Františkem Vláčilem se zabýváte mnoho let. Proč právě jím?

Jako student gymnázia jsem viděl Pasáčka z doliny, což je paradoxně jeden z Vláčilových nejslabších snímků. Ale já tenkrát poprvé pocítil, že film může být i něco jiného než zábava. A od té doby je pro mě Vláčil takovým guru, už třicet let. Oslovuje mě racionálně, ale taky emocionálně. Můj zájem časem vyústil ve webové stránky a nakonec v tuhle knihu. Popravdě jsem dlouho čekal, že monografii o Vláčilovi napíše někdo jiný, nějaký filmový vědec. Jenže to se nestalo.

Čím to podle vás je?

Vláčil se nezdá tak progresivní, neprobojovával žádné „nové vlny“, ve svém pojetí filmové řeči byl spíš konzervativní, byť ty věci dováděl do důsledků: záleželo mu na vyprávění obrazem a hudbou, omezoval dialogy a dramaturgické záležitosti, upřednostňoval herecké typy před psychologickým herectvím… Pro moderní filmovou analýzu asi není dost zajímavý.

A pak jsou tu problémy ohledně Vláčilových dědiců a autorských práv, což konkrétně naši knihu stálo velmi rozsáhlou obrazovou přílohu, na které jsme už byli s Vláčilovým synem domluveni, ale on se zničehonic přestal ozývat, odpovídat na maily, zvedat telefony.

Jaká byla Vláčilova pozice mezi ostatními filmaři, třeba v šedesátých letech, kdy u nás kinematografii zalila nová vlna?

Co jsem měl možnost zjistit ze vzpomínek nebo i jiných pramenů, byl mezi ostatními režiséry velmi respektovaný, a to po celou dobu. Nenarazil jsem na jediný negativní komentář k jeho tvorbě. Všichni uznávali jeho bezmeznou oddanost filmu, jeho talent od boha. On sám se taky nesnažil vůči těm o trochu mladším režisérům nové vlny vystupovat jako nějaký mentor, nebyl typ, co by prosazoval svůj pohled na kinematografii jako jediný správný. K práci kolegů se příliš nevyjadřoval.

Teprve na sklonku života měl spory s lidmi, kteří po roce 1989 privatizovali Barrandov, to bral jako člověk ze staré školy velmi těžce.

Pomohla nová vlna a její mezinárodní ohlas i Vláčilovým filmům?

V zahraničí byl tehdy po československých filmech hlad, takže se i jeho snímky snadněji dostávaly na velké festivaly. Celkově ale Vláčilovi povyk kolem nové vlny spíše uškodil – právě proto, že stanovila etalon moderního filmu, do kterého jeho snímky nezapadaly. Marketa LazarováÚdolí včel se tak ohlasu dočkaly až v devadesátých letech, kdy se zahraniční kritici najednou začali ptát, proč znají Tarkovského Andreje Rubleva a neznají Marketu.

A jaký měl Vláčil vztah ke společnosti a politice?

Do komunistické strany vstoupil v roce 1948, ale prakticky po celou dobu mu vyčítali pasivitu, ničeho se neúčastnil, nikdy neměl ani žádnou referentskou funkci, jeho světem byl film. I po celá šedesátá léta a během pražského jara stál úplně mimo politické dění. Byl příliš ponořený do svých uměleckých témat, šel z natáčení do natáčení. Dokonce i pozdější barrandovští normalizátoři o něm psali jako o někom, kdo nemá přehled, co se v zemi děje.

Vaše kniha se hodnocení jeho vztahu k době vyhýbá. A to i když píšete o jeho dokumentu k úmrtí Klementa Gottwalda. O Vláčilově členství ve straně máte ve skoro devítisetstránkové knize jeden odstavec. Byl to záměr?

Ano, byl. Původní představa byla sepsat čistě faktografickou knihu. Přinést soubor, který by sledoval vznik jednotlivých Vláčilových filmů a politiku nechal promluvit jen tehdy, kdy do toho procesu aktivně vstoupila. A Vláčil politicky aktivní nebyl. Přesto je tam té doby nakonec více – do jisté míry kniha funguje jako zvětšovací sklo dění na Barrandově.

František Vláčil v roce 1988

František Vláčil v roce 1988

FOTO: Dušan Dostál, ČTK

Ale zároveň jsem nechtěl nic hodnotit. Už proto, že z pramenů není moc šance zjistit, jestli Vláčil třeba zrovna Vzpomínku, vlastně své první samostatné umělecké dílo, bral jako poctu zemřelému Gottwaldovi, nebo jen jako příležitost natočit si poetický dokument v prostředí Pražského hradu a lánského zámku. Teprve kdybych to věděl, mohl bych to nějak zarámovat a zhodnotit.

Snažíte se naproti tomu u jednotlivých Vláčilových filmů zachytit dobovou, ale i současnou reflexi. Je mezi nimi nějaký kvalitativní rozdíl?

Ta dobová je určitě zajímavější. Tehdejší autoři měli tendenci vztahovat recenzované filmy ke své realitě, a přestože bylo jejich psaní často ideologicky podmíněné, byla ta reflexe barevná, různorodá. Naopak současná reflexe Vláčila je spíš plytká, „naučená“, smrskla se na stereotypy typu básník obrazu a podobně, vyhýbá se jakékoliv skutečné kritice. V roce 2009 jsme se s tím pokusili něco udělat a vydali sborník textů o Marketě Lazarové, nechtěli jsme Vláčila cíleně dehonestovat, jen se pokusit o poctivou analýzu. Ale to je jedna kniha…

Ve Vláčilově monografii rozebíráte i jeho nerealizované projekty. Zaujal vás některý obzvlášť?

Mně jako historikovi je nejbližší Valdštejn, ale sám Vláčil uznával, že takový námět vyžaduje kromě spousty peněz silného třicetiletého člověka, a že pokud ho nestihl natočit v šedesátých letech, nemá cenu se do toho pouštět. Valdštějnův až románový osud vlastně dodnes nikdo z režisérů plnohodnotně neuchopil.

Potom mě mrzí, že nevznikly Výstřely v Mariánských Lázních, kdy Vláčil zamýšlel vytvořit komorní film ve stylu Alaina Resnaise, takovou halucinogenní záležitost, nechtěl vůbec překládat dialogy z cizích jazyků. Nakonec mu to bohužel sebrali a snímek natočil v roce 1973 naprosto polopatisticky, až hrůzostrašně Ivo Toman.

Z doby přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě pak zaujal scénář podle povídky Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové, pro jehož výtvarné uchopení se chtěl Vláčil inspirovat obrazy Marka Chagalla. Kdyby se to povedlo, byla by to bomba. Škoda.

Ale ona je velká škoda i to, že některé filmy z pozdního období už Vláčil netočil v plné formě. U Stínu kapradiny nebo Mága jde ve finále jen o sled scének. Z jeho poznámek je přitom vidět, že měl u obou filmů vymyšlenou ucelenější koncepci, ale už neměl sílu ji prosadit. Hodně špatné jsou pak snímky Pasáček z doliny a Hadí jed – ten sice drží pohromadě, ale vůbec na něm není vidět, že ho točil Vláčil, což je u jeho vrcholných děl nemyslitelné.

Co vlastně od tvorby chtěl a co dostával?

Jemu šlo o umělecký akt, který si vymyslel v hlavě, nakreslil si ho a poté ho chtěl dostat do filmu. Byl tím posedlý. Až tak ho nezajímalo mít dům, auta, jezdit na zahraniční dovolené. Stačil mu film. Nejvíc ho bavilo vymýšlení, jak má snímek vypadat, a potom střižna a práce s hudbou. Naopak na place se Vláčil trápil, byl tam závislý na spoustě okolností, které nemohl ovlivnit. Bál se, že se mu nepodaří natočit věci tak, jak zamýšlel. Když se to nedařilo, propadal depresím. A to pak víc sahal po alkoholu. Stejně jako když točit nemohl, zejména na začátku sedmdesátých let.

Takže samotář a perfekcionista.

Samotář byl určitě, introvert, uzavřený člověk. O perfekcionismu se dá mluvit v šedesátých letech. Ale jak mu ubývaly tvůrčí síly, začal ze svých postulátů slevovat. Poprvé asi v krátkém filmu Sirius z roku 1974, kde vidíme třeba velmi emotivní reakci jedné z postav, která je v rámci děje pochopitelná, ale u Vláčila do té doby neviděná, a pak také na Vláčila nebývale naivně natočenou retrospektivu. Tu ale možná zařadil až na základě připomínky při schvalovačce.

O co tedy šlo spíše? O úpadek způsobený i alkoholismem? Nebo to byl přirozený vývoj? Nebo do věci promluvila probíhající normalizace?

Vláčil nikdy nebyl autorským typem režiséra, natož aby divákovi na plátně ukazoval své nitro. Ale v šedesátých letech měl možnost si vybírat látky, které ho nějakým způsobem zaujaly, a ty si pak pro sebe upravit a natočit. V sedmdesátých letech už mu byly náměty přidělovány a on se postupem času přestal i výrazněji podílet na scénářích. A nebylo to tak, že by kvůli politickému tlaku nemohl. Prostě na to neměl dost vitality.

Konec už byl hodně smutný. Theodor Pištěk vzpomínal, jak na natáčení Mága vždycky ráno lidi ze štábu Vláčila cíleně opíjeli, aby to mohli všechno rychle natočit a šlo se domů. Z Vláčilových poznámek je přitom vidět, že mu to pořád myslelo.

Navíc on nebyl klasický alkoholik, šlo u něj o projev psychické tísně. Docent Skála později vzpomínal, že při léčení udělali s kolegy chybu, že se měli zaměřit na příčinu, a ne až na následek. První záznamy o Vláčilových sklonech k neurastenii a depresi jsou přitom už z padesátých let.

Petr Gajdošík
František Vláčil
Život a dílo

Camera obscura

Petr Gajdošík: František Vláčil. Život a dílo

FOTO: archív nakladatelství Camera obscura