Před šesti týdny se mi při čtení podobných článků v médiích rozbušilo srdce a přepadla mě úzkost. Od té doby jsem si zvykl na ledacos. Jsme prý netalentovaní, jsme permanentní revolucionáři. Někteří komentátoři ve snaze o objektivitu hovoří zase o souboji eg. Často se takovým zkreslením nevyhnou ani lidé, kterých si moc vážím.

Je to skoro tři týdny, co rektor AMU nevyhověl našemu návrhu na odvolání děkana FAMU. Mediální zájem příliš neopadá a před námi není žádné dobré řešení. Zvykli jsme si na války na sociálních sítích, na nepříjemné chování některých pedagogů, na už unavené spolužáky, na přátele a rodiny, kteří z článků nerozumí našim pohnutkám nebo nás varují, že si tím poškodíme budoucnost v oboru. Evidentní je i nejistota pedagogů a studentů, kteří nás podpořili. Vyjdou studenti napříště se svými pedagogy, budou přijati do magisterského studia, připuštěni ke státnicím? Nejsou ohroženy budoucí smlouvy učitelů, kteří se za nás postavili? A co oblíbení pedagogové, špičky ve svém oboru, kteří odešli právě kvůli současnému vedení? Jak je možné tenhle stav jen tak zakonzervovat?

Před dvěma lety byl za dramatických okolností zvolen děkanem Zdeněk Holý. Ocitl se v nezáviděníhodné situaci. Velká část akademické obce vnímala jeho volbu jako dohodu jistých zájmových skupin uvnitř školy. Protestující studenti se před samotným hlasováním, jehož výsledek byl očekávatelný, neúspěšně pokoušeli vynutit si diskusi s akademickým senátem. Možná také proto následující dvoje volby jeho složení výrazně pozměnily. Jedním z nově zvolených senátorů jsem byl i já.

V rámci svého působení v akademickém senátu jsem zažil nespočet diskusí s děkanem i snah o domluvu. V některých ohledech se Zdeněk Holý vydal směrem, který mohl být pro školu nezbytný. Nepřátelské prostředí, se kterým se po svém zvolení setkal, mohlo formovat také jeho postoj ke škole. Na FAMU před tím neučil. Nevystudoval ji. O to razantněji však ke škole přistoupil. Mnohdy apriorní (a z mého pohledu často nespravedlivá) kritika děkana částí školy, která se cítila být jeho volbou podvedena, mohla ovlivnit některé jeho další kroky. Začal jmenovat vedoucí kateder bez výběrových řízení. V mediálních výstupech zpochybňoval výsledky katedry dokumentární tvorby. Jeho kritice neunikla ani katedra režie. Stále se opakovaly argumenty o nevyzrálosti českého filmu, o chybějících cenách z Cannes a podobně. Pod silným děkanovým tlakem jsme se ocitli i my jako senát.

Když jsme v reakci na to všechno podali návrh na jeho odvolání, začal v médiích vznikat podivný narativ upadajícího českého filmu. Vypluly na povrch mnoho let staré křivdy. Každý den se objevil komentář nějaké osobnosti: Jde o souboj teoretiků a filmařů. Netalentovaní vyhánějí talentované. Na FAMU se přestalo učit řemeslo. Český film je v krizi a může za to katedra režie. Děkan našel školu ve stavu „plzeňských práv“.

A vyprávění bylo na světě: FAMU potřebovala zachránce.

Děkan FAMU Zdeněk Holý

Děkan FAMU Zdeněk Holý

FOTO: Milan Malíček, Právo

Je těžké se takovým tvrzením bránit. I když katedra režie úspěchy má a katedra dokumentární tvorby vygenerovala za posledních patnáct let mnoho mimořádně zajímavých a různorodých tvůrců. Navíc v posledních letech z FAMU vychází silná generace producentů, kteří se postupně berou za nadějné mladé filmaře.

Je to o to těžší, že kauzu pomáhá děkanovi jednostranně prezentovat PR agentura, která se školou dlouhodobě spolupracuje. V médiích často zmiňovaná umělecká rada byla jmenována děkanem školy. Mediálně nejhlasitější vedoucí kateder nastoupili do svých funkcí také až po děkanově zvolení.

Rektor svým rozhodnutím vytvořil nebezpečný precedens: přestože akademický senát odhlasuje osmi hlasy z osmi odvolání děkana, rektor může návrh odmítnout. Velice složitá problematika se stala mediální senzací, stav současné české kinematografie obětí bulvárních zkratek a akademický senát školy je v očích veřejnosti jednoznačným padouchem. Jak nyní mohou další akademické senáty fakult vůbec uvažovat o tom, že by uplatnily svou zákonem vymezenou pravomoc? Jaká je nyní kontrolní role akademických senátů? Rektor se přitom ve své tiskové zprávě ani slovem nezmínil o hojně podpořených peticích, které se za nás postavily, o dopisech pedagogů. Na jejich názoru zjevně nezáleží.

Před několika dny jsem udělal svou poslední zkoušku. Dokončuji absolventský film. Vím, že je to malicherné, ale tajně doufám, že ho potká nějaký mimořádný festivalový úspěch, abych mohl alespoň symbolicky dokázat, že nejsem neumětel, jak se o nás teď všude píše.

Další osud školy by mi mohl být jedno. Není. Stojí mi za to, bránit to nejkrásnější, co mi škola nabídla: inspirativní a rovný přístup pedagogů, v jejichž přítomnosti jsem měl neustále pocit, že rostu; dialog; příležitost učit se z vlastních chyb; možnost hledat formy vyjádření. I přes nedostatky, na kterých je třeba průběžně pracovat, je FAMU výborná škola. V posledních letech ji dokončili mimořádní absolventi a já se těším na to, jak budou obohacovat tuzemskou kinematografii, jak budou ve světě proslavovat český film. A hlavně bych byl rád, kdyby aspoň něco z toho krásného, co jsem na škole zažil, bylo zachováno i pro studenty, kteří přijdou po mně.

Tomáš Janáček (1989) je studentem katedry režie na FAMU a na stejné škole je i členem akademického senátu.