Na devadesátá léta se také někdy vzpomíná v souvislosti s vydavatelskou explozí: konečně bylo dostupné všechno to odpírané čtení od Ladislava Klímy přes Jana Pelce po Ivana M. Jirouse. Byla to ale také doba konjunkturálních bestsellerů: například Mafie po listopadu (1992) od Zdeny Frýbové nebo Páralových Playgirls (1994), tedy knih, jejichž autoři se v nové době rychle zorientovali a opět vyšli úspěchu vstříc. Po třiceti letech je to s původními českými bestsellery všelijaké, přinejmenším jeden konjunkturální autor by se ale našel: David Zábranský rád říká to, co si myslí „všichni“ – jen to na rozdíl od politických populistů nesděluje v předvolebních kampaních, ale komunikačním kanálem literární tvorby.

Zábranský si navíc osvojil specifickou práci s jazykem (v podstatě jde o řetězce vzájemně si odporujících a znejisťujících se vět, rozbíhajících se myšlenek a relativně nečekaných obrazů), která z nějakého důvodu imponuje části zdejšího literárního provozu. Cíleného efektu dosáhla i jeho divadelní hra Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny napsaná pro pražské Studio Hrdinů. Drama je samomluvným výstupem jednoho herce, jehož ústy by autor na letenské scéně rád řekl něco provokativního tamnímu poučenému publiku. Zákonitě tak musí dojít na Miloše Zemana a „pražskou kavárnu“.

Zábranský by podle všeho rád šokoval změkčilou societu ze světa nepotřebných humanitních oborů, umění, stipendií a grantů. Opepřit přísností svého vhledu tu historickou selanku, kdy Česko už už mohlo být standardní kulturní demokratickou zemí, ale z nějakého důvodu jí být nemá. V tomto smyslu na Herce a truhláře Majera i na předchozí Zábranského historický román Martin Juhás čili Československo (v němž se zašmodrchaně „řeší“ Češi, Slováci a Němci, a hlavně nacismus, případně fašismus) navazuje autorovo nejnovější dílo – román Za Alpami (Větrné mlýny 2017). A protože má Zábranský na aktuální třaskavá témata čuch skoro jako internetový vyhledávač, tak tu kromě Němců, fašismu a porna dojde i na uprchlíky, vítače a zahnívající Evropu.

Literární Zeman

Za Alpami má na rozdíl od Juháse plynulou dějovou strukturu a nedočkáme se zde tolika syntaktických eskapád, poztrácených postav a nikam nevedoucích epizod – jen sem tam se autor vzpamatuje a strčí do textu nějakou tu imaginující úvahu (například na téma „nahý mužský hrudník a budoucnost“). Čtenáře, kteří Zábranského znají, může na tomto spořádaném stylu překvapit literární fachidiocie, jež se tím odkrývá. Chce-li zaumný slovní kutil protentokrát něco srozumitelně sdělovat, jakoby se tím jeho text proměnil na úmornou slohovku o tom, jak Jan s Kateřinou v sedmdesátých letech emigrovali do NSR, tam se rozešli, Kateřina si našla boháče Clemense, rozvedla ho a měla s ním syna Mathiase, který chodí s různými dívkami (nejsou moc hezké, protože Mathias je obtloustlý), pak si jednu vezme (krásnou, protože zhubne), ale s matkou se odcizí, a tak se nakonec tento německý lékař, který má rád techno, přestěhuje na pražskou Letnou (kde souloží se všemi tak snadno dostupnými českými dívkami studujícími nedalekou AVU). Když nastoupí krize, doputuje až do kláštera v Broumově, odkud pochází Kateřina, která se po manželově smrti stala slavnou „politicky nekorektní“ autorkou, co Německu prorokuje záhubu skrze uprchlíky.

Za Alpami tak představuje nešťastnou směs limonádového děje s naprostou literární impotencí. Zábranského líčení dějů, postav i prostředí jsou plochá, bez vizuálních evokací, senzuality, svébytného vidění, zkrátka bez nápadů. I pokus světácky zachytit západoněmeckou společnost v sedmdesátých letech perspektivou masové obliby porna se zdá být výsledkem nepříliš intenzivního googlení (přitom takového materiálu!).

Zcela příznačnou se v tomto stává africká dějová odbočka, kdy hrdinové ani nemohou vylézt z hotelu, aby čtenář okamžitě neztratil africkou iluzi. Všechno to příliš připomíná chudou televizní inscenaci, kdy je třeba dát za papundeklový výřez okna palmu a hrdinovi do náruče přihrát černošku. Navzdory tomu, že se o realitu údajného Čadu téměř neotřeme, autor „zaujme“ „radikální“ myšlenkou, že být lékařem v Africe je jako být veterinářem.

K celému tomu neštěstí je sled banálních vět, jimiž se děj sune kupředu, narušován vážně míněnými didaktickými výklady. Například o tom, jak funguje Tinder, co je to zaalpská Evropa a kdy jsme vstoupili do NATO a kdy do EU…

Filmový režisér Vít Olmer na natáčení adaptace Páralových Playgirls, 1994

Filmový režisér Vít Olmer na natáčení adaptace Páralových Playgirls, 1994

FOTO: Igor Zehl, ČTK

Vrcholem autorovy provokativnosti pak má být konzervativní pohled na uprchlickou krizi v Německu, Zábranský se však vzmůže akorát na připomínku několika největších mediálních kauz a jejich stručný komentář názorově nevybočující z českého hospodského vhledu.

Ostatně svět podle Davida Zábranského je vůbec takový radikálně jasný: je to svět „štíhlých hospodyněk“, zdravotních sester a prostitutek z Východu, kde holky prostě nemají na vybranou, a smělých mužů, co vydělávají spoustu peněz. Svět, kde rozhodují rasa, krev, národní geny, míra celulitidy a peníze a kde sex vždycky znamená někoho (většinou ženu) ponížit.

Samostatnou kapitolou je obsese značkami: hrdinové nenosí elegantní, tmavé, zrcadlové nebo výrazné brýle, nenosí ani brýle s barevnými obroučkami nebo zdobenými nožičkami, Zábranského hrdinové nosí „brýle značky Ray Ban“ a z nějakého důvodu má být důležité, že jedna z postav psala v roce 2001 na ThinkPadu X40 a v roce 2006 přešla na nový model X60.

Tato směs macho sexu a buranského konzumu maskujícího kulturní nejistotu ztělesňuje staré dobré světáctví vekslácko-diskotékového typu vyztužené devadesátkami a nově převlečené do „cool“ kabátku produktů dneška. Chce autor touto směsí arogance a pavědeckých bludů nakrknout víc mileniály, nebo levičáky? Anebo ze sebe udělat předčasně zakyslého „literárního Miloše Zemana“, který ochotně urazí kohokoliv? Každopádně zde dojde i na „břitké“ karikatury studentky kulturologie nebo pravdoláskaře Jana – charaktery jak vystřižené z Parlamentních listů.

Ostatně intelektuálně nejrozšafnější je autor ve výlevech typu: „Itálie klidně mohla čas od času upadat, italský úpadek však znamenal něco úplně jiného než česká nedostatečnost: italský úpadek znamenal únavu sluncem a lenost, zatímco česká nedostatečnost byla genetickou neschopností.“ Mudrování je pronášeno kazatelsky jednoznačně a přísně. Humor, odstup i ironie jsou autorovi zcela cizí.

Pitomosti o genech a krvi

Mohli bychom uvažovat o tom, zda není všechen ten povýšenecky šovinistický hédonismus – paradoxně zcela v hodnotovém mustru Páralových Playgirls a vůbec raného postkomunismu – resuscitován proto, aby pomohl intelektuálovi nahlédnout pravdu života mimo jeho zhýčkanou bublinu a zahodit naivní postmaterialistické ideály. Proti tomu se ale staví fakt, že všechny postavy (až na zesměšněné výjimky) jako by si navzájem z oka vypadly. Jejich životní hodnoty začínají vždy u vozů audi a končí fascinací análním otvorem. Dokonce i Kateřina se při seznámení se svou budoucí snachou nechává unést erotickými představami. A tak ať už se pohybujeme v pásmu vypravěče, čteme úryvek z Kateřininy knihy, nebo dopis podvodníka Piotra – odevšad vykukuje zase jen další David Zábranský se svou posedlostí dívkami, kterou neobratně halí do slovní fušeřiny plné pitomostí o genech, krvi a předurčenosti národů a univerzální nenávisti, která by snad ráda byla nějakou nesmiřitelnou analýzou.

Těžko říci, jak moc si autor uvědomuje, že sám by v tomto svém světě byl jen za literárního snaživce s vadnými slovanskými geny, co nanejvýš někde žebroní o granty. Za Alpami poskytuje podobný zážitek jako brouzdání bizarnostmi dezinformačních webů: je to jen ztráta času se zbytkovou pachutí.

David Zábranský
Za Alpami

Větrné mlýny

David Zábranský: Za Alpami

FOTO: archív nakladatelství Větrné mlýny