Někteří mají za to, že plodí a budou plodit důsledky, které jsou a budou kvalitativně odlišné od všeho, co jsme doposud znali. Že budou formovat chování jedinců i mezilidskou interakci a sociální vztahy zcela nově.

Jiní zase míní, že vyspělé technologie společnost uvrhnou paradoxně spíše do předmoderních podob, které jsme považovali za dávno překonané. Této interpretaci slouží jako příklad také stále zřetelněji se rýsující třída novodobých digitálních služebníků, jejíž identifikace přiměla mnohé sociální vědce uvažovat o současné společnosti jako o společnosti neofeudální.

Technologií, která za touto společenskou dynamikou stojí, jsou digitální platformy. Ty fungují jako rozdělovníky v čím dál rozsáhlejším digitálním prostoru tím, že shromažďují a propojují poptávku s nabídkou. Ať už jde o informace jako v případě vyhledavačů, kontakty mezi lidmi jako v případě sociálních sítí, ubytování jako v případě portálů s nabídkami hotelových pobytů či soukromých krátkodobých pronájmů, nebo právě o drobné, jednorázové služby.

Devízou digitálních platforem je možnost rychle vyhodnocovat nepřeberné množství digitálních dat a díky tomu propojit poptávku s nabídkou velmi přesně a s minimálními náklady. Vznikají tak digitální interakce a transakce, ke kterým by v době předplatformové nedošlo, protože by byly natolik náročné nebo drahé, že by se nevyplatily, či by byly dokonce zcela nerealizovatelné.

Není proto divu, že digitální platformy bývají mnohými odborníky považovány za nejvíc transformující technologii současnosti. Britský sociální vědec Nick Srnicek dokonce míní, že platformy ovlivňují podobu současného ekonomického a společenského uspořádání tak zásadně, že je namístě hovořit o kapitalismu platforem.

Nad rámec obecných otázek spojených s platformami jako takovými, které se týkají zejména problematiky vytěžování digitálních dat uživatelů a uživatelek za účelem zisku, skýtající však i nebezpečí manipulace a totalitního dozoru, nebo přirozené tendence platforem k vytváření monopolů v důsledku tzv. síťových efektů, se s každým specifickým typem platformy pojí ještě další konkrétní problémy.

V souvislosti s fungováním sociální sítě Facebook – v Srnicekově kategorizaci s digitální platformou prodávající data svých uživatelů pro reklamní účely – se aktuálně diskutuje například o ohrožení existence klasických médií nebo riziku rozsáhlé, a přitom těžko vysledovatelné a omezitelné politické manipulace.

Čím dál rozšířenější typ digitálních platforem, který zprostředkovává pracovní sílu na jednorázové úkoly, je zase kritizován za to, že umožňuje vznik nové, digitalizované formy z předmoderní společnosti dobře známého nádenictví, a tím že pohání ustavení novodobého soukromého služebnictva.

Poslíčci, paní na úklid, chůvy, řidiči

Digitální platformy vznikly ne náhodou coby nový byznysový model v situaci, kdy se předchozí dominantní forma kapitalismu, totiž ten finanční, velkolepě vyčerpala ve finanční, následně hospodářské a nakonec dluhové krizi na konci nultých let tohoto století. Vstoupily do příjmově, majetkově, genderově a geograficky rozpolcené společnosti, jejíž rozštěpení využívají, dále pohánějí a profitují z něj. Zastihly západní společnosti ve fázi, kdy je pořád obvyklým předmětem životní realizace a společenského uznání tvrdá dřina a budování kariéry. Normou či záhodným cílem je tak i třeba u rodičů malých dětí rychlý návrat do práce, která je však zároveň kvůli moderním technologiím stále intenzivnější, náročnější a více časově i prostorově bezbřehá.

Možná právě proto vzniká zejména ve vyšších vrstvách společnosti souběžně s přetrvávající protestantskou etikou práce touha po více quality time, tedy po čase stráveném s dětmi a partnerem nebo svými koníčky a odpočinkem. V tom ovšem člověku pracujícímu na plný úvazek a podvolenému potřebné flexibilitě v zaměstnání, který je zároveň rodič dětí nebo pečuje o nemohoucí příbuzné, většinou překáží celá řada úkonů, jež je potřeba obstarat, aby byl zajištěn běžný chod domácnosti a každodenní fungování jednotlivých jejích členů. Žádný quality time pak už za běžných okolností nezbývá.

V marxistické terminologii se jedná o klasickou reprodukční práci, sociologové často hovoří také o tzv. práci normalizační, která neslouží k vytváření nových hodnot, ale pouze k udržování všeho v potřebném normálu (či v marxistickém pojetí k udržení pracovní síly práceschopné). Jde klasicky o domácí práce, péči, ale i administrativu spojenou s lidským životem nebo koordinaci všech zmíněných aktivit.

Sociální vědec Nick Srnicek

Sociální vědec Nick Srnicek

FOTO: Annikat/Wikimedia Commons

Není divu, že kdo může, neproduktivní a mnohdy ubíjející normalizační práce se zbaví. Outsourcovat ji začaly zejména lépe postavené domácnosti a rodiny, které silněji pociťují touhu po kvalitně stráveném čase i proto, že to vedle budování kariéry začala v jejich kruzích být statusová záležitost, a zároveň si to mohou dovolit.

Je to zcela jistě fenomén, který zde byl již před nástupem digitálních platforem, nicméně teprve ony mu propůjčily takovou dynamiku a umožnily takový jeho rozsah, že lze mluvit o celospolečensky transformativním jevu.

Na zprostředkování lidí, kteří tuto v zásadě nekvalifikovanou, nepříjemnou práci obstarají, se specializuje stále vzrůstající počet digitálních platforem. S masivním nárůstem nákupu všeho druhu zboží včetně hotových jídel z restaurací přes internet se jedná o celou armádu doručovatelů a poslíčků, jde o všechny paní na úklid, hodinové manžely, chůvy, pečovatelky a také řidiče.

Zprostředkovávání přes platformy pomocnou sílu značně odosobňuje. Jednak proto, že kontrakt není uzavírán přímo s ní, nýbrž se zprostředkovatelem, a anonymizaci dále pohání i to, že platformy umožňují bez dříve vysokých transakčních nákladů objednávat jednorázově konkrétní službu, a ne konkrétního člověka – platforma prostě pokaždé vyšle toho, kdo je ve službě, a za dodržování standardů na určité úrovni nezávisle na konkrétní pracovní síle ručí.

Dvě nové společenské třídy

Zatímco pro objednavatele služeb je existence takové platformy požehnáním, moderní nádeníci na druhé straně transakce jsou jí vydáni napospas. Oproti u nás značně rozšířenému přesvědčení se v mnoha případech nejedná o šťastné, svobodné a ku svému prospěchu flexibilní živnostníky, nýbrž o lidi, kteří to mají na klasickém trhu práce obzvlášť obtížné, a na platformách tak jsou často v podstatě z donucení, pracovníky, kteří se musejí podřídit cenové politice a dalším pravidlům platformy a odvést jí jednostranně stanovenou provizi, podrobit se veřejnému, potenciálně diskvalifikačnímu hodnocení ze strany zákazníků, a to vše bez toho, že by měli jakoukoli elementární jistotu – nevědí ani, zda se jim v průběhu měsíce sejde jednotlivých zakázek tolik, aby jim výdělek pokryl základní životní potřeby.

Právě tato nejistota spojená se spíše nízkými výdělky a strachem ze špatného hodnocení či sankcionování za nedostupnost a neflexibilitu v přijímání zakázek vede často k tomu, že tito lidé pracují od nevidím do nevidím a z platforem se nehnou. O nějaké svobodě a autonomii nemůže být řeč.

Vytvářejí se, či se spíše na již existujících půdorysech stále zřetelněji rýsují dvě již zmiňované společenské třídy. Na jedné straně máme ty, kteří v tradičních zaměstnáních budují kariéry přinášející jim poměrně vysoké výdělky a společenské uznání a kteří se vykupují z nepříjemné práce v domácnosti či vysilující starosti o děti a rodiče za účelem odpočinku, zábavy a času stráveného se svými blízkými – a žijí tak svůj sen o dostatku quality time. A na straně druhé jsou ti, kteří uvázli v pozici nádeníků pro špatně placené, nejisté, časově a mnohdy i prostorově bezbřehé, neprestižní a odosobněné posluhování těm prvním. Ti si většinou o nějakém kvalitně stráveném čase mohou nechat jen zdát – chybí na něj peníze, čas i síly.

Milánský protest poslíčků proti některým praktikám digitálních platforem, květen 2018

Milánský protest poslíčků, květen 2018

FOTO: Profimedia.cz

Dochází přitom k mnohočetnému posilování stávajících nerovností. Především té genderové. Digitální služebníci jsou, snad s výjimkou poslíčků a doručovatelů, převážně ženy. Reprodukuje se tak představa, že vše, co má co dočinění s domácností a péčí, je ženská doména. I proto jsou výdělky v tomto segmentu tak nuzné: ženská práce bývá zpravidla hodnocena hůře, a to tím spíše, když jde o typ práce, o kterém se míní, že je ženám zálibou a posláním a že na něj nejsou potřeba žádné jiné kompetence než ty domněle vrozené ženské.

Jsou to ale většinou zase ženy, na kterých v obsluhovaných domácnostech zůstává povinnost tuto obsluhu promyslet a zajistit – objednat potraviny z obchodu v dobu, kdy bude někdo doma, a oblečení v e-shopu pro děti, protože to staré už je jim malé; poslat paní na hlídání aktuální rozvrh potomků, aby věděla, kdy je vyzvednout; objednat večeři tak, aby ji doručili včas; zajistit, aby paní na úklid měla vždy k dispozici, co potřebuje. Lze tak de facto hovořit pouze o osvobození od vlastního fyzického vykonávání úkolů, břímě neustálého přemýšlení o organizaci a logistice ženám ze třídy obsluhovaných zůstává – a je to zároveň ta část jejich práce, která je nejméně viditelná a oceňovaná.

V mnoha případech se u novodobých sluhů a služek jedná o osoby jinak znevýhodněné, a proto obzvlášť zranitelné a platformami snadno vykořisťovatelné. Typicky migranty a migrantky, jejichž původní kvalifikace nebyla uznána nebo pro něž je nuzný výdělek pořád násobně vyšší než platy v zemi jejich původu, lidi s nízkou kvalifikací, nebo naopak pro jiné volné pozice překvalifikované, dlouhodobě nezaměstnané, samoživitele a samoživitelky, ty, kteří kvůli specifické obtížné životní situaci, třeba dlouhodobě nemocnému partnerovi či partnerce, potřebují přivýdělek, a obecně také všechny, kterým jejich primární práce, byť by to byl regulérní pracovní úvazek, nestačí k pokrytí základních životních potřeb – a těch je v západních společnostech čím dál víc.

Opatření musejí být systémová

Je přitom nasnadě, že požadavek třídy obsluhovaných jako takový je legitimní. Nejedná se z jejich strany o nějaký rozmar novodobých feudálů, jen se snaží vyrovnat s všudypřítomným tlakem na budování kariéry a pracovní nasazení. Problém je, že tu chybí dostatek systémových opatření na odpomoc od domácích a jiných podobných prací, která by zároveň neprodukovala ony dvě popsané nerovné třídy. Vzniklé vakuum tak vyplnily digitální platformy, které tuto poptávku uspokojit dokážou.

Jak by taková systémová opatření, která by zastavila tento specifický druh dalšího štěpení společnosti na ty nahoře a ty dole, mohla vypadat? Jako na první pohled vhodné se jeví i u nás stále intenzivněji vzývané zkrácení pracovní doby, které by mohlo snížit tlak na outsourcing normalizačních činností. Je ale třeba být obezřetný – záruka, že se tak skutečně bude dít, neexistuje. V krajním případě by se rozštěpení společnosti mohlo naopak posílit. Pro digitální sluhy, kteří jsou většinou OSVČ, zákonná ustanovení o délce pracovní doby neplatí, a tak se může stát, že zatímco jedněm se jejím zkrácením výrazně uleví a dál se zvýší jejich kvalita života, druzí budou nadále lapeni v nekonečném řetězci jednorázových úkolů.

Již nyní podávají kupříkladu poslíčci zprávu o tom, jaké negativní emoce v nich vzbuzuje nakukovat při práci do luxusně zařízených bytů vyšší střední třídy, které pro ně zůstanou nedostižným snem. Více volného času pro vrstvu obsluhovaných by tento resentiment mohlo dál nebezpečně pohánět.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka, působí u zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka, působí u zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jako jedno z účinných opatření se nabízí udělat z platforem standardní zaměstnavatele. Například ve Velké Británii již bylo tamním soudem rozhodnuto, že platforma Uber je zaměstnavatelem se všemi povinnostmi, které k tomu patří.

Lidé, co poskytují služby zprostředkované platformami, si u řady z nich nemohou sami stanovit výši svého honoráře ani vybírat zakázky, pracují na zadání platformy, jejím jménem, často třeba i v odpovídajících uniformách. Že se z jejich strany nejedná o nezávislou podnikatelskou činnost, je očividné.

Kdyby se podařilo více platforem identifikovat jako zaměstnavatele, začala by pro tyto lidi platit jak zákonem stanovená délka pracovní doby, tak minimální mzda a další ochranná opatření, která by služby platforem zdražila, a tím štěpení společnosti minimálně zpomalila.

Aby se v zájmu kvality života přesto bylo možné normalizačních činností zbavit, bylo by myslitelné subvencovat nákup těchto služeb z veřejných peněz pod podmínkou dodržování stanovených standardů. To by zároveň mohlo být v případě budoucího očekávaného prudkého nárůstu technologické nezaměstnanosti jedním z nástrojů, jak se s ní vyrovnávat – totiž tvorbou smysluplných, veřejně financovaných pracovních míst v sektorech, v nichž existuje potenciálně neomezená poptávka.