Ti z nás, kdo Judta znali osobně před tím, než v roce 2010 amyotrofická laterální skleróza předčasně ukončila jeho život, si při četbě Poválečné Evropy mohou připadat jako při rozhovorech s ním: uvědomíme si, že máme co do činění s nesmírně bystrou myslí, opřenou o ohromující znalosti nejen historie, ale také dalších oborů, která je schopná neustále nalézat nové souvislosti i v tom, co je pro mnohé jen změtí informací. Ani Poválečná Evropa tak není encyklopedickým přehledem událostí, které formovaly Evropu po roce 1945, ale výkladem toho, co tyto události znamenají, k čemu vedly, co stvořily, anebo co se naopak jejich vinou nepovedlo.

Pro českého čtenáře má kniha nemalou přidanou hodnotu v tom, že nás vyvádí daleko za obzor národních stereotypů a historických mýtů, jimiž je prodchnuto české dějepisectví. Při četbě Judtovy knihy jsme konfrontováni s „velkým světem“, a česká historie je tak zasazena do globálního kontextu.

Judt se podrobněji věnuje nejen nástupu komunismu v Československu, ale i obrodnému procesu v šedesátých letech, pražskému jaru, následně normalizaci i disidentskému hnutí a posléze prvním krokům při obnově demokracie a tržního hospodářství. Vzhledem k tomu, že byl autor v průběžném kontaktu s českými disidenty a pobýval tu nějakou dobu ještě před rokem 1989, přičemž se naučil i česky, věděl toho o našem dění opravdu dost.

Věnoval se tak zasvěceně kupříkladu i některým zásadním intelektuálním a kulturním milníkům, k nimž patří stěžejní filmová a literární díla šedesátých let, polemika Václava Havla a Milana Kundery o smyslu českých dějin nebo Havlova esejistika z dob normalizace.

Pražské jaro ale zajímavě zasazuje i do širšího evropského kontextu v podobě sociálního kvasu a studentských revolt napříč Evropou. A na pozadí okupace Československa armádami Varšavského paktu a následných čistek v komunistické straně vysvětluje, proč byl vývoj sedmdesátých a osmdesátých let u nás tak odlišný oproti Polsku a Maďarsku.

Impozantní evropské panorama, které Judt vykreslí, mu pak umožňuje v epilogu i brilantní úvahu nad rolí paměti v poválečných evropských dějinách. Pravdivé vypořádání se s minulostí chápe jako určující pro demokratičnost té které země. Popisuje třeba, jak se leckde pokoušeli vytěsnit z veřejné debaty svůj podíl na holocaustu a jak teprve hluboké sebezpytování Německa spustilo lavinu historické introspekce napříč demokratickou Evropou – teprve ta potom umožnila jednotlivým národům začít se chápat jako vpravdě evropské.

Země ve východní Evropě – upozorňuje Judt – jsou v tomto ohledu ve složitější situaci: éra komunismu nejen zmrazila jakékoliv vypořádání se s předchozími epochami, ale také vytvořila ideologicky motivované šablony, které se v nahlížení na dějiny staly v jistých ohledech pevnou součástí mentálního vybavení několika generací. Když pak komunistické režimy padly, stál před těmito zeměmi úkol popasovat se opožděně a naráz nejen s holocaustem nebo poválečným odsunem miliónů lidí na základě jejich etnické příslušnosti, ale i se zločiny komunismu a s mírou účasti na něm.

V důsledku toho zvítězila spíše touha zahladit komunistickou minulost a odsoudit ji en bloc – vykládat ji, počínaje Leninem a konče Gorbačovem, jako jeden přímočarý příběh o diktatuře a zločinu, ničím nenarušovanou nudně monotónní ságu o utlačovatelských režimech, které národu vnutili cizinci nebo nelegitimní uzurpátoři moci ve jménu lidu. Jenže pokud kupříkladu Češi – upozorňuje Judt – nehráli údajně v temných stránkách své vlastní nedávné minulosti žádnou aktivní úlohu a jestliže historie východní Evropy byla od roku 1939 výlučně dílem jiných, pak by celá ta epocha byla jen jakousi vsuvkou v národním příběhu. Dějiny si však na vsuvky nehrají!

A možná právě tendence vnímat temné epochy vlastní historie jen jako vsuvky v našem mytologizovaném národním příběhu, který si pořád dokola mezi sebou vyprávíme, je jedním z důvodů pro postupný úpadek české politické kultury v posledních letech, pro přetrvávající neschopnost chovat se jako Evropané.

Judtova kniha nám vypráví příběh jiný – evropský, v němž Češi sehráli svůj nikoliv nevýznamný part. A právě proto je v našem kontextu tak důležitá pro pochopení toho, kdo jsme, odkud přicházíme a kam (snad) směřujeme. Kdyby bylo jeho dílo povinnou četbou přinejmenším pro české politiky, nejspíš bychom si nejen ve vztahu k Evropské unii ušetřili nemalé množství předsudků a ignorantství a stali se lepšími, protože i sebevědomějšími Evropany.

Tony Judt
Poválečná Evropa
Přeložil Dalibor Výborný.
Prostor

Tony Judt: Poválečná Evropa

FOTO: archív nakladatelství Prostor