„Není příliš dokladů pro to, že by lidskou evoluci poháněly konflikty mezi skupinami,“ prohlásil nedávno v salonním rozhovoru americký primatolog a antropolog Augustín Fuentes. Souhlasíte s ním?

S těmi válkami v minulosti je to těžká věc. Opravdu se spočítalo, že lovci-sběrači nevedli skoro žádné války definované jako „násilí dvou skupin motivované neosobními zájmy“. No jo, jenže takto definovaná válka se nekonala ani v Tróji, protože tam šlo jenom o krásnou Helenu. Takhle dokážete cokoliv. Vyvražďování sousedních skupin se zřejmě dělo vždycky, pochopitelně s různou intenzitou danou etnicky, ekologicky a určitě i nábožensko-ideologicky – ovšem o tom skoro nic nevíme. V poslední době viz nález hromadného hrobu v Hesensku.

Co v něm bylo?

V létě 2015 byl publikován objev hromadného hrobu na neolitickém nalezišti Schöneck-Kilianstädten. Nejméně šestadvacet jedinců, nejmladší šestiletý, se stalo obětí násilného masakru, který zahrnoval i systematické mučení a mrzačení. Jak se dalo očekávat, mezi oběťmi nápadně chyběly mladé ženy, které se patrně připojily, dobrovolně či pod pohrůžkou násilí, k vítězům – disperze mladých samic/žen je obecnou vlastností šimpanzů i lidí; mechanismus může být různý.

Není to první takový masový hrob z oblasti obývané středoevropskou kulturou, kterou archeologové poeticky nazývají kultura s lineární keramikou. Hromadné násilí bylo tehdy zřejmě běžné.

Pozoruhodné bylo masmediální pokrytí nálezu – kromě podivu, že se tehdy lidé zabíjeli úplně stejně jako dnes, bylo nápadné především překvapení nad nedostatkem rituálních projevů, které by akt provázely. To stojí za povšimnutí: automaticky předpokládáme, že se staré populace chovaly zcela jinak než my a jejich motivy byly nějak exotické. Když vraždili, tak z rituálních důvodů, asi jako masoví vrazi z amerických filmů. Když malovali koně, tak proto, aby si rituálně usnadnili lov, jako kdyby Cézanne maloval jablka, aby zvýšil ovocnářskou produkci v okolí Aix-en-Provence. A nálezy sošek žen s velkýma prsama jsou důkazem nikoliv zájmu mužských tvůrců o ženské s velkýma prsama, nýbrž uctívání Bohyně Matky. Takových Bohyň Matek je dnes plný internet. Třeba to tak bylo, moc toho o těchto našich předcích nevíme, ale pro začátek bych předpokládal, že byli v podstatě stejní jako my, přinejmenším geneticky se skoro nelišili.

Takže násilí nám není cizí.

To opravdu není. Když se porovnávalo násilí šimpanzů a lovců-sběračů z Arnhemské země, vyšlo, že riziko vraždy je u obou skupin srovnatelné, ale podíl nevražedného násilí je u šimpanzů řádově vyšší – neboli šimpanzi se víc rvou a pak z toho nic není, my se mnohem víc soustředíme na dosažení výsledku. To je ovšem násilí individuální, vnitroskupinové, kam patří i zhruba 20 tisíc vražd spáchaných ročně v Evropě. Násilí meziskupinové je kolektivní akce, a tudíž ještě mnohem víc zaměřené na výsledek.

Což není v rozporu s Fuentesem: umíme být hodní i zlí, podle okolností, a zároveň dokážeme rozlišovat našince od cizinců. Zlí jsme spíš k cizincům než k našincům, najmě když se to hodí. Lidskou evoluci jistě pohání spolupráce – a válka je pravým triumfem spolupráce a altruismu. Lidé se nikdy tak neobětují ve prospěch svých bližních jako za války.

Fuentes říká, že „válku nemáme v genech“. No doslova jistě ne – válka není protein. Ale pokud by tím chtěl někdo říct, že se dokážeme „odnaučit“ schopnost vést válku, byl bych velmi skeptický. V praxi se samozřejmě válčení odnaučujeme mimořádnou rychlostí, nikdy v historii se neválčilo tak málo jako dnes, měřeno počtem konfliktů i počtem obětí. Dnešní svět je zcela mimořádně mírumilovný a tento trend stále pokračuje – ale jenom proto, že se dnes prostě vyplácí být hodný. Či ještě přesněji: čím dál míň se vyplácí prosazovat své zájmy brachiálním násilím, což se týká především zájmů kolektivních. I armády dnes potřebují spíš hackery než pikenýry.

V knize Jak se dělá evoluce si pokládáte otázku, jakou výhodu našim předkům přinášelo zvětšování a komplikování mozku, a nabízíte teorii sociální adaptace i machiavelistickou hypotézu. Ale stejný „machiavelismus“ a nepřetržitý boj o moc probíhá třeba i v šimpanzích tlupách. Co výjimečného se tedy podle vás stalo u předků člověka, že nás to nasměrovalo k dnešnímu stavu?

Příčiny změn lidského mozku se hledají dost těžko, protože v době, kdy se začal měnit, jsme nežili natolik odlišně od ostatních lidoopů, aby bylo jasné, co jsme s tím mozkem vlastně prováděli. Různé ekologické hypotézy o složitosti nalézání těch pravých bobulí a hlíz jsou zjevně absurdní – africká savana je plná zvířat s malými mozky, která se tam v pohodě uživí. Takže se obracíme k sociálním vztahům. Opravdu platí, že velikost určitých částí mozku – těch, co jsou „na myšlení“ – koreluje se složitostí společnosti, v níž opice žije. S růstem počtu bližních totiž strašně rychle roste počet interakcí; musím vědět nejen to, co mi tamten kdysi udělal, aby mi bylo jasné, jak na něj, ale také musím vědět, co kdy udělal někomu třetímu, abych omylem neinvestoval do nějaké nové koalice zaměřené proti kamarádovi svého současného koaličního partnera.

Jan Zrzavý

Jan Zrzavý

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Primatologové vskutku říkají, že když pozorují tlupy šimpanzů, připadají si jako diváci telenovel – ale pozor: taky že mají často nutkání těm šimpanzům říct, že to naplánovali blbě a že to špatně dopadne. Inu, primatolog chápe svým velkým mozkem to, co šimpanz nezcela nahlédne svým sice taky obrovským, ale přece jenom menším mozkem. Machiavelistická hypotéza tedy není jen o mocenských bojích, ale o veškerém sociálnu, včetně balení sexuálních partnerů.

A to je druhý aspekt věci: začali jsme si vybírat partnery podle chytrosti, takže z chytrosti plyne přímá darwinovská výhoda – vždycky je lepší být chytřejší než konkurence, čistě jenom proto, že nás při té chytrosti vidí nějaká ženská. Tak mohla evoluce mozku dospět do stavu, který se nedá úplně jednoduše funkčně pochopit.

Lidský mozek je něco jako paví chvost – ten taky k ničemu není, spíš překáží, ale holt se to líbí.

V knížce píšete, že „to nejstrašnější na obrazu světa, který předkládá věda, je (…) studená lhostejnost k našemu pinožení“, která „jde zcela proti naší sociální intuici“. Není žádný „Velký Montér“, a je-li, „pracoval tak chaoticky a neplánovaně, jako by tu ani nebyl“. Co je to ale za sílu, která žene geny k reprodukci a živočichy, včetně nás, k žití?

Žádná taková síla není. Kdo se nemnožil a nežil, ten tu není, takže kolem sebe vidíme jen potomky těch, kdo žili a množili se – a omylem nám to připadá jako nějaký mystický zákon. Protože jsme naprogramováni k množení, děláme to, kdo to nedělá, ten tu za pár generací nebude neboli budoucí lidstvo zase uvidí jenom ty množící se. Nepochopení tohoto principu nás pronásleduje, kam se podíváme. Skoro každý, kdo bere tvrdé drogy, někdy předtím kouřil marihuanu – neboli z měkkých drog se zákonitě dostanete na ty tvrdé. Kdo v této myšlence nevidí logickou chybu, je obtížně způsobilý chápat složitější věci, třeba evoluci světa. Marihuanu kouřil každý, ale těch, kdo na tvrdé drogy nepřešli, se na to neptáme.

Šlo mi spíš o to „naprogramování k množení“. Jak před čtyřmi miliardami let ten „program“ vznikl?

Pokud se ptáte jak, tak to je problém. My dokážeme velmi věrohodně a do úžasných detailů zrekonstruovat společného předka všech organismů – jenže to už byla hotová buňka s DNA a se vším ostatním. Vznik života a vznik toho „programu“ je událost mnohem starší. Z té doby ovšem do dneška nic nepřežilo, takže to nemáme jak zkoumat. Sice existuje cosi, čemu se říká protobiologie a co se zabývá experimentálním napodobováním možného vzniku života, ale nikdy nebudeme vědět, že se to, co protobiologům vyšlo, opravdu před těmi čtyřmi miliardami let stalo. Nicméně pokud nám nejde o biochemické detaily, platí, co jsem už řekl: jak to vzniklo, se ptáme právě jenom proto, že to vzniklo tak a ne jinak. Kdyby to nevzniklo, tak tady nejsme. A protože život na Zemi vznikl jenom jednou, což s vysokou pravděpodobností skutečně víme, nemůžeme mluvit ani o zákonitostech, ani o pravděpodobnosti. Prostě se to stalo, a co je důležité: od okamžiku, kdy se to stalo, se to nikdy neodestálo.

Z pohledu evoluční biologie je tedy lidské hledání „smyslu života“ a něčeho, co nás přesahuje, jen jakási evoluční inovace lidského druhu způsobená tím zbytečně zvětšeným mozkem?

Jestli je náš mozek zvětšený zbytečně, to rozhodně není jisté, jenom je dobré tuto alternativu brát vážně. Nicméně když už takový mozek máme, nezbývá než ho používat, a pokud ho používáme pro adaptaci na život ve společnosti, na sociální vztahy, tak zkrátka uvažujeme o sociálních vztazích i tam, kde nejsou. Pračka pere, mrazák mrazí a lidský mozek přemýšlí. Přírodní katastrofy, hospodářské krize či nemoci se snažíme si naklonit, a když se nám to nepovede, máme sklony jim to vyčítat a ptát se, co jsme jim udělali. Podezření, že člověk je „tvor nevyléčitelně náboženský“, je zcela oprávněné: svět, tak jak jej vnímáme, k nám není lhostejný, naslouchá nám, vyčítá nám prohřešky a různě se za ně mstí. Podotýkám, že tak se to děje v našich mozcích – zda je to tak i mimo ně, je jiná věc.