bavili jsme se o tom, kolik firem,...

Štefan Švec: Je fuk, koho nenávidíte

Před čtvrtstoletím se rodil nový stát – Česká republika. Na rozdíl od tehdy zanikajícího Československa nepovstával z nadšení, z velkého nadechnutí svobody ani...

Výběr článků

Načítám