A věren své víře v dějinotvornou roli „globální revoluce ve sféře lidského vědomí“ dodal tehdy, že bez takové revoluce bude „cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační, či celkově civilizační, neodvratná“.

Po roce 1989 se ale lidstvo z „kazajky bipolárního vidění světa“ neosvobodilo, příliš si na ni zvyklo. A nepřišla ani „globální revoluce ve sféře lidského vědomí“; cesta ke katastrofě začala.

V Muži bez vlasti Kurt Vonnegut napsal: „Před mnoha lety jsem byl tak naivní, že jsem věřil, že se ještě můžeme stát tou humánní a rozumnou Amerikou, o které snilo tolik příslušníků mé generace. (…) Za ten sen (jsme) bojovali a často umírali v druhé světové válce. (…) Teď už ale vím, že není sebemenší naděje, že by Amerika mohla být humánní a rozumná.“ A Vasilij Grossman napsal před svou smrtí v roce 1964, že „sen o ruském státě, v němž by existovala společnost založená na svobodném spříznění a svobodných antagonismech lidí, je dosněn“. Kdyby tu větu zformuloval v roce 2005 jako Vonnegut, také by platila.

Mohla být po roce 1989 Amerika konečně „humánní a rozumná“? A mohl mít starý ruský sen o pravoslavném nebo socialistickém humanismu lepší konec?

Myslím, že katastrofu, která se teď objevuje na horizontu, jsme zavinili my Evropané. „Amerika potřebuje ze všeho nejvíc kritické poučení o vlastních dějinách“ – píše Tony Judt v knize Intelektuál ve dvacátém století. Poučení, které by kriticky navázalo na revoluční roli „americké výjimečnosti“ v dějinách modernosti, na „americkou velikost“, o níž senátor John McCain ve svém posledním vzkazu spoluobčanům těsně před smrtí napsal, že ji „oslabujeme, když vlastenectví zaměňujeme za kmenovou rivalitu, která rozsévá nenávist a násilí ve všech koutech světa, (…) když se schováváme za zdmi, místo abychom je bořili“.

Takového poučení se Američanům od nás Evropanů nedostalo. Nebyli jsme dost kritičtí k roli USA v poválečných dějinách, neodolali jsme pokušení oslavovat Západ jako „triumfujícího vítěze studené války“. Místo Havlovy „multipolarity“ se tak začal drát na světlo neokonzervativní projekt New American Century, jehož cílem byla proměna unipolární chvíle po pádu SSSR v (alespoň) stoletou epochu amerického unipolarismu.

Evropané měli tehdy morální povinnost korigovat zaslepený americký sebeobraz osvětlený vojenskou mocí – „tou přitažlivou duhou, klenoucí se po krvavé tříšti“, jak kdysi řekl Lincoln. Pod nakažlivým vlivem „nové Evropy“ (Donald Rumsfeld) – nových postkomunistických členských států EU bezvýhradně podporujících americký unipolarismus – se Evropané kritické role začali vzdávat. Samozvaní strážci Havlovy vize pak udělali z nekritické podpory USA paradoxně tvrdé jádro jeho politického odkazu.

A projekt New American Century se začal realizovat: Rusko začalo být obkličováno, mezinárodní dohody se rychle měnily v cáry papíru, souhlas OSN byl jen nedůležitý optional. Šance na multipolaritu v mezinárodní politice se rychle vzdalovala.

Snad mohu naši vinu na ztracené šanci roku 1989 shrnout takto: co jsou krvavé zločiny velmocí ve srovnání s morálním skandálem, kterým je samo dělení světa mezi velmoci. V roce 1989 jsme připustili, aby se místo kritické reflexe „zločinného spolčení mezi velmocemi v ovládání rozděleného světa“ oslavovalo (pseudo)vítězství jedné strany, která prý „uzbrojila“ tu druhou.

Rozum v bipolárním věku

V úvaze nazvané Věk extrémů reloaded jsem připomněl slavnou kapitolu z Dějin peloponéské války, v níž Thúkydidés popisuje vyjednávání Athéňanů s obyvateli ostrova Mélos. Mnohem silnější Athéňané jim nabídli podvolení se bez boje, ale ostrované zvolili boj, byli poraženi, dospělí muži pobiti, ženy a děti prodány do otroctví. Po více než dva tisíce let filosofové komentují tuto zásadu Athéňanů: „V jednání mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud jsou síly všech stran vyrovnané, jinak si mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musí přizpůsobit.“ A toto je komentář Friedricha Nietzscheho: „Spravedlnost mezi lidmi vzniká v okamžiku, kdy jsou jejich síly přibližně vyrovnané (…), jen v takové situaci se rodí myšlenka vzájemné dohody mezi stranami, založené na porozumění pro požadavky všech.“

Spravedlivější uspořádání neredukovatelně pluralitního světa je pravděpodobné jen tam, kde existuje vyrovnanost sil mezi protivníky, takže se navzájem nutí jednat rozumně, „jinak by si silnější dělali, co chtějí“. Tento vztah mezi spravedlností a rovnováhou sil je prokletím „osvícenského rozumu“: to, co jsme my obyvatelé Západu nazývali po druhé světové válce „humánní a rozumné“, bylo podmíněno tím, že byly oba póly bipolárního světa schopny se navzájem „zrušit“ v nukleárním holocaustu. Tuto podmínku „humánního a rozumného řešení“ jsme označovali výmluvnou zkratkou MAD (Mutual Assured Destruction), která znamená (jako jedno slovo) „šílený“.

Václav Havel v americkém Kongresu, únor 1990

Václav Havel v americkém Kongresu, únor 1990

FOTO: Profimedia.cz

Konec bipolárního světa měl být začátkem velké emancipace rozumu od jeho skandálního propojení s hrůzou z houbovitého nukleárního mraku, která je zakódována ve všech euroamerických hodnotách. Kolem tohoto skandálu euroamerického rozumu krouží řada slavných uměleckých děl, třeba filmy jako Kubrickův Dr. Divnoláska nebo Meyerův Den poté. Jejich poselství je zřejmé: jen šílenec by mohl „zmáčknout tlačítko“ a odstartovat proces nevyhnutelného vzájemného zničení hegemonů místo „rozumné“ dohody, je ale otázkou, zda je v demokratickém systému vlády (ne)pravděpodobné, že vladařem bude zvolen šílenec.

Pád berlínské zdi a sovětská ochota spolupracovat v novém Evropském domě nastolily na začátku devadesátých let převratnou historickou situaci: po mnoha staletích se ideje spravedlnosti, rozumnosti a humánnosti mohly konečně emancipovat od vyjednávání pod hrozbou vzájemného zničení stejně silných protivníků. Byla tu naděje, že nastává havlovská éra multipolarity; ozářila mezičas devadesátých let – a vyhasla.

I přesto ale otázka spravedlnosti osvobozené od rozdělení vlády nad světem mezi vzájemně se smrtelně ohrožující velmoci zůstává největším tématem politického diskurzu těchto desetiletí. Vyžaduje především historické vyrovnání se s třetím světem, s dědictvím koloniálního násilí, jak naznačil Václav Havel? Nebo spíše rychlý obrat v predátorském využívání přírody, jak tvrdí zelení všech odstínů, či rozhodný boj za novou rovnováhu mezi přírodou a kulturou, jak navrhují bojovníci za obrat k biofilní kultuře?

Odpovědi na tyto velké otázky jsme nenašli, příliš mnoho energie jsme vyplýtvali v úsilí o integraci postkomunistických zemí do globální tržní ekonomiky. Místo konsenzu s projektem multipolarity, jak jej formuloval Havel ve Washingtonu, přišel Washingtonský konsenzus: rychlá privatizace, vyrovnaný rozpočet, liberalizace. Z veřejného prostoru zmizela otázka morální legitimnosti průmyslové civilizace jako celku, kterou kladli disidenti pod vlivem Jana Patočky. Americký unipolarismus, egocentrická vůle ke světové jedinovládě, se stal paklíčem, kterým se odemyká a zamyká postbipolární svět.

Nostalgické intermezzo

V dojímavém úvodu k americkému vydání svých povídek Soumrak jednoho světa napsal pražský rodák Franz Werfel, že v Rakousku-Uhersku, přes všechen jeho úpadek, působila ještě „prastará energie“ posvátné ideje říše. To, co bylo v té ideji univerzálně lidské, vymohlo na duších obyvatel ctnost, kterou snad lze označit formulí spravedlivá zdrženlivost moci – vstřícnost ke každému, v němž se probudil smysl pro celek. „Ale rakouský univerzalismus měl ab antico svého smrtelného nepřítele: byl jím démonický egoismus částí vůči celku, samolibá modloslužebnost vlastní identitě, prostě fanatický nacionalismus podporovaný vším, co bylo v monarchii malicherné a nesmiřitelné.“

Připomínám tuto nostalgickou Werfelovu úvahu, protože myslím, že i globalizace je jakousi říší, která vyžaduje po svých správcích podobnou „spravedlivou zdrženlivost“, jakou probouzela v lidech „prastará idea říše“. Národní státy jsou démonické, sobecké a nedůtklivé, vládne jim heslo Me First!. Říše se vynořují v dějinách lidstva, jen když se k přirozeným démonickým částem přidá nadpřirozený prvek, který je vyzdvihne do vyšší polohy, podobně jako idea rakouské říše přikazovala svým obyvatelům, aby nebyli jen Němci, Čechy nebo Maďary, „ale bytostmi vyšší identity“.

Pád berlínské zdi, listopad 1989

Pád berlínské zdi, listopad 1989

FOTO: Profimedia.cz

Do pojmu globalizace je také vepsána univerzální idea celku, kterým je umírající planeta Země pod našima nohama: ta vyžaduje dnes (a času je málo!) sacrificium nationis, odřeknutí se idolatrie vlastních zájmů.

Americká vůle ke světové jedinovládě, tento idolatrický egocentrismus, který pošlapává odkaz Wilsonův i Rooseveltův, je absolutní negací prastaré ideje impéria.

Tekutý tripolární svět

Formulí Thúkydidova nebo osudová past označujeme v dějinách mezinárodních vztahů situaci, kdy se hegemonická moc musí konfrontovat s vynořující se alternativní mocí – modelem je tu boj Athén se Spartou o hegemonii nad řeckým světem. Pravděpodobnost války je v takové situaci vysoká.

Americký unipolarismus problémy světa neřeší, ale zhoršuje, jak dokazují slepé uličky v Iráku, Afghánistánu, Latinské Americe nebo i bezohledné odstoupení od Pařížské dohody o ochraně klimatu. Díky prudce rostoucí čínské ekonomické moci a ruské reakci na obkličování musí unipolární dominance USA čelit hrozbě, že se proti ní Rusko a Čína spojí – na obzoru se rýsuje paranoii vyvolávající tekutý tripolarismus. V každém případě můžeme říci, že za Trumpovy vlády se definitivně prosadila zahraničněpolitická dominanta nového století – rivalita USA a Číny.

Jeden z nejvýznamnějších globálních veřejných intelektuálů Ivan Krastev shrnul v The New York Times svůj hlavní dojem z nedávného pobytu v USA takto: „Trumpova vláda udělala z velmocenského soutěžení s Čínou princip americké zahraniční politiky. Republikáni a demokraté se v ničem neshodnou – s výjimkou konfrontační politiky vůči Číně. (…) (Převládá názor, že) pokud se USA nepodaří omezit čínskou geopolitickou roli nyní, později už to nebude možné. Je běžné slyšet Evropany řečnit nostalgicky o studené válce, kdy byly USA a západní Evropa sjednoceny proti SSSR. Takovou nostalgii Američané nesdílejí. Hledají spojence v boji proti Číně. Konfrontace s Pekingem ale není evropskou prioritou. Bylo by tragickým omylem, kdyby Evropané nepochopili, že vztah k USA bude určován Čínou – nejen dnes, ale i v éře po Trumpovi. A pro Evropu bude bolestné muset si zvolit jednoznačný postoj v nadcházející konfrontaci mezi Washingtonem a Pekingem.“

Je to klíčový postřeh. Rusko zůstává soupeřem, ale Čína a USA se ocitají v osudové pasti: stávající dominantní velmoc není schopna se dohodnout s vážným vyzyvatelem své hegemonie na společných zájmech – pravděpodobnost války roste.

Myslím, že zde hraje roli i podvědomý rasismus bílého muže: na rozdíl od euroasijského Ruska by Čína byla první postevropskou, postkoloniální a postbílou světovou velmocí, která by už nebyla jen velkým trhem, ale velkým konkurentem. Proti první velmoci, přicházející „z jiné civilizace“ než té euroamerické, je snadné zmobilizovat všechny stereotypy „bílé nadřazenosti“, vepsané neviditelným písmem do spodních vrstev naší kolektivní paměti.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Schopnost politiků EU učit Američany imperiální zdrženlivosti a korigovat tím jejich egocentrický sebeobraz zeslábla, stávají se spíše „méně ochotnými pomahači“ amerického unipolarismu. V mezinárodní politice nastal nebezpečný mezičas. Čína se před mnoha lety otevřela zahraničnímu kapitálu a tržní ekonomice, obrovské americké a evropské investice urychlily globalizaci a propojenost čínské ekonomiky. Dislokace výroby do Číny, jejíž objem dosáhl v osmdesátých letech obrovské výše, přinesla americkému průmyslu velké zisky. Je proto nemorální obviňovat Číňany, že „kradou technologie“ – jsou dávno dobře zaplacené.

Říká se „too big to fail“, platí ale také „stát příliš propojený, než aby mohl být svrchovaný“. Globalizace sice přinesla propojenost, ale nerovnost mezi státy přetrvává. Klíčové uzly globální propojenosti – třeba finanční toky – ovládají „panské státy“, které mohou využít svou moc k umravnění neposlušných aktérů globalizace, třeba uvalením „mezinárodních“ sankcí. Trump vstoupí do dějin tím, že z USA, někdejšího garanta globalizace, udělal agenta kontraglobalizace, který jedná jen podle hesla America First!. Zahájil tak epochu takových hybridních válek, v nichž je hlavní zbraní využití relativní výhody v kontrole klíčových uzlů ekonomické propojenosti.

USA jsou přezbrojená velmoc, americké výdaje na zbrojení přesahují výdaje Číny, Ruska, Saúdské Arábie, Indie, Francie, Velké Británie a Japonska dohromady (v zemi, v níž jsou desítky milionů lidí bez nároku na lékařskou péči!).

Přezbrojenost se stává jedinou americkou výhodou v konfrontaci s jinými potenciálními velmocemi, zvláště s Čínou. Dominantní hrozbou tohoto století je, že sobecká, do sebe zahleděná, politicky polarizovaná a závratnou sociální nerovností rozvrácená americká společnost bude hledat ve vojenské převaze řešení své vnitřní krize; uvěří, že americká technologická převaha je taková, že může nukleární válku vyhrát prvním úderem. Víra v konec MAD (té slavné „jistoty vzájemného zničení“) by se tak stala začátkem madness – šílenství. Osudová past by sklapla.

Platí prý na divadle, že když v prvním obraze visí na stěně puška, v posledním se z ní vystřelí. Nukleární arzenál visí už dlouho na stěně ve všech obrazech našeho poválečného příběhu. Vystřelí v tom posledním? Jediné, co víme jistě, je, že by to byl opravdu „poslední“ obraz pozemského dramatu lidstva.