Shodli jsme se na tom, že to byl tehdy nejdůležitější spor o právě zapadajícím fenoménu roku 1968. Začal ve vánočním čísle Listů článkem Milana Kundery Český úděl a skončil někdy na jaře následujícího roku, kdy už cenzoři pracovali na tři směny.

Nejdůležitější byla ta polemika proto, že bylo vše ještě v čerstvé paměti. Tak jako je jindy nutný odstup, někdy je zase dobře, když si účastníci debaty všechno ještě živě pamatují.

Čtení pod stromeček

Dlouho jsem si myslel, že Milan Kundera svého textu posléze litoval. Ale vždycky jsem si také myslel, že statisíce čtenářů mu za něj byly vděčny. Pracoval jsem tehdy v Listech a pamatuji si, že redakce chtěla od Kundery vysloveně útěšný, povzbuzující text. Prostě k Vánocům, abychom nebyli pořád smutní. Protože tehdy už jsme byli hodně smutní. Dubček a jeho druhové ustupovali a ustupovali, nic nevybojovali, nedosáhli žádných ústupků ze strany okupantů. Obětovali jednoho svého člověka za druhým. Místo toho, aby práskli dveřmi, že tohle ať už se děje bez nich, najděte si na to někoho jiného. Už začala pracovat cenzura – nesměla se používat určitá slova, jako třeba okupace, určitá slovní spojení, pak už nesměli psát určití autoři, následně začali zakazovat určité noviny…

Prostě salámová taktika, vždycky se to tak dělá. Byli odvoláni či vyloučeni první, druzí, desátí, padesátí…

Takže Kundera napsal, že to máme těžké, my země uprostřed střední Evropy, těžké, tedy úděl, ale že jsme to zvládli, dokonce na jedničku, že jsme vlastně světoví. Trochu to v té snaze potěšit a povzbudit (které se vůbec nevysmívám) přehnal. Zahrál na dávno v nás napjatou strunu sebelítosti, ale i – pýchy. Říkám tomu v poslední době „pýcha osamělosti“. Co my jsme již vytrpěli! Co nám bude kdo vykládat!

Václav Havel v roce 1969

Václav Havel v roce 1969

FOTO: Profimedia.cz

Napsal, že těch prvních šest dnů po vpádu jsme byli skvělí, že dokonce v Paříži řekl Louisi Aragonovi, že to byl nejkrásnější týden jeho života, že národ náhle spatřil svou velikost… Však také byl ten národ poprvé „uvolněn“ od svých vůdců, dodávám já. A také že jsme dokázali poprvé ve světových dějinách uskutečnit socialismus bez tajné policie, bez cenzury.

A že je tu ten úděl. O to slovo se mohou vést nekonečné spory – je v něm rezignace, ale i výzva vzepřít se. Záleží na situaci. My to slovo rádi, jaksi nás povyšuje nad jiné, ospravedlňuje, ale může případně i povzbudit. Úděl, oběť, všichni proti nám, jsme zrazeni… Prostě patos. Lyrika a patos. A sebelítost. Sám bych řekl, že trocha patosu nikoho nezabije, my jsme jinak proti němu geneticky imunní. Ale co je moc, to je někdy moc.

Kundera později ve své další románové tvorbě, kterou jsme dlouho neznali, protože vycházela jen v zahraničí a časem už francouzsky a byla tu znovu zesílená železná opona, se s tématem básníka a sklonu k lyrizování krutě vyrovnává. A tvrdí, že tolik oblíbený a v Čechách k dokonalosti dovedený lyrismus vede básníky na levicové scestí. Jako kdyby vysvětloval své mládí a polemizoval s ním – a možná i s tím opožděným výronem lyrismu a patosu v tom čtení pod stromeček.

Dějiny jim ujížděly pod nohama

Ale zpátky k polemice: v únorovém čísle měsíčníku Tvář (stáli za ním Emanuel Mandler a Bohumil Doležal) tehdy Václav Havel Kunderu sejmul způsobem, který bral dech. V textu plném sarkasmů udělal z tohoto „lehce skeptického intelektuála“ lháře. My a světoví? V roce takových iluzí? Vždyť jsme jen usilovali o to, co je v civilizovaném světě dávno normální! Kundera je podle Havla něco jako „samolibý šmok“ (kde to vůbec Havel vzal?).

Bylo to až nespravedlivě kruté, i když ve věcné podstatě sporu měl Havel samozřejmě pravdu. Ale pozor: to se psal už únor! Kundera mohl svůj text psát dejme tomu v půli prosince a od té doby šlo všechno rychle do háje. Už mizely poslední důvody k nadějím, k víře, že jsme „neprohráli“. Mluvit o výhře v únoru 1969 by už bylo přitažené za vlasy. Autoři psali a dějinný čas jim ujížděl pod nohama, jako když vám podtrhnou koberec…

Následně se do sporu přidali další, například brněnský filosof Střítecký, který byl snad ještě tvrdší než Havel, filosofové Kosík a Nový, spisovatel Uhde…

Kundera si to nenechal líbit, mimo jiné napsal, že Havel se s touto (naší, českou) společností nesžil (skoro jako by napsal: „milionářský synek…“) a že je v zemi vlastně cizincem, že tomu tady ani nemůže rozumět, tak ať mlčí. A když napíše skvělou divadelní hru, což je ale něco jiného, pak je to bohužel proto, že má od naší trápené země odstup cizince… To už začínalo být příliš osobní, a tedy poněkud nechutné. Ano, Havel a Kundera měli hodně odlišné dětství a mládí.

Pointou a vlastně rozuzlením (ovšem zcela mimo žánr polemiky!) je nakonec další osud protagonistů: Václav Havel, spisovatel zle kritický k nám Čechům, odmítající „český úděl“ jako fatalismus, v zemi zůstává, ignoruje nabídky k vystěhování, na pár let se zahrabe na Hrádečku a neví, co má dělat, následně jde třikrát po sobě do vězení, ale potom se jako vůdce disentu a nakonec prezident podílí na tom, že se země skutečně zbaví tajné policie, která by slídila po politických oponentech, a žije bez cenzury…

Zatímco slitovný Kundera opouští zemi zatíženou údělem do velkého světa a stává se mimořádně úspěšným, slavným spisovatelem – mimo jiné bojovníkem proti levicovým básníkům, lyrizujícím o věcech, které patří skeptickému rozumu…

Petr Pithart (1941) je právník, historik a někdejší politik.

Petr Pithart (1941) je právník, historik a někdejší politik.

FOTO: Petr Horník, Právo

Spor tak velkých osobností o tak závažných otázkách české existence však nesmí rozhodnout podobné vnější okolnosti, jako je emigrace či věznění, i když je to svůdné.

Ano, Milan Kundera bude pořád tvrdit, že autor a jeho dílo jsou dvě, a ne jedna věc, a Havel by mu, doufejme už bez zlostných impertinencí, oponoval, že autor za své myšlenky, za své dílo ručí celým svým životem.

Co s tím? Dlouho už se netrápím tím, že přece jen jeden z nich musí mít pravdu. Mám z té velké pře dobrý pocit: takoví my Češi jsme! Nejsme malí: vejdou se do nás Kundera i Havel. A ten jejich spor nás pořád vzrušuje. Co víc by si mohli oba přát?