Hlavní obsah

Výběr Salonu: Urban, Márai, Benedict a Tuček

Právo, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V dnešním výběru Salonu najdete noirově-hororovou „pohřební hostinu“ za Karlovy Vary od Miloše Urbana, deníky spisovatele Sándora Máraie popisující maďarskou společnost od anšlusu Rakouska do konce války, klasické dílo kulturní antropologie o lidské kultuře a přirozenosti od Ruth Benedict a novou básnickou sbírku Ondřeje Tučka.

Foto: Jan Křikava

Miloš Urban

Článek

Miloš Urban

Miloš Urban KAR

Miloš Urban KAR Pohřební hostina za jedno město

Argo

Foto: archív nakladatelství Argo

Miloš Urban: KAR

Julián Uřídil, populární spisovatel krváků a „Hannibal Lecter české literatury“, se vrací do rodných Karlových Varů, aby pomohl vyřešit sérii ohavných kanibalistických vražd – a aby se jeho život prolnul s jeho vlastní tvorbou. Kromě poněkud zbrkle napsané noirové detektivky s hororovými přesahy je nový Urbanův román i „pohřební hostinou za jedno město“, svébytným literárním uchopením Karlových Varů, jejich vznešené minulosti (zastupované v knize často odkazy k lázeňskému hostu J. W. Goethemu) i potemnělé přítomnosti: Malá krajina, malá země, v ní tolik smrti. Nikde to nevypadá jako ve Varech, nikde to není tak temné a bez dětí, které tu své místo nikdy neměly. Krása konce, návrat domů, do nebytí, pornografického neskutečna, které pijeme, a ono nás uzdravuje a očišťuje, abychom ještě chvíli vzdorovali.

(Vybral Štěpán Kučera.)

Sándor Márai

Sándor Márai Chtěl jsem mlčet

Sándor Márai Chtěl jsem mlčet Přeložila Adéla Gálová.

Academia

Foto: archív nakladatelství Academia

Sándor Márai: Chtěl jsem mlčet

Léta oficiálně zapomenutý maďarský spisovatel narozený v Košicích, který se po roce 1990 triumfálně vrátil nejen do maďarské, ale i do středoevropské kultury, byl také významným kulturně-politickým glosátorem. Dvě kapitoly z jeho deníků měly být určeny pouze maďarským čtenářům. Márai (1900–1989) se v nich snaží popsat chování maďarských politiků i celé společnosti od anšlusu Rakouska do konce války. Na české straně ani druhý díl pamětí Václava Černého ze stejného období nedosahuje takové kritičnosti, ale zároveň empatie. Maďarský emancipační proces se přece jen lišil od toho našeho, trauma z Trianonského míru, po kterém Uhry ztratily více než dvě třetiny svého území, svým způsobem „sjednotilo“ národ na základě ublíženosti a opuštěnosti. Velice vhodné čtení pro tyto časy!

(Vybral Jakub Šofar.)

Ruth Benedict

Ruth Benedict Kulturní vzorce

Ruth Benedict Kulturní vzorce Přeložila Jitka Fialová.

Portál

Foto: archív nakladatelství Portál

Ruth Benedict: Kulturní vzorce

Na příkladech z celého světa a od počátku lidských dějin lze ukázat, že různé národy dokázaly převzít kulturu národů jiné krve. V biologické struktuře člověka není nic, co by tomu bránilo. Člověk není biologickou konstitucí předurčen k některé konkrétní variantě chování. Společenských řešení vypracovaných v různých kulturách – například při hledání partnera nebo obchodování – je mnoho a jsou velice různorodá. Všechna přitom umožnil stejný základ: schopnosti, které jsou člověku vrozeny. Kultura není předávána geneticky. V pár větách z úvodu klasického díla kulturní antropologie je zobecněno to, co autorka dokazuje svými výzkumy u kmene Zuniů (Nové Mexiko), obyvatel ostrova Dobu (Papua Nová Guinea) a indiánského kmene Kwakiutlů (Kanada). Kniha stará pětaosmdesát let, stále platná, nebo možná platnější…

(Vybral Jakub Šofar.)

Ondřej Tuček

Ondřej Tuček Celou noc velmi silně štěbetalo vodní ptactvo

Triáda

Foto: archív nakladatelství Triáda

Ondřej Tuček: Celou noc velmi silně štěbetalo vodní ptactvo

Básník a výtvarník Ondřej Tuček oproti svým předchozím knížkám – sbírce mikropovídek Kachnička a sbírce básnické Obrataň – osekal humor, osekal vyprávění, vlastně osekal skoro všechno, jako balonista odhazuje, co může postrádat, aby mohl stoupat ještě výš. Přitom však zůstává nohama pevně na zemi. Dumy samotářského chodce se někdy mění v haiku, občas prosvitne vzpomínka, všechno se protíná v prožitku okamžiku přítomnosti. Chodec, který zřejmě stejně jako autor „bydlí v Praze, žije v přírodě“, ohledává švy mezi lidskou civilizací a přirozeným světem a těmi švy se snaží zahlédnout ztracené souvislosti, harmonii, smysl. Možná zahlédne aspoň sám sebe letícího balonem, možná uvidí ještě výš, kdo ví. „Za dlouhé zimy / Bůh zastavil tě na ulici / Nadechni se / někdo tu topí dřevem.“

(Vybral Štěpán Kučera.)

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám