Článek
Měl jste od Cannes čas na něco jiného než cestování po festivalech?
Zájem o náš snímek byl veliký. A zvlášť když se zrovna promítal na místech, kde to mají translidé o hodně těžší než v mé rodné Belgii, třeba v Polsku nebo Gruzii, přišlo mi důležité u toho osobně být a film uvést. Ale samozřejmě mám jako filmař potřebu dál pracovat, s Dívkou trávím desátý rok, a tak už chci začít myslet i na něco jiného. Těším se, až mě ten film přestane potřebovat.
Navzdory velkému ohlasu Dívka (v českých kinech se objevila v listopadu) letos Oscara nezíská. Spekuluje se, že za to může obsazení hlavní role. Šestnáctiletou Laru uvězněnou v těle chlapce měl podle mnohých kritiků hrát transgender herec, mluvilo se také o přílišném množství nahoty a jedné násilnější scéně na konci.
Vypůjčím si slova jiného režiséra, kterého obdivuju a který natočil Fantastickou ženu, chilský příběh transženy oceněný Oscarem v loňském roce. Sebastián Lelio nedávno v rozhovoru prohlásil: „Film má být most, ne zeď.“ A to si myslím i já. Omezovat umělce – režiséry i herce – v tom smyslu, že mají vyprávět jen o své vlastní identitě, je krok špatným směrem. Tím neříkám, že nechci na plátně vidět transfilmaře a transherce vyprávět o trans tématech, ale doufám, že budou časem točit i o něčem jiném, že transherci dostanou i jiné role než transgender postavy a naopak. Neveďme debatu o inkluzi tak, že budeme někoho vylučovat. Jeden mužský bílý filmový kritik se mě zeptal, jestli může mít na Dívku názor. Co je to za otázku? Samozřejmě že můžete mít názor!
Lidé mají zvláštní zmatenou představu o politické korektnosti, kdy smíme vyprávět příběhy jen o tom, co známe. Ale tak to není: s respektem a láskou můžeme vyprávět o čemkoliv.
Velká část transgender komunity ale Dívku přivítala, ne?
Já i Victor Polster, který Laru hraje, dostáváme pravidelně vzkazy od mladých translidí, že jim náš film pomohl v sobě zpracovat určité pocity a zkušenosti. To je mnohem víc, než v co jsme doufali. Ale když Lara říká svému otci, že nechce být příkladem pro ostatní, že chce být prostě dívka, platí to i pro celý film. Jde o portrét jedné mladé lidské bytosti, tanečnice, puberťačky, transdívky. Když natočíte něco o nějaké menšině, okamžitě se po vás chce, abyste ji reprezentovali celou. Jenže to nejde, pokud tedy nevytvoříte celou sérii různých portrétů.
Co vás inspirovalo pustit se zrovna do tohoto příběhu?
Já točím filmy, protože mám rád lidi, chci je poznat a ukázat světu. V roce 2009 jsem si ve vlámských novinách přečetl článek o tehdy patnáctileté dívce, která chce být baletkou. Chodila na renomovanou baletní školu v Antverpách. Problém byl, že tam nastoupila coby tanečník, přitom chtěla tančit s holkami. Zaujalo mě, že už se někdo tak mladý naplno rozhodl, kým chce být.
Tak jsem poznal Noru Monsecourovou. Učarovala mi její osobnost, odvaha a ambice a chtěl jsem vyprávět její příběh, který je pro mě hlavně o tom, vybrat si pravdivou verzi sebe sama. Nejdřív jsem zamýšlel natočit dokument. Ale Noře bylo teprve patnáct, to téma bylo moc intimní a ona zranitelná. A tak jsem si její příběh později vybral za svůj hraný debut.
Lukas Dhont
Dívka nic neskrývá, ukazuje Nořinu zkušenost upřímně, nekompromisně – ale taky citlivě. Největší kvalitou každého umělce je empatie. Victor ji ve filmu prokázal, převedl Noru na plátno s hlubokým respektem k ní i jejímu životu. To bychom měli oslavovat!
Pomohl úspěchu Dívky fakt, že téma translidí je nyní více vidět, než když jste o Nořině příběhu četl poprvé?
Zviditelnění tématu jistě přidává na viditelnosti i našemu snímku. Ale já na Dívku nikdy primárně nenahlížel jako na film o nějakém relevantním tématu. Vždycky jsem ten příběh vnímal jako jeden konkrétní osud, v němž leží i něco univerzálního. Podle mě by lidé na náš film byli připraveni už v tom roce 2009.
Jak na Dívku reagovali diváci ve vámi zmíněném katolickém Polsku?
Spousta z nich velmi emocionálně, film vám dokáže zblízka představit osobu, kterou byste jinak nepotkali, a vy jí tak můžete lépe porozumět. V Polsku i Gruzii jsme snímek uváděli na festivalech, kde bývá obecně otevřenější publikum. Někteří lidé za mnou po projekci přišli s tím, že to pro ně byla obtížná a konfrontační podívaná. Ale film dokoukali a ocenili – a to už je velký krok sám o sobě. Dívka není pamflet, nenutíme lidem názor. Jen jim citlivě představujeme jednu osobu.
Chtěl jste od začátku ponechat příběh Dívky ve světě baletu?
Určitě! Balet pro mě reprezentuje společenství, které vidí věci binárně, je velmi genderově specifické, určuje role mužům i ženám – je to taková pohádková idea, ostatně pohádky vidíte v baletu často. Balerína je navíc symbolem nejvyšší formy feminity, klasický ideál ženy. Náš film je o mladé osobě, která chce zapadnout, ale v tomhle binárním světě nedokáže najít vlastní cestu.
Dramatická scéna sebepoškození na konci filmu, to je váš nápad, jak vyjádřit Lařin vztah k tělu? Nebo pochází z Nořina příběhu?
Odpovím takto: využili jsme klišé baletního filmu i body hororu, které jsme přimíchali do příběhu někoho, kdo se snaží spíše zapadnout, než aby vyčníval.
Proč někteří cítí k lidem jako Lara nepřátelství či odpor?
Každý byl nějak vychován a něco z té výchovy má vštěpeno velmi hluboko. Pokud to chcete změnit, nesmíte na nikoho řvát, lepší je začít dialog. Vybídněte lidi, aby se zamysleli nad tím, co je v mládí učili. Nemusí to fungovat na všechny, ale pokud Dívka na někoho takhle zapůsobí, už to je vítězství.
Jak scénář vznikal? Námět pochází od vás, s konečnou podobou textu vám nicméně pomohl další celovečerní debutant Angelo Tijssens.
Angelovi jsem poslal asi třicetistránkový text s nápady, jak Nořin skutečný život proměnit ve fikci. Pak jsme z toho spolu začali vyhazovat všechno, co bylo příliš reálné. Vše, co byste v trans nebo i queer filmu čekali – tedy hlavně antagonisty. Nechtěli jsme dávat hlas těm, kteří Laru nechápou a stojí proti ní. Soustředili jsme se na její příběh, na její odvahu. Ona bojuje sama se sebou, ne s lidmi s názory z 19. století. A právě tím myslím Dívka mezi podobnými filmy vyčnívá.
