Jenže v době krizí se význam politických pojmů mění. A tak dnes Putin, Orbán, Právo a spravedlnost, hnutí za brexit, italské populistické strany a další subjekty vítězí ve volbách – často s velkým náskokem před tradičními stranami. Nový populismus se pokouší spojit stávající demokratické instituce a procedury s hodnotami, jako je národ, rodina, pořádek, životní jistoty nebo sociální soudržnost. Hovoří také o identitách; nabízí odpovědi na otázku: Kdo jsem a kam patřím?

Jak na tuto otázku odpovídá liberalismus? Tak, že tu není žádný lid, národ nebo třída, jen souhrn svobodných jednotlivců s jejich občanskými právy a svobodami. Jak se říkalo v devadesátých letech: nejsme lid, nýbrž lidi. Liberalismus byl na vzestupu v době rozpadu minulých režimů ve střední a východní Evropě a obecně v periodě, kdy se celosvětově vyčerpala sociální, politická a osvobozenecká hnutí 20. století. Neoliberální ekonomové a politici využili situace a změnili vidění věcí. Základem demokracie je podle nich liberální svobodné individuum, které se nespoléhá na stát, odbory nebo zaměstnavatele a jedná jako nezávislý ekonomický subjekt.

Toto vidění je výsledkem toho, čemu Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová říkají hegemonická operace. Slovo demokracie vyvolává ve společnosti představy a afekty, které jsou vnímány jako přirozené, ale ve skutečnosti jde o výsledek hegemonické operace. Ta k tomuto slovu určité představy, pojmy a afekty přiřazuje a jiné vylučuje. Demokracie pak v neoliberální hegemonii znamená svobodu od regulací a omezení, které vznikly za dob sociálního státu, a nese s sebou rozpuštění kolektivních identit jako národ, třída nebo lid.

Liberální demokracie nebyla nikdy pouhým neutrálním rámcem, v němž se odehrává zápas mezi politickými stranami. I zdánlivě neutrální instituce a procedury jsou dnes tvarované určitou hegemonií, která některé věci činí samozřejmými a jiné nepředstavitelnými.

Samozřejmé bylo, že demokratické strany prosazují tržní ekonomiku, privatizují a omezují aktivní roli státu. Sociálnědemokratičtí politici jako Tony Blair nebo Gerhard Schröder tuto liberální a neoliberální hegemonii sdíleli a sami zaváděli asociální opatření, která byla občas tvrdší než opatření pravicových stran. Asociální kroky, které byly v souladu s neoliberální hegemonií, potvrzovaly, že politik nebo politická strana jsou demokratičtí.

Tomáš Císařovský: Šířka (1993), z právě vycházející monografie Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (KANT 2019)

Tomáš Císařovský: Šířka (1993), z právě vycházející monografie Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (KANT 2019)

FOTO: Tomáš Císařovský

Politik, který příliš vehementně bránil sociální stát nebo byl kritický vůči asociálním opatřením, dostal nálepku populista. Poznávacím znamením demokrata bylo, že se projevuje asociálně. Poznávacím znamením populisty bylo, že hovoří o sociálních tématech.

Liberální identita má dnes své skryté jádro: neoliberální pojetí člověka.

Ano, liberalismus nelze chápat pouze jako politický výraz ekonomických neoliberálních praktik, existuje sociální či levicový liberalismus a v USA se donedávna za liberalismus označovalo v podstatě totéž, co je v Evropě chápáno jako sociálnědemokratická politika (dnes se už v Americe mluví spíše o demokratickém socialismu).

Levicový liberalismus vystupuje proti mnohočetným podobám útlaku, nerovnosti a nespravedlnosti, zastává se menšin a vyloučených komunit. Jenže zároveň mlčky respektuje neoliberální hegemonii, která z některých ekonomických témat a možností dělá tabu, například z otázky vlastnictví nebo plánované ekonomiky. Levicový liberalismus se vyznačuje tím, že nastoluje téma genderové nebo také ekonomické nerovnosti, ale mlčky přejímá hegemonické pojetí ekonomiky jako spontánní hry tržních sil.

Proč lidé odmítají liberalismus

Propletení liberální identity s neoliberalismem vysvětluje, proč dnes liberalismus vyvolává tak odmítavou reakci. Není to proto, že by lidé už nechtěli být svobodní a zatoužili po autoritářské vládě. Přibývající počet příznivců hnutí, která odmítají liberalismus, lze chápat i tak, že lidé vycítili jeho skryté jádro, jímž je neoliberální podoba člověka.

Jak píše Wendy Brownová ve své knize Undoing the Demos. Neoliberalism’s Stealth Revolution (Rozpouštění dému. Plíživá revoluce neoliberalismu), neoliberalismus je souborem praktik, které mění člověka v sebeinvestující kapitál, kdy ztrácí poslední vazby ke kolektivním identitám. Jde o radikální atomizaci lidské společnosti. Brownová však svou knihu vydala ještě před brexitem a Trumpovým vítězstvím, kdy se zdálo, že neoliberalismus zcela rozloží společnost do atomů a lidé zapomenou na to, že tu kolektivní identity vůbec kdy byly.

Neoliberální subjekt jako sebeinvestující kapitál, jehož životním cílem je maximalizovat své kompetence a uspět na trhu, není v marxistické terminologii nic jiného než buržoazní subjekt v extrémní podobě. Neoliberalismus sliboval, že každý má šanci získat kapitál, jímž se uplatní na trhu, pokud se bude chovat jako buržoazní subjekt, jenž bude investovat do zvyšování svých kompetencí.

Jenže tento neoliberální požadavek se v praxi proměňuje v sebevykořisťování. Kdo nevlastní kapitál v podobě prostředků, které vytvářejí zisk, jako jsou byty, akcie nebo přímé vlastnické podíly v korporacích, zjišťuje, že jeho jediným kapitálem je pracovní síla a jeho jedinou možností je zvyšovat její použití až na krajní mez vyhoření či psychického nebo fyzického zhroucení.

Jakou odpověď dává liberalismus člověku, který je kvůli neoliberálnímu či hyperneoliberálnímu kapitalismu nucen dlouhodobě vykořisťovat sebe sama a dostává se do stadia vyhoření? Co liberalismus říká dlouhodobě prekarizovaným lidem? A co těm, kdo patřili ke klasické pracující třídě a dnes žijí v oblastech se zavřenými továrnami, jako je rezavý pás ve Spojených státech?

Proč třeba Hillary Clintonová ve své předvolební kampani nedala na tento problém žádnou odpověď? Mluvila o liberálních hodnotách, svobodě, demokracii a právech menšin, ale zcela ignorovala zkušenost neoliberálního sebevykořisťování, prekarizace a nezaměstnanosti.

Tomáš Císařovský: Zvláštní chvíle (2002), z právě vycházející monografie Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (KANT 2019)

Tomáš Císařovský: Zvláštní chvíle (2002), z právě vycházející monografie Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (KANT 2019)

FOTO: Tomáš Císařovský

Mlčení nebo zlehčování těchto jevů ze strany liberálních politiků svědčí o tom, že liberalismus uzavřel spojenectví s neoliberalismem a jeho praktiky považuje za přirozené.

Neoliberální sebevykořisťování a globální kapitalismus jsou základem dnešních společenských změn, které zrodily populismus. Zkušenost vyhoření se dá vyložit z hlediska politické psychoanalýzy jako stav, v němž vládne pud k smrti coby nutkání k dalšímu štěpení a fragmentaci. Setkáváme se s tím ve všech oblastech společnosti. Návrat ke kolektivním identitám se pak jeví jako obnovená cesta k politické slasti.

Liberální politici tuto zkušenost prakticky ignorují a zároveň jsou přesvědčeni, že politické strany vázané neoliberálním konsenzem budou jednou zase vyhrávat volby. Mají však v zásadě jediné politické téma, jímž je obrana demokracie před populismem.

Jak píše Chantal Mouffeová v knize For a Left Populism (Za levicový populismus), dnešní společnost neprochází krizí demokracie, nýbrž krizí postdemokracie. Pojmem postdemokracie myslí Mouffeová stav, kdy tradiční politické strany vytvořily politickou kastu, která má pocit nedotknutelnosti. Volby mohou změnit počty mandátů, ale nenaruší vládu politické kasty tvořené tradičními stranami, ty pouze přeskupí své pozice. Tato politika byla ve skutečnosti postpolitikou předem vylučující každou změnu, viz oblíbený bonmot: Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali.

Krize postpolitiky, o níž píše Mouffeová, znamená, že volby opět něco mění, přičemž tradiční politické strany je nemohou zakázat, protože by ztratily jediné téma, které mají: obranu demokracie. Změny jsou však jiné, než jsme si představovali v době hnutí, jako byly Occupy Wall Street, Indignados, Syriza či arabské jaro, nebo když u nás probíhaly masivní protesty proti Nečasově „škrtací“ vládě. Současné změny směřují ke konzervativně sociálnímu populismu.

A proč volí populisty

Tento populismus získává podporu ze dvou důvodů. Jednak narušuje sebevědomou vládu liberální a neoliberální politické kasty. Přichází jako Nemesis, jež trestá zaslepenou bohorovnost, již řecké mýty nazývaly hybris. V politické kastě teď kvůli tomu zavládla panika (občas přecházející do hysterie), její příslušníci si nedokázali představit, že by jejich pozice mohl někdo ohrozit. Demokracie je prý v nebezpečí. Jenže tak to není, v nebezpečí je ve skutečnosti vláda staré politické kasty.

Dle Mouffeové, Laclaua, Rancièra a dalších radikálnědemokratických teoretiků se z liberální demokracie následkem jejího propojení s neoliberalismem vytratil lid jednající coby kolektivní subjekt, lid, který je i podle ústavy zdrojem veškeré moci. Jestliže se však lid rozpadl do souboru jednotlivců, kdo je reálně zdrojem moci? Je jím jen samotná politická kasta, která tu nemá lid coby protihráče, k jehož vůli by musela během své vlády přihlížet.

Panika liberální kasty je ve skutečnosti panikou ze znovuobjevení lidu na politické scéně, s nímž tato kasta nepočítala, jak to dnes vidíme ve Francii v souvislosti s hnutím žlutých vest. Jinými slovy, znovuobjevení lidu zmírňuje principiální deficit liberální demokracie vyvolaný neoliberalismem. Panika politické kasty je panikou z návratu demokracie.

Demokracii nelze ztotožnit s postpolitickou liberální vládou pouze administrující neoliberální ekonomický systém, kdy má volič „hlas“ ve volbách, ale jeho hlas nikdo nahoře neslyší. Občané proto stále častěji preferují politiky, kteří liberální politickou kastu kritizují. Volí populistická hnutí, protože chtějí svůj hlas zpátky. Populističtí politici, třebaže někteří z nich jsou oligarchové, vracejí do hry lid a reprodukují jeho hlas, který už dlouho nebyl slyšet.

Druhý důvod, proč lidé volí populisty, spočívá v tom, že se u nich setkávají s rétorikou nezávislou na tržním fundamentalismu.

Mouffeová rozlišuje pravicový a levicový populismus a mluví o tom, že pravicový populismus svádí vinu za současné problémy na menšiny, uprchlíky, vyloučené skupiny nebo různá spiknutí, kdežto levicový populismus se obrací proti oligarchii. Mouffeová se tu ovšem nechala svést zavedeným dělením na pravici a levici, které je v případě populismu zavádějící. Kvůli pojmu pravicový populismus snadno přehlédneme jeden z hlavních důvodů, proč lidé podporují Orbána, Právo a spravedlnost, Putina nebo populisty jinde ve světě.

Tomáš Císařovský: Nevěřící Tomáš (1987), z právě vycházející monografie Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (KANT 2019)

Tomáš Císařovský: Nevěřící Tomáš (1987), z právě vycházející monografie Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (KANT 2019)

FOTO: Tomáš Císařovský

Jak ukazuje ekonom Simeon Djankov, zrovna Orbánovi se daří vytvořit ekonomický a sociální model, který vedle neoliberální rozpočtové disciplíny posiluje roli státu, provádí částečné zestátnění některých strategických oblastí, snižuje úrokové sazby pro malé podniky, uskutečňuje programy zaměřené na dostupnost bytů a posiluje veřejné investice. Zatímco Evropská unie odpověděla na finanční krizi vynucováním škrtů a podvazováním veřejných investic, Orbán vytvořil model, který někteří nazývají centrálně plánovaným kapitalismem, a inspiroval tím další populistická hnutí, jako je Právo a spravedlnost s jeho sociálními transfery směrem k rodinám a snížením věku odchodu do důchodu.

Fidész a PiS nastolují sociálně konzervativní politiku, jež odmítá tržní fundamentalismus. Označení pravicový populismus proto není zcela přesné. Sociálnědemokratické strany, které prosazovaly neoliberální škrty, se projevovaly daleko pravicověji než sociálně konzervativní populisté.

Konzervativní rétorika s pojmy jako národ, rodina nebo tradiční hodnoty tak nemusí být tím hlavním důvodem, proč lidé volí Orbána, PiS nebo Putina. Tyto pojmy jsou totiž především spojené s očekáváním, že vznikne ekonomický a sociální model, který zmírní sebevykořisťování, stres a ekonomické restrikce. Už dnes je vidět, že jakmile se populistické vlády začnou chovat příliš asociálně a napodobí vlády neoliberální, přicházejí masové demonstrace nebo výrazný pokles popularity. V Maďarsku se tak stalo v souvislosti s tzv. otrockým zákonem (zvýšení limitu přesčasů), v Rusku kvůli návrhu zvýšit věk odchodu do důchodu. Konzervativní rétorika dovolávající se tradičních hodnot možná jen šermuje s prázdnými symboly, které nejsou zapuštěné do těla společnosti, nýbrž mají charakter plovoucích znaků bez jasného významu. Jakmile reálná politika začne prosazovat neoliberální asociální opatření, tyto pojmy přestávají působit.

Budoucnost populismu

Sociálně konzervativní populismus je hybridní. Vytváří rozporuplnou směs, v níž nalezneme instituce liberální demokracie, neoliberalismus, keynesiánství, postmoderní relativismus, nacionalismus a náboženství. Tuto hybridní politiku nazvěme metapopulismus.

Příkladem jsou ideologické a politické strategie vytvořené Putinovým poradcem Vladislavem Surkovem, který čerpá z postmoderní filosofie (Lyotarda, Deleuzeho, Derridy) a spojuje zdánlivě nespojitelné. Putin si v Rusku i po světě získává příznivce mezi náboženskými konzervativci, radikální levicí, sociální demokracií, nacionalistickými a konzervativními hnutími i některými současnými umělci. Všechno nasvědčuje tomu, že momentálně je to úspěšná politická strategie, avšak nese s sebou také mnoho problémů, z nichž nejvážnější je otázka politické kontinuity: Kdo převezme moc po odchodu Putina a dalších úspěšných populistů, k němuž dříve nebo později nutně dojde?

Ve hře jsou dvě možnosti. Buď sociálně konzervativní populismus postupně přejde z metapopulismu do konsolidované fáze, v níž překoná svůj hybridní charakter a vytvoří soudržnou a pevnou formu politiky a ekonomiky. Anebo se levici konečně podaří oddělit se od toho druhu liberalismu, jenž v sobě skrývá neoliberální jádro. Zároveň ale zůstane na principech, které s liberalismem sdílí, jako je svoboda, názorová pluralita nebo respekt k menšinám. Distancuje se od buržoazního pojetí člověka jako sebeinvestujícího kapitálu a začne pracovat s člověkem prekarizovaným, do něhož se neoliberální subjekt proměňuje. Pak bude mít šanci převzít štafetu po populistech.

Konzervativní populismus získává voliče a sympatizanty mimo jiné tím, že je nekorektní a pracuje s pojmy, které liberální hegemonie vytěsnila z politického slovníku, jako je národ nebo globální kapitál. Tím ale zároveň vytváří prostor pro nekorektní pojmy levicové. Levice po svých devastujících porážkách od konce šedesátých let minulého století teprve sbírá odvahu mluvit o kapitálu, vykořisťování, třídním boji nebo se vrátit ke slovu socialismus. A bude zaostávat za sociálně konzervativním populismem tak dlouho, dokud se jí nepodaří oživit tento „nekorektní“ pojmový arzenál v nových souvislostech a významech.

Řešením není papouškování, k němuž má sklon část politiků ČSSD a KSČM, kteří po konzervativně populistických politicích opakují pojmy národ, národní zájmy nebo hranice a myslí si, že tím získají ztracené voliče. Lidé ale budou raději volit konzervativního kováře než levicového kováříčka. Není to nic jiného než další podoba levicového „chvostismu“, který ve dvacátých letech minulého století kritizoval marxistický filosof György Lukács. Levicové myšlení a politika se drží na chvostu společenských procesů místo toho, aby byly v jejich čele.

Levice tak má naději na vítězství v dlouhém budoucím zápase se sociálně konzervativním populismem jen tehdy, když dokáže kondenzovat všechna svá rozptýlená témata do populismu socialistického, který zpochybní princip kapitálu jako ekonomického a sociálního regulátoru. To za ni neudělá ani liberalismus, ani sociální konzervativismus.

Michael Hauser (1972) je filosof a překladatel, působí na Pedagogické fakultě UK a ve Filosofickém ústavu AV ČR.