Na knize Laco Déczi. Totálně vytroubený mozek (BizBooks 2017) je pro mě osobně fascinující, že jsem mohl sledovat její vznik od samého zárodku, kdy se 20. dubna objevilo na Décziho Facebooku: Dostal jsem nabídku sepsat osmdesát let jazzovýho života do jedinej knihy. Dlouhej rozhovor na asi dve sto stránek. Prodávalo by se to skoro všude a psal by to takovej šílenec, stopař a můj kamarád. Znamenalo by to, že bych tam na sebe vykecal úplně všechno a vyprávěl hovadiny, který jsem nikde jinde nevykládal (už teď se strašně omlouvám Helenke Vondračkovej). Jsem starej, mám vytrúbenej mozek a vím o tom hovno. Povezte, mám do toho jít?

V červenci začala kniha získávat přesnější obrysy. Poláček odletěl se svým malým synem Bartolomějem do Ameriky. Uveřejňoval pak na své facebookové zdi fotografie z pobytu v New Havenu u Décziho a jeho manželky Moon.

Kdo jste na Facebooku, podívejte se na vcelku vtipná videa, třeba jak Déczi sedí v plavkách na kameni u moře a vedle něj se mrcasí Bartoloměj s nafukovacími rukávy na ramenou. Parchant se mi líbí, ale na ty computerový hry bys ho měl hlídat, kamaráde, protože ono se to stane návykovým, a pak ho ztratíš – bude to po troškách, ale přestane s tebou mluvit, je to jak jed. A vůbec, ani pojebanú televizi mu nepouštěj, na pohádky se může vysrat, pohádky mu ukážeme venku. Za chvíli přijdou na terasu žebrat o žrádlo veverky, tak je nakrmí, a pak ho vezmem k vodě – to budou ty pravý pohádky!

Hned v úvodu knihy cituje Poláček Décziho syna Ladislava, přezdívaného Vaico: Ty s ním chceš mluvit vždycky dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny večer? Začít dětstvím a skončit současností? Na to zapomeň, ty o ničem nerozhodneš, Laco ovládne čas i prostor. Brzo ráno vstane, poprvé si trochu zatroubí, pak vleze na verandu, začne něco vyprávět, u toho se postupně rozběsní a mluvit bude klidně šest hodin v jednom kuse – pohrne to před sebou a ty budeš vděčnej za ty pětiminutovky, ve kterých utrubuje, protože jinak ho skoro nebude možný vypnout.

Nicméně Poláček je natolik ostřílený autor, že se mu podařilo Décziho ukočírovat, a jejich rozhovor je svižný, zábavný a čtivý v tom nejlepším smyslu slova. A jak Déczi v únoru sliboval, došlo i na Helenu Vondráčkovou: Fára byl absolutně náš člověk, měl rád jazz, kvůli tomu jeho koktání jsme mu říkali Jean Cocteau: „Po – po – mocná sílo, pojď sem!“ říkal číšníkům, kteří ho trochu znali, objednal si „Ho – ho – holandské zátiší“ a oni mu přinesli malý pivo a velkej rum. Chodívali jsme chlastat taky do Blatničky, postávali u výčepu, bavili se o Cliffordovi nebo Coltranovi a najednou se k nám přifařil takovej čurák: „O čem to kecáte?“ Odsekli jsme, že o muzice, a on hned: „Člověče, já teď poslouchám novou Vondráčkovou a…“ A Libor ho hned přerušil: „Pojď sem blíž!“ Chytil ho za hlavu a říká: „Tohle není hlava, to je operetka.“

A rozhovor pokračuje: Fára byl blízký přítel Václava Havla. – To byl, ale mně Havel nikdy moc nesedl. – Já vím: neposlouchal jazz. – To samozřejmě taky, na muziku byl tupej, nedostal se dál než k pojebaným rockovým písničkám, ale mně vadily jiný věci. Fára měl po smrti v galerii Ve Smečkách výstavu, tam Havlovi říkám: „Tak co, Venco, jak je?“ A on: „Snad pan prrrezident!“ Nevím, jak to myslel, ale podle mě to byl vždycky nejvíc ze všeho rozmazlenec z bohaté rodiny, tak jsem mu řekl jen poslední dvě věty: „Víš co? Choď do piči a neráčkuj, ty hradní trpaslíku.“

Moje facebooková bublina bude tímhle pravděpodobně pobouřená. Déczi to tam švihne, jako když foukne tón do své trumpety. Nemá zasuté v hlavě, že jde o budoucí knihu. Výsledkem je cosi mezi životním rozhovorem, jak stojí v podtitulu, a reportáží, nebo přesněji řečeno vyprávěním o týdnu stráveném s prostořekým nezdvořákem, nebo, chcete-li, s konvencemi nespoutaným bohémem.

Situace se ještě zhoršuje o setmění, kdy soused začne svítit na barák silnými reflektory. Okny prochází ostrá záře, pravděpodobně šmíruje. Buď tak, anebo si hraje na správce majáku. I mě to vytáčí, ale z Laca, z toho je najednou starý a smutný muž, vůbec se nepodobá sám sobě. Výrazně mu stoupl tlak. „On nám tím mučením kazí život,“ říká spíš jen pro sebe. „Už jsme se s Moon kvůli němu začali hádat, a přesně to on chtěl. Prostě nikdy to nemůže bejt ideální, vždycky máš nějakýho kokota, kterej věnuje celej svůj život tomu, aby zkurvil ten tvůj.“

Tak pravil Laco.

Tomáš Poláček
Laco Déczi
Totálně vytroubený mozek

BizBooks

Tomáš Poláček: Laco Déczi. Totálně vytroubený mozek

FOTO: archív nakladatelství BizBooks