Když jste poprvé četl Geniální přítelkyni, příběh dvou inteligentních dívek z chudé a drsné neapolské čtvrti, napadlo vás hned, že byste tu knihu rád zrežíroval?

Jeden bestseller už jsem v minulosti do filmu převedl – Osamělost prvočísel – a slíbil jsem si, že nikdy více. U tak oblíbené knihy je vždycky těžké nezklamat její fanoušky. Jenže když se mi ozvala Elena Ferrante, neváhal jsem stejně ani minutu. Už dlouho jsem ji jako autorku obdivoval, cítil jsem, že jí rozumím, a tak jsem po té šanci skočil.

Setkal jste se s ní osobně? Elena Ferrante je pseudonym a skutečná autorka na veřejnosti nevystupuje.

Nesetkal, oslovila mě prostřednictvím svého nakladatele. V roce 2007 jsem usiloval o filmová práva na její starší knihu Temná dcera. Tenkrát mi vzkázala, že už se předtím v jedněch filmařích zklamala a že ji žádné adaptace nezajímají. Dva dny nato mi ale od ní přišel mail, že by v mém případě udělala výjimku. Ať prý zkusím půl roku na Temné dceři pracovat, že za práva zatím nic nechce, a pak se mám rozmyslet, jestli chci knihu natočit. Poslechl jsem ji – a za těch šest měsíců jsem nepřišel na to, jak ten příběh uchopit. O osm let později mi zavolal její nakladatel s tím, že si Elena Ferrante přeje, abych zfilmoval Geniální přítelkyni.

Tušíte, proč si vybrala zrovna vás?

To je otázka spíš na ni, i když chápu, že jí se na to zeptat nejde. Můžu vám alespoň říct, co mám na její tvorbě rád, respektive co máme společného. V mých filmech se postavy propadají zvnějšku do vlastního nitra, kde už nikdy znovu nepoznají sluneční světlo. A také v jejích knihách vždy nějaká postava vchází do noční můry, z níž už nevyjde. Zároveň oba máme rádi melodrama, které ale nerezignuje na napětí…

Eleniny dosavadní knihy měly vždy okolo dvou set stran, ale u neapolské tetralogie se všeho zmocnila epika a stran je najednou dohromady patnáct set. Srdce a smysl vyprávění zůstaly stejné, i zde můžete příběh sdělit v pár slovech, ale ten ohromný epický oblouk z toho udělal čtenářsky velmi přitažlivé čtení. A jako by mi tím Ferrante říkala: Já to dokázala, teď to zkus ty se svými filmy! Ale to je asi opravdu jen má vlastní představa a odpověď na to, proč si mě vybrala.

Jak moc se Ferrante zapojila přímo do vzniku televizní minisérie?

Chtěla mít kontrolu nad scénářem, ale nevnucovala nám svůj názor, nechodila za své dílo bojovat na barikády. Chápala, že můžete zachovat ducha předlohy, i když něco změníte. Někdy nám dopsala dialogy, někdy jí tam něco chybělo. Současně nám nasvěcovala některé temnější kouty knihy.

Saverio Costanzo

Saverio Costanzo

FOTO: Profimedia.cz

Celkově jsme se od předlohy myslím moc neodchýlili. Všechno, co jsem potřeboval, jsem v té tetralogii někde našel. Když máte k dispozici tak koherentní postavy a svět, je všechno snazší. I při vedení herců. Představitelky Lily a Eleny hned věděly, co mají hrát.

Jaký má podle vás kniha Geniální přítelkyně význam pro současnost?

Vyprávění o ženském přátelství najdete v literatuře víc, tady je ale pro mě zásadní především téma vzdělání a vzdělávání. Podle mě to není feminismus ani ženská emancipace, ale právě vzdělání, kolem něhož se celý příběh ve skutečnosti točí. Učitel může změnit osud vašeho života. Vědomosti a kultura tvoří jediný způsob, jak kultivovat vlastní duši. To je pro mě politické sdělení knihy. Ostatně vzdělání tu funguje jako únik z chudoby nejen pro ženy, ale i pro některé mužské postavy.

Přesto – objevil jste při natáčení v sobě určitou ženskou stránku?

Vyrostl jsem v rodině silných žen a celý život se snažím svou feminitu pěstovat. Samozřejmě já bych takové hrdinky, jako jsou Elena a Lila, nebyl nikdy schopný vytvořit. Ale jakmile se přede mnou zjevily, věděl jsem, že jejich prostřednictvím můžu prozkoumat některé své ženské stránky, získat rovnováhu, která mi umožní stát se lepším člověkem. V hrdinkách jsem tu dokázal vidět sám sebe, ačkoliv jsem muž – jejich osud promlouvá ke každému, kdo je ochoten naslouchat. Proto jsou ty knihy tak úspěšné.

Ferrante svou tetralogii napsala zdánlivě jednoduchým jazykem. Ani vy v minisérii vycházející z prvního dílu nepoužíváte záběry, které by na sebe nějak zvlášť upozorňovaly.

Jsem rád, že jste si toho všimla! Chtěl jsem, aby diváci co nejvíce splynuli s děním na plátně, nevnímali práci kamery, nástupy hudby. Jako režisér jsem chtěl být všude a nikde, nepředvádět se. Přesně jako to dělá Ferrante coby spisovatelka. V předchozích knihách psala víc jako sochařka, každou větu měla hluboce promyšlenou, vysochanou. Neapolská tetralogie naproti tomu plyne jako ohromný proud řeky vědomí.

I tohle byl pro mě způsob, jak se jako režisér zlepšit, musel jsem víc naslouchat příběhu než prezentovat vlastní pohled, taky kontrolovat své ego. U osmihodinového projektu to není lehké, ale naším cílem bylo respektovat předlohu a styl jejího vyprávění.