První zjištění se týká odchodů ze zaměstnání. Velký problém v Česku je, že se dlužníkům příliš nevyplatí pracovat. Z příjmu vám při exekuci zůstává nezabavitelné minimum plus jedna až dvě třetiny zbylé mzdy, podle toho, zda máte tzv. přednostní pohledávky – dluhy vůči státu a na výživném. Jenže tyto ponechané motivační třetiny jsou zastropovány třemi tisíci korunami. Ve výsledku se tak člověku vyplatí zvyšovat příjem zhruba do 18 až 20 tisíc, nadto už jde vše exekutorovi. Navíc kvůli vyššímu příjmu začnete ztrácet nárok na některé dávky. Výsledek je často absurdní: čím více si nad 20 tisíc vyděláte, tím méně vám reálně zůstane.

Asi i proto ve výzkumu Medianu 53 % lidí se zkušeností exekuce ve své domácnosti přiznává, že odešli ze zaměstnání a začali se živit brigádami, prací placenou na ruku a podobně – zkrátka se přesunuli do šedé ekonomiky. Mezi tou částí chudší poloviny Čechů, kterou exekuce nezasáhly, je to 21 %. I při kontrole vzdělání a regionu zvyšuje zkušenost s exekucí odchodovost z legální práce o cca 30 %. Což jen potvrzuje závěry dřívějších výzkumů, podle nichž mohlo kvůli exekucím odejít z legální práce do šedé ekonomiky přinejmenším okolo 200 tisíc lidí. Další se přitom mohou snažit redukovat svou oficiální mzdu a nechávat si část platu doplácet bokem.

To vše potom poškozuje stát na daních a odvodech, zaměstnavatele, kteří se snaží nepodvádět, i věřitele, kteří od lidí bez oficiálních příjmů nic nedostanou. A navíc to brání rozvoji chudých krajů – zejména Ústeckého, Karlovarského a části Moravskoslezského, kde se exekuce týkají více než 20 % populace.

Cesty do exekuce

Důležitá jsou i další zjištění. S exekucemi mají častěji zkušenost lidé s nižší finanční gramotností a nižším sociálním kapitálem – tedy ti, kteří ve svém okolí nemají nikoho, kdo by jim mohl půjčit či třeba poradit se smlouvami. Tyto věci mohou být důvodem předlužení. Problém je, že silně penalizující systém exekucí může situaci ještě zhoršovat. Výzkum pro A2larm totiž ukazuje, že v domácnostech s exekucí je výrazně vyšší míra stresu a hádek – právě tyto věci přitom podle zahraničních studií zvyšují hladinu kortizolu, zhoršují schopnost řešit kognitivní úlohy a chudoba se kvůli nim může projevit do krátkodobého poklesu IQ až o 10 bodů. Stres vyplývající z chudoby a předlužení zkrátka zhoršuje schopnost racionálně zvažovat řešení.

To mělo v minulosti své důsledky. Výzkum Medianu ukazuje, že okolo 57 % domácností se do exekucí dostalo vinou krátkodobých a spotřebních půjček. Těch, kteří by se dostali do exekuce přímo, protože si půjčili na dovolenou či dárky, je ale minimum. Zhruba třetina domácností zkoušela těmito úvěry řešit neschopnost splácet bydlení, účty za energie či telefon. A další třetina skončila v exekuci kvůli úvěrům, které si vzala na splacení úvěru předchozího.

Předkladatelem původní novely insolvenčního zákona byl exministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Předkladatelem původní novely insolvenčního zákona byl exministr spravedlnosti Robert Pelikán.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dlužníky samozřejmě nemůžeme z těchto chyb vyviňovat. Ale svou roli sehrál i zcela neregulovaný systém poskytovatelů, z nichž někteří na půjčky lidem v nouzi vázali netransparentní sankce. Vymožení části těchto vysokých příslušenství od neplatičů pak mohlo vyvažovat vyšší rizikovost půjček.

Řada těchto nemorálních navýšení dluhů, o jejichž legitimitě často rozhodovali věřitelem předem určení rozhodci, je zpětně neplatná a spousta insolvenčních správců je dokáže úspěšně pojmenovat a z insolvenčního řízení vyřadit. Ale to jen tehdy, když se dlužník dostane do osobního bankrotu. Do něj se však hlásí jen desítky tisíc dlužníků ze zhruba půl milionu lidí s neřešitelnými dluhy. Čímž se dostáváme k problémům aktuální novely insolvenčního zákona, o které bude 19. prosince rozhodovat Senát.

Problémy insolvenční novely

Novela umožňuje rychlejší oddlužení důchodců a do insolvence budou moci vstoupit i lidé s dluhy nad dva miliony. To jsou ta dobrá opatření. Zbytek je horší. Vymazání dluhu po sedmi letech snahy o splácení bylo pozměňovacím návrhem ve Sněmovně upraveno v tom smyslu, že má po pěti letech o dlužníkovi rozhodnout soud. Ten mu může zbytek dluhu odpustit, pokud dlužník „neporuší povinnost vynaložit veškeré úsilí“ pro jeho splacení. Za neporušení této povinnosti se má splacení 30 % dluhu, soud však může rozhodnout v konkrétním případě i jinak.

Problém je, že z toho není zřejmé, jak vlastně budou soudy postupovat. Mohou si nejasně napsaný paragraf vyložit ve prospěch dlužníka – tedy automaticky odpouštět dluhy i při nesplacení 30 %, pokud se člověk udrží v insolvenci pod dohledem správce. Soudy ale mohou snahu dlužníka také rozporovat a vyložit si paragraf jako pokyn neodpouštět dluh i při splacení 30 %.

Podle výzkumu Medianu mají lidé se zkušeností s exekucí výrazně nižší důvěru v instituce včetně soudů a méně věří ve vymahatelnost práva. Pokud budou mít před sebou nejasnou perspektivu toho, co se po pěti letech splácení stane, nemusí se do insolvenčního procesu vůbec přihlásit. V něm přitom dnes dlužníci zvládnou splatit v průměru zhruba 55 % dluhu. A ačkoli se toto číslo může s uvolněním podmínek vstupu do insolvence snížit, pořád je to pro věřitele a stát výhodnější než nechat lidi pracovat načerno, aby neplatili takřka nic.

Dalším negativem novely je, že dlužník musí nejen zaplatit na poplatcích insolvenčnímu správci zhruba 65 tisíc za pět let, ale tu samou částku musí poukázat i věřiteli (tzv. podmínka 1+1). Vstup do insolvence se tak vyplatí zejména lidem, kteří dluží nad půl milionu, protože třeba člověk s dluhem 200 tisíc musí reálně zaplatit minimálně 65 procent dlužné částky.

Hlavním problémem je zde ale to, že jednotliví aktéři nemají výraznou motivaci dluhy snižovat. Insolvenční správci by měli rozplétat složení dluhů a popírat příslušenství predátorských poskytovatelů, která jsou nemorální či z dnešního pohledu nelegální. Řada z nich to dělá, ale záleží spíše na jejich dobré vůli – protože správce je placen paušálními poplatky a podobným zkoumání si přidělává práci. Věřitel zároveň většinou není nijak trestán za to, když mezi dluhy přihlásí nemorální nadhodnocené nesmysly.

Daniel Prokop (1984) je sociolog, působí na Fakultě sociálních věd UK a spolupracuje se společností MEDIAN; za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu.

Daniel Prokop (1984) je sociolog, působí na Fakultě sociálních věd UK a spolupracuje se společností MEDIAN; za svůj salonní cyklus Úvod do praktické sociologie získal v roce 2017 Novinářskou cenu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Dlužník zase není motivován k maximalizaci výdělku. Podmínky insolvence jsou tvrdší než u exekuce, protože srážky se tu počítají stejně jako u přednostní pohledávky. Dlužníkovi tedy zůstává jen třetina mzdy nad nezabavitelné minimum, která je navíc zastropovaná. Při výdělku nad 15 až 18 tisíc se už jeho osobní situace nijak nezlepšuje.

V ostatních státech jsou tyto podmínky nastaveny lépe. A například v Británii je dlužník motivován splátkovými prázdninami, kdy si při dobré kázni a splácení může jednou za čas dopřát plnou mzdu.

Měkký podbřišek demokracie

Senátoři by všechny tyto věci měli dobře zvážit. Nabízí se zrušit zmíněnou podmínku 1+1 a zřetelněji určit pravidla konce oddlužení po pěti letech. Buď vyjasnit, jak mají soudy postupovat, anebo stanovit nižší hranici splaceného dluhu (10–15 %), při které je člověk snažící se splácet oddlužen automaticky. Měla by se také posílit motivace insolvenčních správců popírat neférové dluhy nebo penalizovat věřitele za jejich přihlašování. A srážky ze mzdy v insolvenci by měly více motivovat pracovat.

Pak lze očekávat odblokování situace, která dnes staví na vedlejší kolej půl milionu lidí s neřešitelnými dluhy. Náklady přitom neseme všichni. Nejen stát v ušlých daních a odvodech a chudé regiony postižené prací načerno i recidivou. Citovaný výzkum také ukazuje, že lidé v exekucích nevěří demokracii, svým spoluobčanům a jen okolo 40 % z nich si myslí, že polistopadové změny stály za to (oproti až 60 % zbytku chudší poloviny Čechů). Nejsou spokojeni s institucemi včetně Evropské unie, ve volbách nehlasují, ale jejich okolí častěji volí extremistické strany. Právě přeexekvovanost české populace je měkkým podbřiškem naší demokracie.