Film Vůbec nic se nestalo pojednává o tom, jak syn významného chilského politika unikl trestu za autonehodu, při níž zabil chodkyni. V jednom rozhovoru jste řekl, že tím snímkem, natočeným podle skutečné události, chcete oslovit chilskou veřejnost, která zažívá nespokojenost, nedůvěru, vztek a pocit, že byla oklamána…

V Chile panují velké sociální nerovnosti. Postavy našeho filmu patří k nejbohatší vrstvě, která se příliš nedostává do styku s obyčejnými lidmi. A také nedává své bohatství veřejně na odiv. I náš prezident Sebastián Piñera, který patří k tisícovce nejbohatších lidí planety a necítí přílišnou sounáležitost s chudými, nosíval ještě nedávno špatně padnoucí obleky s příliš krátkými rukávy, takže vypadal trochu směšně. Když pak Chilané skrze náš snímek nahlédnou do života onoho nejbohatšího procenta a vidí, jak pro tyto lidi neplatí zákony, jsou tím doopravdy zasaženi.

Vůbec nic se nestalo je na povrchu velice poklidný film, jeho hrdinové jsou mladí, krásní a bohatí, ale v jednu chvíli si jako divák uvědomíte, že ten bezstarostný svět nejvyšší vrstvy potřebuje ke své existenci celou tu chudou společnost pod sebou.

V České republice máte štěstí, že jsou tu lidé hodně rovnostářští. V Praze můžete i v bohaté čtvrti pořád potkat zástupce různých sociálních skupin. I tady na zahrádce kavárny si vedle nás – režiséra a novináře – přisedli dělníci v montérkách. To by se v Chile a spoustě dalších zemí stát nemohlo.

Přesto se řada lidí tady v Evropě nebo ve Spojených státech cítí podobně jako vámi popisovaní Chilané.

Některé společné rysy bychom zde zřejmě najít mohli. V Chile nám posledních dvacet let říkali, že když budeme dodržovat pravidla a tvrdě pracovat, budeme se mít dobře. Dnes vidíme, že dobře se mají ti, kdo pravidla nedodržují a do systému nepřispívají, jen z něj čerpají.

Je to zdroj vzteku, ale i zoufalství, protože neexistuje žádná alternativa. Ve světě není vláda, která by to dělala jinak, všude se privatizují podniky, volný pohyb kapitálu se nadřazuje potřebám lidí – výjimkou jsou snad Kuba nebo Severní Korea, ale to nejsou země, ze kterých bychom si chtěli brát příklad. Nemáme zkrátka čemu věřit.

Zažíváte i v Chile s tím související nárůst populismu, jaký třeba v USA zosobňuje Donald Trump?

Trump není tradiční politik, není to vlastně ani republikán; republikáni jen naskočili na jeho úspěšnou vlnu, ale myslím, že hluboko uvnitř ho rádi nemají. Trump využívá nespokojenost lidí, hlavně dělníků z továren, kteří byli na dlouho zapomenuti systémem. Nemůže nic změnit, ale aspoň k nim promlouvá, dává najevo, že vnímá jejich nespokojenost.

V Chile je pravice tradičnější. Je konzervativní, co se týče potratů nebo práv homosexuálů, a zároveň slibuje světlé zítřky v ekonomice. Prezident Piñera říká, že povede zemi jako jednu ze svých firem. On je jedním z těch, kteří za Pinocheta vydělali spoustu peněz. Řídil banku, ale přivedl ji ke krachu, když půjčoval peníze svým kamarádům, v roce 1982 byl souzen za podvod, nějakou dobu se dokonce ukrýval před policií. Když byl osvobozen, znovu zbohatl prostřednictvím společnosti na výrobu platebních karet, potom koupil chilské aerolinky, televizi, největší fotbalový klub… Problém řízení státu jako firmy spočívá v tom, že manažer chce vydělat co nejvíc peněz pro sebe, nezajímá ho štěstí ostatních.

I váš film Zabít člověka, v němž musí hlavní hrdina vzít spravedlnost do vlastních rukou, když soused terorizuje jeho rodinu a úřady nedokážou zjednat nápravu, vychází ze skutečné události. Kdysi jste prohlásil, že ten snímek je o přirozenosti lidí, o tom, že jsme součástí násilné přírody. Znamená to, že jsme všichni schopni zabít člověka?

Nemyslím si. Není snadné někoho zabít a většina z nás to doufám ani nikdy neudělá. K zabíjení musíme být vycvičeni. Ve válkách jsou potřeba vojáci, kteří bezmyšlenkovitě poslouchají rozkazy a nepřipouštějí si vinu – ta je kolektivní a rozdělí se mezi všechny. Přesto se vojáci z válek vracejí psychicky zničení, protože pokud člověk není sociopat, zabíjet lidi pro něj není přirozené.

Z Almendrasova filmu Zabít člověka (2014)

Z Almendrasova filmu Zabít člověka (2014)

FOTO: LFŠ

Na druhou stranu společnost násilí potřebuje. Zabíjíme zvířata kvůli jídlu, dopouštíme se násilí na životním prostředí – a to násilí se k nám pak oklikou vrací…

Uměli bychom tohle změnit?

Věřím, že jsme dostatečně důvtipní, abychom přišli na řešení našich problémů a odčinili alespoň část z toho, co jsme napáchali. Jenže to uděláme až v nejzazší chvíli, kdy se budeme chytat posledního stébla. Je to, jako když si máte vyměnit řidičský průkaz: odkládáte to, stejně jako všichni ostatní, takže se pak v nejzazší termín všichni sejdete v nekonečné frontě před úřadem.

V Londýně bylo v padesátých letech tak znečištěné ovzduší, že lidé začali umírat – teprve v tu chvíli si tamní společnost řekla: Musíme něco udělat! V roce 1956 parlament vyhlásil takzvaný Clear Air Act, díky němuž se povedlo výrazně zlepšit životní prostředí v britských městech.

Dnes se jako planeta blížíme podobné situaci, máme oceány znečištěné plastovým odpadem, ale dokud bude v našich osobních životech všechno v pořádku, dokud budeme moci, tak jako my teď, popíjet kafe a užívat si slunečné odpoledne, nic nás ke změně nedonutí. Doufám, že si té poslední chvíle všimneme včas.

Právě dokončujete film Hra, který bude úplně jiný než vaše předchozí snímky postavené na drobnokresbě chilských reálií. Hra se odehrává v kladenském divadle, kde režisér v podání Jiřího Mádla inscenuje drama vycházející z Eurípidova Hippolyta, a vedle milostných vztahů tematizuje třeba i český privatizační proces v devadesátých letech…

Ten film bude jiný v mnoha ohledech: černobílý, natočený ve formátu 4:3, velice tradičním způsobem, se statickou kamerou a s použitím klasické hudby. Je to vlastně pocta filmům československé nové vlny, ale i pozdějším snímkům od Bély Tarra nebo Krzysztofa Kieślowského. Klasická budou i témata: manželství, milostný trojúhelník. Tři hlavní postavy dělají chyby a navzájem si ubližují; ale protože jsou slabí, ne protože by byli zlí. Rád si vybírám tradiční témata, jen se na ně snažím podívat z nového úhlu.

Nemůžu se nezeptat na tu českou privatizaci. Nebylo obtížné vpravit se do tuzemských reálií?

Nebylo, původní profesí jsem novinář a patnáct let jsem se zabýval ekonomickými tématy. Tehdy jsem se věnoval privatizacím v Argentině či Kolumbii a věděl jsem, že podobný proces proběhl i u vás. Vaše kuponová privatizace byla dobrý nápad, ale otevřela dveře různým podvodníkům, kteří lidem naslibovali bohatství.

Alejandro Fernández Almendras v Uherském Hradišti

Alejandro Fernández Almendras v Uherském Hradišti

FOTO: LFŠ

Ostatně ona hra, kterou hlavní hrdina mého filmu inscenuje, vychází z řeckého mýtu o Faidře a Théseovi. Théseus byl athénský král – a kdo by dnes byl mocný jako on? Zřejmě nějaký oligarcha. Mění se kulisy, ale podstata zůstává stejná.

Co vám vychází, když srovnáváte Chile a Českou republiku? Už jste mluvil o rovnostářství české společnosti…

Naše národy mají leccos společného – vy jste dokázali vyhrát fotbalové mistrovství Evropy, my zase Copu Amériku, poprvé navíc díky penaltě podobné té Panenkově!

Ale vážně. My Chilané jsme pořád Latinoameričané, i když ne tak bouřliví jako Brazilci nebo Kolumbijci, protože je u nás chladnější klima. Jsme však podobně neorganizovaní a rádi improvizujeme, což jsem si třeba při natáčení v Česku nemohl úplně dovolit.

Zároveň ovšem lidé všude na světě prožívají stejné pocity, sledujeme stejné seriály, čteme stejné knihy. Nejslavnější chilský básník si zvolil pseudonym Neruda, já jsem měl vždycky rád české filmy a českou literaturu – Franz Kafka a Milan Kundera patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům vůbec. A koneckonců moje přítelkyně i můj mladší syn jsou Češi. Jsme jiní, ale můžeme se navzájem obohacovat tím, že si budeme nablízku. A tím nemyslím jen v abecedním pořadí států.