Tomáš Halík
To že byl život?

NLN

Tomáš Halík: To že byl život?

FOTO: archív NLN

Summu Halíkova života, snoubící v sobě i motivy z jeho předchozích knih, lze číst v různých vrstvách, občas také polemicky, jako autorův pohled na nedávné tuzemské dějiny (pro laika je zvlášť zajímavé zachycení prostředí „podzemní církve“ v časech normalizace) i na řadu společenských, politických a duchovních témat. Každý Zacheus si může najít, čím se nechá oslovit. Pro mě to byl hlavně vývoj autorova vztahu k víře, včetně doby krize – „Božího mlčení“ a „dotyku dna“ –, která ho přivedla ke křesťanské mystice Mistra Eckharta či Jana od Kříže. Ti se dostanou ke slovu ještě v závěrečné, literárně působivé kapitole věnované autorovu rozjímání v mrazivé pustině Antarktidy. Pokud materialista tvrdí, že za branou smrti je „nic“, netuší, že tím právě zrazuje svůj materialismus a ocitl se v hájemství mystiky.
(Vybral Štěpán Kučera.)

Kazuo Ishiguro
Neopouštěj mě

Přeložila Gisela Kubrichtová.
Argo

Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě

FOTO: archív nakladatelství Argo

V češtině opět vydaný dystopický román nositele Nobelovy ceny začíná jako příběh o dospívání na výběrové internátní škole. Postavy se tu izolovaně připravují na své budoucí poslání. Nemají ovšem vést normální život, mít práci, rodinu, čeká je kariéra „dárce“, přičemž společně s hrdiny zjišťujeme, jak hrůzná taková dárcovská budoucnost je. Román prozkoumává Ishigurovo časté téma zapomínání, respektive vytěsňování. Zatímco však v Soumraku dne nebo Malíři pomíjivého světa sledujeme postavy, pro které je takové vytěsňování bolestivé minulosti způsob, jak se sebou vydržet, zde jde o hrdiny, jejichž existenci se snaží ze všech sil vytěsnit ostatní lidé. Přiznat si ji by totiž znamenalo uzřít, na jak krutých základech stojí celá společnost.
(Vybrala Klára Vlasáková.)

Roy Jacobsen
Oči nemlčí

Přeložila Jaroslava Vrbová.
Pistorius & Olšanská

Roy Jacobsen: Oči nemlčí

FOTO: archív nakladatelství Pistorius & Olšanská

Po přechozích dvou knihách o životě rodiny Barrøyů se Jacobsen vydává pryč z ostrova u polárního kruhu a posílá mladou Ingrid do hlubin poválečného Norska. Odhodlaná dopídit se pravdy o svém muži, zmizelém ruském zajatci, se hrdinka ocitá tváří v tvář nechápavé společnosti, jež se nechce a snad i bojí rozpomínat na cokoli, co se za nacistické okupace událo – mír ještě neznamená bezpečí. Osobitý styl vyprávění plyne přirozeně a zároveň udržuje pocit, že nám stále něco uniká. V kombinaci s tichou krajinou se tím Jacobsenovi daří vytvářet tajemnou atmosféru, která působí o to silněji, jak se v knize odrážejí reálné události a místa válkou znetvořené země.
(Vybrala Tereza Butková.)

Jeroen Olyslaegers
Vůle

Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.
Odeon

Jeroen Olyslaegers: Vůle

FOTO: archív nakladatelství Odeon

Já strach nikdy neměl, ne doopravdy, a tohohle vypelichanýho psa novým kouskům nenaučíš, začíná své nesentimentální vzpomínání na mládí Wilfried Wils, básník z Antverp. Vzhledem k tomu, že ho prožil během okupace Belgie nacistickým Německem, se nedostatku sentimentu nelze divit. Wils tehdy pracoval jako pomocný policejní strážník a mnohokrát asistoval SS při protižidovské agresi; jeho mentor byl zuřivý antisemita; zároveň ale Wils kryl svého nejlepšího kamaráda, který se angažoval v odboji, a dokonce ukrýval židovského obchodníka. Oceňovaný román zkoumá hlavně propustnost hranice mezi tzv. dobrým a špatným – anebo jak říká sám autor: Zkouším psát takové knihy, které vypínají ideologickou firewall.
(Vybrala Tereza Šimůnková.)

Olga Jeřábková (ed.)
Lásky a lijavce

Vzpomínky Antonína Přidala
B&P Publishing

Olga Jeřábková (ed.): Lásky a lijavce

FOTO: archív B&P Publishing

Tenhle suchar že přeložil pana Kaplana, tu „špíčkovou“ knihu? Po roce 1989 se Přidal (1935–2017) stal rekvizitou vysílání ČT (Klub Netopýr, Z očí do očí) a na některé diváky tam působil jako zestárlý Mirek Dušín. A jak jsme poblblí ze všech možných excesů, připadal nám svým džentlmenstvím jaksi nenormální. Ještěže o svých osudech mluvil v pořadech brněnského rozhlasu. Na jejich základě vznikla kniha, kde jeho osobní život neustále tečuje velké dějiny. Cena těchto vzpomínek stoupá se současnou vlnou relativizace, pod níž se ale nikdo nechce podepsat. Životy jako jeho, to jsou trámy národní identity, jimi se naplňuje smysl české otázky. Ne fábory a hejhulováním.
(Vybral Jakub Šofar.)

Miroslav Pech
Otec u porodu

Argo

Miroslav Pech: Otec u porodu

FOTO: archív nakladatelství Argo

Psát během partnerčina těhotenství deník pro budoucího potomka se může zdát jako snad až příliš snadný způsob, jak počít knihu. Ale Pechovým otcovstvím se ze zárodečného nápadu deníkových zápisků narodila zdravá, dobře prokrvená novela. Devět měsíců tvoří přirozený rámec (včetně očekávatelného, a přece napjatě očekávaného vyvrcholení), který šabachovsko-cobainovský vypravěč naplňuje životem. A jako existují vztahy mezi vývojem plodu v matčině těle a vývojem druhu homo sapiens, v Pechově textu rodinný mikrokosmos zrcadlí vnější svět. Nestává se zas tak často, aby člověk narazil na knihu, u níž se baví (v místech, kde to tvůrce zamýšlel), soucítí, a přitom obdivuje autorův styl, jeho soustředěnost a přesnost.
(Vybral Štěpán Kučera.)