Václav Bělohradský: Věci, kterým jde o kejhák. Český veřejný prostor – ohrožené dědictví

Mám na mysli veřejný prostor, ve kterém probíhá „hovor mezi rovnými (…), před celou veřejností, v němž se (krásný smysl slova) parlament stává tělem“ – jak řekl TGM.

A Peroutka, když už se naše demokratické instituce zmítaly v komunistické pasti, napsal: „(Veřejné mínění) všechny neblahé živly udržuje v mezích (…), zakládá (se) na obecných lidských vlastnostech, souhlasně soudí o základních lidských faktech.“ Peroutka věřil, že jakkoli vysoko vyletí osvětlené lži demagogů, brzy dopadnou zpět na pevnou půdu veřejného mínění, kde vyhasnou.

Z geopolitických důvodů jsme v roce 1968 neměli šanci realizovat „socialismus ve svobodě“, tu velkou syntézu, na kterou 20. století čekalo; osvobozený veřejný prostor byl tehdy ale opravdu začátkem nadějného vývoje, který se dal zastavit už jen silou...

Dějiny národních států jsou především dějinami ohrožení a očisty jejich veřejných prostorů. Myslím, že náš veřejný prostor, nejcennější dědictví Československa (toho „legračního státu“, jak řekl Joseph Goebbels), je ohrožen. Identitární panika vyvolaná antiuprchlickou propagandou odstartovala „závod ke dnu“ – jak naši politici, tak i významná část novinářů se předhánějí, kdo nejvíce vydělá na těžbě špinavého konsenzu, který na tom dně leží.

V prologu k Brechtově naučné hře Výjimka a pravidlo ze začátku třicátých let jsou diváci nabádáni nenazývat „v této době (...) plánovité zvůle a odlidštěného lidstva nic přirozeným, aby nic nevypadalo jako nezměnitelné“. Moderní doba udělala ze všeho, co se jevilo jako přirozené, něco, co máme nejen právo, ale i povinnost změnit na základě zdůvodněné „lidské volby“.

Požadavek změnit volbou, co máme za přirozené, rozdělil moderní společnost na konzervativce a progresisty, na obránce moudrosti našich předků a stoupence kritického rozumu.

„Naše náboženství musí být (...) (založeno na) odmítnutí všeho slepého důvěřování (...), (všeho), co se nedá držet kriticky“ – napsal Masaryk v roce 1904. Moderní občanská společnost je vystavěna na výchově ke kritickému odmítnutí toho, co jsme měli (a chceme mít stále) za přirozené, když to kritická argumentace odhalí jako „historicky překonaný“ předsudek.

Existuje ale i osvícenský předsudek vůči předsudkům. Předsudky jsou sedimentací historické zkušenosti lidí, mají svou autoritu, jejich poselství nesmíme proto bourat slepě.

Všechny společnosti mají svůj horizont očekávání a svůj horizont zkušeností, které potvrzují, nebo vyvracejí to očekávání. Konzervativci radí věřit především zkušenostem, zatímco „pokrokáři“ chtějí jít vpřed bez ohledu na možný neúspěch. Co třeba komunismus? Je horizont očekávání, který komunismus v minulosti probudil, zkušenostmi s ním definitivně vyvrácen? Kdoví!

Na Wikipedii se dočteme, že Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, která se zaměřuje na stíhání a překonání všech druhů historicky a kulturně podmíněné diskriminace žen, zvláště pak na prevenci genderově podmíněného fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, stalkingu, vynucených sňatků a potratů nebo mrzačení žen.

To všechno jsou formy násilí vepsané do tisíciletých tradic, miliony lidí na naší planetě je považovaly (a považují) za přirozené. Jako přirozené se nám zdá například násilí zakódované ve formuli Z každého kluka je potřeba vychovat chlapa (v britských školách byly praktikovány tělesné tresty až do sedmdesátých let) nebo ve výrazech nepřizpůsobiví, neproduktivní („Dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka,“ říkávalo se v padesátých letech), nemakačenkové či nenormální a třeba i v hesle, podle něhož inkluze hendikepovaných jen zdržuje „normální“ žáky.

Ve všech těch slovech je nějak zakódována diskriminace, kterou vnímáme jako přirozenou. V Baarově románu o české vesnici Jan Cimbura si pan farář pochvaluje vyhnání jediného Žida z obce slovy: „To jsem rád, zase je osada naše panenskou (...) osadou, na které není Žida.“

Gender není biologické pohlaví, ale role, kterou společnost ženám i mužům v minulosti přisoudila: od ponižujících předsudků, které jsou vepsány do těchto rolí jako něco přirozeného, se nás „genderový aktivismus“ snaží osvobodit.

To, co „vlastenecká“ část naší veřejnosti vyhlašuje za „útok na evropské tradice“ nebo za „sebevraždu Evropy“, je ve skutečnosti její pilíř – účinná kritika diskriminace a lhostejnosti k utrpení, které je zamaskované jako přirozené.

Učíme se té kritice už od školních let, do naší povinné četby patří příběhy, které v nás probouzejí empatii s „trpící a poníženou Maryšou“ a dalšími oběťmi vynucených manželství, s nepochopenými dětmi a jinými podobami „přirozeného násilí“. Ostatně v našem národním obrození nešlo o to „říci česky, co už bylo vymyšlené“, jak zazní ve hře Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny; šlo o to stát se součástí té globální a nepokojné, ze všech břehů vystupující řeky zvané evropský rozum.

Našel jsem ve své poště tento text: „Ve svém vlasteneckém a křesťanském kázání Petr Piťha v katedrále sv. Víta 28. září 2018 hájil manželství a rodinu před úchylnými homosexuály a úchylnými lesbami, kteří chtějí krást (křesťanské) děti, aby z nich udělali úchyly.“

V médiích pak obíhají vzdělanější verze souhlasu s tím „vlasteneckým a křesťanským“ kázáním, třeba: „Stejně jako Vy (pane Piťho) se děsíme toho, co se dnes ve světě děje, a snažíme se na mnoha fórech doma i v cizině vystupovat v duchu Vašeho myšlení. Až budete mít chvilku času, přijďte si o tom k nám do Institutu Václava Klause popovídat.“

A nyní mála ukázka Piťhova „myšlení“, v jehož duchu chtějí tito obránci lidské přirozenosti vystupovat: „Dokonale zvrácené zákony (...) jsou namířeny proti tradiční rodině (...). Navržené zákony a jejich protagonisté převzali ideologii marxismu a nacismu (...). Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány (...). Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali (...). Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit (...). Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí.“

Jde o ukázku „rétoriky morální paniky“, která se objevuje na scéně s každou velkou společenskou změnou a jejímž extrémním (a výjimečně úspěšným) příkladem je Hitlerův Mein Kampf. Jejím strategickým cílem pak je mobilizace veřejnosti do boje za „obranu lidské přirozenosti ohrožené spiknutím morálně, nábožensky, biologicky i národně cizích elementů“ – čarodějnic, pomocníků ďáblových, homosexuálů, neomarxistů, úchylů, pokrokářské Rady Evropy.

V podobném stylu, vzpomínám si, se mluvilo o morálních hrozbách přicházejících ze zahnívajícího Západu i v padesátých letech. „Ohavný puch buržoazního rozkladu“ tehdy šířil především existencialismus, k jehož slovníku se větší část mé generace spontánně přihlásila.

Progresivismus a konzervativismus, dva pilíře Západu, se mohou pod tíhou morální nebo identitární paniky, různých sociálních traumat a ponižujícího útlaku zhroutit. Jejich místo pak zaberou asymetrické likvidační protipojmy, které dobře známe z nedávné minulosti, třeba civilizace vs. barbarství, Západ vs. Východ, komunismus vs. kapitalismus, normální vs. úchylný, rozum vs. šílenství, křesťan vs. pohan, árijec vs. Žid. Jakmile likvidační protipojmy ovládnou veřejný prostor, kritika toho, co se považuje za přirozené, je vyhlášena za morální skandál a ohrožení posvátných tradic. Důsledky vtrhnutí likvidačních protipojmů do veřejného prostoru rozvinutých demokratických zemí známe jak z nacistického Německa, tak z neblahých dějin naší druhé republiky.

Antisemitismus nastolený v Německu nacistickou propagandou je velmi varující, protože nebyl ani v německé tradici hluboce zakořeněným předsudkem (Prusko například bylo filosemitským státem), ani nekontrolovatelným výbuchem „nízkých pudů“. Byl to strategický mediální konstrukt („O tom, kdo je Žid, rozhodujeme my“ – řekl Goebbels židovskému režiséru Langovi, jemuž chtěl svěřit významnou roli v německém filmovém průmyslu), konstrukt masově šířený s cílem legitimizovat tyranský režim. Byl postaven na likvidačním protipojmu árijská práce vs. židovská destrukce. Jak říkal Hitler už v roce 1923: „Zásadní problém, který před námi stojí, je mezi Židem a árijcem (...). V literatuře, ve filmech, ve vědě je vliv Žida destruktivní (...). Národy (...) jsou blízko propasti (...), potřebujeme (...) silný lék, možná amputaci (...). Přejeme si vyhradit občanství a hlas v radě našeho národa pouze pro ty, kdo jsou čistě německé krve. Náš slogan je Německo Němcům. Cizinci, ať už Židé, či nikoliv, budou smět žít v Německu pouze trpěni.“

Veřejný prostor druhé republiky ovládl likvidační protipojem český duch vs. internacionální zmetek. Představitelé kulturní a politické elity první republiky (včetně obou prezidentů) byli obviněni z toho, že „naštěpovali na českého ducha zmetka internacionálního myšlení“, naočkovali do českého národa cizí „šalebné ideje demokracie, laické humanity a morálky, a rozvrátili tak v něm představy řádu“; demokracie je popření „pravdy, ducha křesťanské morálky, je to rozvrat, chaos a úpadek“.

Konstruktem v druhorepublikovém stylu je pak i aktuálně veřejně vyjádřený názor Václava Klause, podle něhož dnes existuje „neuvěřitelný útlak vůči národnímu státu (...) a globální a fatální útok na rodinu (...), to, co říká ten Halík, ta zrůdnost jeho vidění světa, že on (...), když Piťha hájí tradiční pohled na rodinu (...), se ptá: Co je to ten tradiční pohled na rodinu? (...) Dnes to není Heydrich, ale Halík, kdo ohrožuje celou podstatu naší civilizace“.

Je to fatální (abych použil jejich slovo) příklad důsledku nadvlády likvidačních protipojmů ve veřejném prostoru. Jedná se v první řadě o útok proti humanitním vědám, proti kritické funkci, kterou mají v moderní společnosti – tou je racionální revize tradic, do nichž jsou přirozené formy násilí zabaleny. O tom, že „tradiční rodina“ u nás zanikla přibližně před sto lety, že antropologie popisuje mnoho typů rodin, že v kontextu průmyslových států se rodina rozštěpila na nukleární (soustředěnou na dvojici) a rozšířenou (venkovskou, jižní, klanovou), se učí už na gymnáziích v úvodu do sociálních věd.

Různě maskovaný útok na kritickou roli humanitních věd, které nás v moderní společnosti osvobozují od „přirozené“ nerovnosti mezi lidmi, je vždy prvním krokem k nastolení autoritářských systémů vlády.

Moderní evropský veřejný prostor se zformoval jako východisko z náboženských válek, z krvavé nadvlády likvidačních protipojmů pravověrný vs. kacíř nebo protestant vs. katolík v boji o moc ve státě. V základu liberálnědemokratického veřejného prostoru stojí příkaz Silete theologi! – Zmlkněte, teologové!, když neumíte připustit historickou relativnost instancí, které hájíte. Nesmiřitelné instance, jež nelze redukovat na pouhé opinio, občanský názor, musejí být vykázány z legitimních forem hry o politickou moc – náboženská pravda může být předmětem diskuse, ale jen jako opinio, z něhož neplyne žádná zákonodárná moc, ani kdyby byla míněním většiny, protože politická moc se neřídí náboženským přesvědčením.

Po nastolení buržoazního veřejného prostoru byly teologické likvidační protipojmy přetvořeny na argumenty, občanský mír se stal nejvyšším cílem politiky. Zformovala se občanská společnost, jejíž všechny názorové agregace měly právo na veřejný prostor, na neomezenou manifestaci v něm, ale nesměly ten prostor okupovat a uzavřít.

Na místa mlčících teologů se však vedrali ideologové, kteří odmítali redukci všech politických projektů na pouhá opinia – názorové agregace; své teorie považovali za „dějinnou nutnost“, za projekt racionální a osvobozující změny světa – chtěli „svět nejen různě vykládat, ale také revolučně měnit“. V politických dějinách Západu jim kladli umíněný odpor svědci vyvratitelnosti světa (jak je nazval Jiří Gruša), nepoddajní obránci historičnosti a kontingence životních světů lidí. Ten spor shrnují poloprázdné formule demokratický reformismus proti revoluci, liberalismus proti despotismu, pluralita proti totalitě.

Řekněme, že spor revolucionářů se stoupenci demokratického reformismu skončil vítězstvím reformistů: příkaz Silete ideologi! se stal heslem zdravého rozumu (common sense) a občanské etiky, vnášet do společnosti protipojmy jako národní vs. cizí nebo vlastenecké vidění světa vs. zrůdné vidění světa se stalo neetickým.

Národní veřejné prostory dnes kolabují, ale globální demokratický veřejný prostor se zatím neformuje. Planetární informační mediasféra, v níž jsme se ocitli, není globálním veřejným prostorem, je toxická, chybí v ní filtry oddělující to, co je „hodné pozornosti“, od komunikačního odpadu. Absence filtrů je jen jiný výraz pro krizi vlivu elit ve společnosti.

Výraz populismus je beznadějně mnohoznačný, ale přece jen, myslím, tím slovem můžeme dnes označit strategické zamořování veřejného prostoru likvidačními protipojmy jako třeba národní vs. bruselské, obránci svrchovanosti vs. obránci globalizace nebo islámský terorismus vs. křesťanská mírumilovnost. Návrat likvidačních protipojmů do euroamerického veřejného prostoru otevírá cestu k autoritářské demokracii, jak ukazuje odstrašující vývoj v Maďarsku, Polsku či USA.

V dopise z mccarthistického roku 1950 napsal Jiří Voskovec Ferdinandu Peroutkovi: „Těm zásadním věcem, o které Vám i mně jde nejvíc, těm jde o kejhák. Říkejme tomu pro zjednodušení (...) západní škála hodnot (...). Lidi, kterým jde o totéž, nemají právo kolem sebe bloudit v mylných domněnkách. Ne dnes – ten luxus je pryč.“

V době, v níž se lež hlásá v katedrálách, je ta výzva dvojnásob aktuální.

-----------------------------------

Jiří Voskovec, jedna z osobností, kterou si Václav Bělohradský bere za svědka svého plaidoyer na obranu českého veřejného prostoru, psal v roce 1978 Janu Werichovi ironicky o americkém televizním seriálu, v němž dostal roli. Byla to sága černošského rodu od otroctví až po integraci. „Sláva nazdar národní divadlo. (…) Jelikož je to černý, tak si žádný kritik nedovolí napsat, že císař je nahej, ale von je. Hrál jsem Ehren Žida (…), který (se přátelí) s černošskou rodinou, a Ku-klux-klan mu vypálí krejčovnu, takže musí zpátky do Chicaga a pláče. (…) No něco děsnýho.“

V době, kdy se Amerika propadala do posedlosti právy menšin a zejména černochů, se na starém kontinentě dělo totéž s tzv. ženskými právy. Bojovný feminismus se stal od kulturní revoluce v šedesátých letech jedním z hlavních definičních znaků pravověrných levičáků, kteří toužili „osvobodit“ ženu z „pout“ mateřství a rodiny. Teoreticky vyzbrojeni názorem Frankfurtské školy o patriarchální rodině jako hlavním zdroji násilí ve společnosti, vtrhli vesměs v dresu strany Zelených do politiky a zakrátko protlačili feministická témata do veřejné diskuse. Zanedlouho se z radikálního feminismu zrodil genderový blud, který si vládnoucí západní elity – lidé často svobodní, bezdětní nebo homosexuální – rychle a bez problémů osvojily. Nyní nám chtějí namluvit, že tzv. Istanbulská úmluva se netýká ryzí pomatenosti v podobě teorie o pohlaví coby sociálním konstruktu, ale „pouze“ tzv. genderových předsudků. Obě tyto záležitosti spolu ovšem úzce a neodmyslitelně souvisejí.

Václav Bělohradský si ve svém textu při výkladu Istanbulské úmluvy neomylně posloužil levicovou Wikipedií; kritické hlasy např. na českých zpravodajských serverech ho samozřejmě nezajímají. Filosof neshledal na úmluvě pranic závadného. Naopak konstatoval, že se nás genderový aktivismus snaží osvobodit od ponižujících předsudků, které se tváří jako něco přirozeného, a dokonce tuto údajně „účinnou kritiku diskriminace a lhostejnosti k utrpení“ prohlásil za pilíř Evropy.

Připomeňme si tedy stručně, z čeho je mj. tento „pilíř Evropy“ vystavěn: Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů. (…) Strany učiní vše nezbytné pro to, aby se každý občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy. (…) Strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role. (…) Strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí (…) ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.

Kromě nabádání k udavačství a donašečství a přímé výzvy k porušování soudcovské a advokátské mlčenlivosti (!) se předpokládá masová převýchova mužské části populace. Muži mají být zbaveni svého normálního „agresivního“ chování k ženám, které je součástí přirozeného pohlavního výběru a jež po staletích kultivace křesťanstvím a humanistickou kulturou dospělo v 19. a první polovině 20. století k ideálnímu sepětí mužské „agresivity“ a „dominance“ s ochranou slabšího pohlaví, k sepětí mužské dvornosti a ženské koketérie.

Zrůdná ideologie sexismu, s níž vyrukoval radikální feminismus a která leží v podstatě těchto návrhů, nesměřuje k ničemu jinému než k duševní kastraci mužů, kteří mají být přeměněni za přecitlivělé vystrašené ubožáky, jimž – a většině normálních žen, toužících po mužném partnerovi – bude vládnout feministická policie. Aldous Huxley, autor mrazivé dystopie Krásný nový svět, by to lépe nevymyslel.

Západ onemocněl rakovinou jménem feminismus, jež rozkládá společenský i politický život, ničí rodinu, rozbíjí přirozené vztahy mezi muži a ženami. Mohla uspět jedině ve společnosti, která propadla fanatickému rovnostářství, jemuž je ochotna obětovat vše – zdravý rozum, lidskou přirozenost, a především svobodu. Ve společnosti, jež naprosto ztratila smysl pro míru, který patřil od antiky k základním atributům evropského myšlení. Protože kdyby jej neztratila, dokázala by rozlišit mezi emancipací, tj. zrovnoprávněním žen, a totální rovností, vystavěnou na absurdním předpokladu stejnosti mužů a žen.

Pro neomarxistické západní elity, které od šedesátých let ovládly veřejný prostor a zplodily plejádu postmoderních filosofů, byla ovšem svoboda vždy jen přechodným stadiem, nikoli cílem, v němž je třeba spočinout, chránit jej a kultivovat. Jejich pravým cílem bylo osvobození – od svobody, krásy, pravdy a dobra. Ve svém revolučním zápalu toužily a touží zničit předsudky a totálně odstranit tzv. diskriminaci.

Latinské discriminatio přitom znamená rozlišování. Lidé se rodí různí a vědomí této různosti v nezbytné míře potřebují k přežití a jako základní sociální a morální kompas v mnoha životních situacích. Prohlásit tuto diskriminaci za rasismus a fašismus mohou jen elity, které myšlenkově absolutně zdegenerovaly a propadly nevyléčitelné nenávisti k životu. A v neposlední řadě ke svobodě, která je možná a myslitelná jen v různosti.

Úpadek rodiny a normality začal na Západě nejpozději v okamžiku, když někoho napadlo prohlásit facku, kterou dal manžel manželce, za tzv. (domácí) násilí; když samozvaní bojovníci za práva dětí začali volat po kriminalizaci rodičovského pohlavku; když levicoví liberálové protlačili do právního řádu znásilnění manželky manželem jako trestný čin.

Ve všech případech jde o kluzkou cestu do právních pekel, cestičku k ženskému vydírání a falešnému obviňování mužů, čehož jsme v poslední době hojně svědky už i u nás.

Žena, která vstoupí do manželství s opilcem, který ji pak bije, nese následky svého rozhodnutí. Právní řád demokratického státu 20. století jí ostatně poskytuje dostatek možností k obraně. Všechny děti nemohou mít šťastné a plnohodnotné dětství, jak proklamují blouznivé deklarace OSN. Stát nemůže absolutně eliminovat jakékoli projevy násilí ve společnosti, aniž by zničil svobodu jednotlivce, rozvrátil přirozenou hierarchii, k níž patří dominantní postavení muže ve společnosti, a zničil tak přiměřené vztahy mezi pohlavími, rodiči a dětmi atd. Svědky této destrukce na Západě jsme již desítky let a zločinné šílenství v podobě Istanbulské úmluvy je jeho dosavadním vrcholem.

V polovině osmdesátých let minulého století čtyřicetiletý Bělohradský prohlásil: Patos modernosti byl ve vůli osvobodit člověka od všech závazků. (…) Vezměme si např. západní feminismus. Jako by být ženou k ničemu nepoutalo, jako by svou totožností nebyla žena zavázána k něčemu, co nemůže zrušit, aniž by v sobě cosi zranila. (…) Pozdní doba chce žít jen ve vytržení nad tím, že všechny meze mohou být překročeny.

A výstižně se vyslovil také o předsudcích: Mohli bychom citovat Hrabalovo motto: „Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.“ Od některých předsudků se nemůžeme osvobodit, leda bychom se stali zrůdami.

Ano, přesně takové zrůdy a ubožáky z nás chtějí nadělat propagátoři a podporovatelé Istanbulské úmluvy a všech podobných dokumentů. Pokud jde o intelektuální vývoj Václava Bělohradského, probíhá zřejmě po opačné trajektorii, než o jaké se mluví ve známé anekdotě z první republiky: Kdo ve dvaceti nebyl komunistou, nemá srdce, kdo jím zůstal ještě ve třiceti, nemá rozum.

Petra Piťhu prohlásil Bělohradský kvůli jeho tvrdé a zcela zasloužené kritice Istanbulské úmluvy za lháře. Kriterion pravdivosti by ale bylo spíše zapotřebí přiložit k některým tvrzením Bělohradského samotného. Ve svém eseji často operuje pojmem likvidační protipojmy (Západ vs. Východ, kapitalismus vs. komunismus atd.), které v minulosti a dnes prý pod rouškou populismu opět (normální vs. úchylný, národní vs. bruselské, islámský terorismus vs. křesťanská mírumilovnost) zlověstně vytlačují z veřejného prostoru „progresivismus a konzervatismus, dva pilíře Západu“.

Ano, ještě v polovině osmdesátých let, kdy Bělohradský moudře psal, že člověk vidí, jen když patří k nějaké tradici, jen když ji nezapírá, existoval navzdory neblahým znamením na obzoru ještě Západ s uvedenými dvěma pilíři, mezi nimiž existovala přibližná rovnováha. Progresivismus sice pozvolna nabíral na síle, ale konzervatismus ještě žil a dýchal. CDU, francouzské gaullisty či britské konzervativce bylo možno považovat za pravicové strany, které se v kulturních a společenských otázkách opíraly o tradici, zkušenost a zdravý rozum. Významné deníky Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Figaro a The Daily Telegraph reprezentovaly konzervativní tisk. Veřejný prostor v Evropě ještě neměl nasazenu svěrací kazajku politické korektnosti.

Dnes je zřejmé, že si Západ v neposlední řadě díky likvidačním protipojmům západní svoboda vs. sovětské otroctví, kapitalismus vs. komunismus, západní kultura vs. (rudé) barbarství, udržoval vědomí své výlučnosti, své síly a svých fundamentálních hodnot.

Tento starý dobrý svobodný Západ dnes leží v troskách, na kterých během několika posledních desetiletí vybudoval vítězný progresivismus se svými kohortami rovnostářů, feministek a genderových aktivistů nový „Západ“.

Je to prostor, v němž byla mj. zásadně zpochybněna stěžejní idea svobodné univerzity, jeden ze skutečných pilířů západní kultury a vzdělanosti. Proto je možné, aby byli němečtí profesoři, jako např. historik Jörg Baberowski, skandalizováni zfanatizovanými levicovými studenty, protože si dovolili kritizovat migrační politiku Angely Merkelové. (Podobně jako zfanatizovaní antisemitští studenti pořádali v Praze za hilsneriády štvanice na Masaryka.) Proto je možné, aby byl konzervativní americký sociolog Charles Murray na amerických univerzitách opakovaně napadán a ukřičen.

Jen naprosté zhroucení smyslu pro svobodu umožní pochopit, jak může britská vláda podpořit zrůdnou myšlenku, aby bílým profesorům byly přiděleny barevné asistentky, které jim pomohou bojovat s jejich předsudky. Vzdělání na Západě přestalo znamenat sebeurčení a svobodu, ale neustále se stahující síť kontroly a narůstající nemožnost volby, říká Konrad Paul Liessmann.

Toto drastické omezení elementární kritičnosti ve výuce společenských věd na Západě ale nebrání Bělohradskému prohlásit, že „útok na kritickou roli humanitních věd (…) je vždy prvním krokem k nastolení autoritářských systémů vlády“.

Bělohradského konzervativní pilíř „Západu“ byl zborcen zfanatizovanými progresivisty, vyučenými u Sartra, Derridy, Marcuseho a Habermase. Vymírající, oslabený a zfeminizovaný, kymácí se „Západ“ už jen na svém progresivistickém pilíři. Pokud nedojde v dohledné době k zásadnímu obratu, zřítí se do náruče muslimů, netrpělivě čekajících, aby mohli západní Evropu proměnit z dar al-harb (domu války) v dar al-islam (dům islámu). Nepochybně se nenadáli, že jim při tomto díle budou západní levicově liberální elity tak účinným pomocníkem.

Největší demagogie Bělohradského spočívá ve slově likvidační (protipojmy). Protiklady Západ vs. Východ, rozum vs. šílenství, civilizace vs. barbarství, normální vs. úchylný jsou údajně cestou k diktatuře. Důsledky vtrhnutí likvidačních protipojmů do veřejného prostoru rozvinutých demokratických zemí známe jak z nacistického Německa, tak z neblahých dějin naší druhé republiky, píše autor. Ale s naprostou většinou těchto domněle smrtících protipojmů po celé 20. století běžně operovala politika i sdělovací prostředky v zemích, které diktatuře nikdy nepropadly. Demokracii Výmarské republiky nezničila a nacismus nezplodila slova, ale specifická německá cesta dějinami, porážka v první světové válce a nešťastný versailleský mír. Bez porážky ve válce by zůstal Mein Kampf se všemi svými likvidačními protipojmy jen myšlenkovou kuriozitou a jeho autor obskurní figurkou mnichovských hostinců. Pokud jde o druhou republiku, ta by se vší svou tragikou, snahou zabránit nejhoršímu i nepochybnými špatnostmi nikdy nevznikla nebýt mnichovské dohody.

Jinak je dobré si povšimnout, jak nám tento efemérní státní útvar pokrokáři a europeisti poslední dobou neustále připomínají. To abychom si snad nemysleli, že jsme lepší než Němci. Oni mají Hitlera, my máme druhou republiku!

Bělohradského obsese likvidačními protipojmy vyrůstá z postmoderního podloží. To Michel Foucault přece „objevil“, že blázni neexistují, to jen utlačovatelská „normální“ společnost zavírá ty ubožáky, kteří jsou jiní než my, do blázinců (rozum vs. šílenství). Pokroková psychiatrie zjistila, že homosexualita není žádná sexuální úchylka, nýbrž něco naprosto a výsostně normálního (normální vs. úchylný). Stačilo se s Derridou zamyslet a zkusit prohodit ženské a mužské, pravdu a lež, přirozené a nepřirozené, a rázem se ukázalo, že nic nemá své pevné místo, vše je možné a nutné v rámci postmoderních her zrelativizovat.

Pokud se tento přístup aplikuje na politiku, má to ovšem fatální důsledky. Není už možné označit např. islám za nepřítele demokracie, i když veškeré zkušenosti s tímto náboženstvím a světovým názorem pro to svědčí; islámští teroristé si mohou po každém vražedném atentátu se svým „Alláhu Akbar“ vykřičet hlasivky, ale západní tisk v tom nic islámského nevidí – nejspíše proto, jak napsal Bělohradský, že člověk vidí, jen když patří k nějaké tradici, jen když ji nezapírá. Jenže „Západ“ svou tradici v posledních několika desetiletích zapírá stále vehementněji.

Ve stabilní demokracii, kde funguje svoboda slova, přiměřená ochrana osobnosti a právní systém, nejsou Bělohradského protipojmy ničím likvidačním, nýbrž běžnou a nezbytnou součástí ostrých diskusí, v nichž jde účastníkům – ano, o pravdu. Tu zastaralou, podezřelou a nebezpečnou hloupost, kterou pokrokový západní intelektuál už dávno štítivě odložil jako cosi, co na hony zavání nacismem, sexismem, fašismem, homofobií atd. A výsledek? Levicový konsenzus západního tisku a politiky, politická korektnost, boj proti pravici a v neposlední řadě likvidace svobodného veřejného prostoru, o jehož zachování v Čechách se Bělohradský tolik strachuje. Ale abychom byli spravedliví – jemu zřejmě nejde o svobodný veřejný prostor, nýbrž o veřejný prostor, kde se odehrává utopie v podobě hovoru mezi rovnými.

Po desítkách let pilné práce se západním liberálním intelektuálům podařilo hrdý a sebevědomý Západ proměnit v jeho trapnou karikaturu. Nyní mu chtějí migračním paktem OSN a Istanbulskou úmluvou zasadit dvě možná definitivně smrtelné rány. Kdyby Jiří Voskovec vstal z mrtvých a měl možnost si oba tyto výplody „západního“ ducha přečíst, jsem si jist, že by na adresu jejich tvůrců pronesl cosi velmi nepěkného a patrně nepublikovatelného. A že by mu bylo jasné, co je na tomto světě skutečně ohroženo.