Haruki Murakami
Spisovatel jako povolání

Přeložil Tomáš Jurkovič.
Odeon

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání

FOTO: archív nakladatelství Odeon

Murakami má u nás už tak velkou čtenářskou obec, že zde jeho dílo může vycházet kompletně, tedy nejen romány a povídky (které „se dobře čtou a nejsou blbé“, jak poznamenal jeden jeho místní fanoušek), ale i ilustrované verze povídek nebo tak trochu memoárová kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání. Aktuální knížka, jedenáct kapitol o spisovatelství, není učebním textem pro kurzy tvůrčího psaní, jsou to spíše jakési eseje, z nichž většina vyšla předtím časopisecky. Tvrdí-li autor, že je psal více méně pro sebe, není na tom nic k neuvěření, i když málokterý spisovatel je schopen a ochoten popsat, proč píše a jak to dělá. Snažit se provést si v sobě jakousi tvůrčí inventuru, to chce kus odvahy. Někdo takovou inventuru využije přímo v díle, třeba Philip Roth ve své zuckermanovské sérii nebo Josef Škvorecký v Příběhu inženýra lidských duší. Murakami z toho udělal samostatnou knihu.
(Vybral Jakub Šofar.)

Josef Pánek
Láska v době globálních klimatických změn

Argo

Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn

FOTO: archív nakladatelství Argo

Pánkova novela znejišťuje svou jazykovou sršatostí i sebeničivým, sebestředným přístupem hlavního hrdiny, je nervní a opojná jako exotické velkoměsto. …musím ještě vidět ty ohně, řeknete jí, a ona řekne: Jsi blázen, a vezme vás za ruku, co kdyby se ti něco stalo, říká vám, a odejdete za Queen’s Road a zastavíte se u 1. ohně na asfaltu na okraji ulice. A ačkoli autor vypráví i o globalizaci, migraci či „ilogičnosti rasismu“, čtu jeho text hlavně jako oslavu samotného vyprávění, v níž se ráno s indickou milenkou může změnit v příběhy tisíce a jedné noci. Hele, ale ty, ty umíš vyprávět ještě líp než můj dědeček. – Ptáte se: Jo? – Dívá se na vás: To je v Indii velká pocta! (…) A vy teď nevíte, jestli si z vás utahuje nebo ne. Radši řeknete: Teď mi něco vyprávěj ty.
(Vybral Štěpán Kučera.)

Petr Hruška
Nevlastní

Argo

Petr Hruška: Nevlastní

FOTO: archív nakladatelství Argo

Trochu překvapivě vydal básník Petr Hruška tuto útlou knížku v nakladatelství Argo. Až na prvotinu Obývací nepokoje totiž předtím publikoval všechny své sbírky v brněnském Hostu. Že by poetický přestup sezóny do konkurenčního mančaftu? Nevlastní je Adam. Adam je nevlastním Hruškovým synem. „Je vybaven ohromnou škálou hendikepů, které ho zbavují možnosti v tomhle světě obstát v tom nejobvyklejším slova smyslu. Zároveň je ten člověk ohromnou energií, která vzdoruje a překáží všemu normálnímu plynutí, všem prázdnotám a děsivostem, které v tomhle světě jsou,“ prohlásil o něm Hruška v jednom z rozhovorů. Adama se týkají všechny básně sbírky, například ta s názvem Sezení: „Řekli mu, / že jde o Povolání celníka. / Řekli mu, / ať počká, / že to bude chvíli trvat. / Od té chvíle tu / sedí, / s matným obrysem na okenním skle. / Dává do toho vše. / Sedí, jako ještě nikdo.“
(Vybral Michal Šanda.)

Alena Mornštajnová
Hana

Host

Alena Mornštajnová: Hana

FOTO: archív nakladatelství Host

Když autor debutuje, píše se často, že ano, ale… počkáme si na druhou knihu, a po ní zase… podstatná je třetí kniha. Podle mého je to jednoduché: Alena Mornštajnová splnila očekávání, a pokud tento její třetí román (první dva se jmenovaly Slepá mapaHotýlek) někdo v budoucnosti nezfilmuje, tak si budu myslet, že mají producenti, dramaturgové, scenáristi či režiséři vlčí mlhu. Sám bych se chtěl prozaičky zeptat, zda je opravdu tahle rodinná historie literárním obrazem skutečného příběhu. A jak hodně je ten obraz přesný. Protože jestli ano, pak musím sám v sobě posunout hranici představy o tom, co je utrpení a jak mohou být jeho zdroje stále aktivní. V zimě v roce 1954 onemocněla část obyvatel jednoho města tyfem a devítiletá Mira Karásková přišla najednou o rodiče i sourozence. Začne bydlet u matčiny sestry Hany, která je fakt hodně šáhlá…
(Vybral Jakub Šofar.)

Patrycjusz Pająk
Hrůza v české literatuře

Přeložila Michala Benešová.
Academia

Patrycjusz Pająk: Hrůza v české literatuře

FOTO: archív nakladatelství Academia

Literární věda sice definuje role literatury, ale jejich výčet je poněkud vágní. Někteří čtenáři se například chtějí jen bát, krásně se bát, užít si strach, který v nich vyvolá autorovo dílo. Pokud je toho nějaký spisovatel schopen, bez zvuku a obrazu, pak je to bezesporu mistr. Polský (sic!) vědec analyzuje dle něj podstatné české texty z tohoto literárního sektoru. Začíná krvavými romány, lidovým čtením, Máchou či Erbenem, navazuje Klímou a Váchalem a přes Fukse, Křesadla či Grušu se dostává až k Urbanovi. Jakousi lučavkou královskou jeho zkoumání je dobrý voják Švejk. Ten podle Pająka ztělesňuje děsivost obyčejnosti: Nezosobňuje temnou stránku přírody, ale společenský průměr dovedený do extrému. (…) Švejk tak rozšiřuje spektrum děsivosti, jakou zrodila česká literatura, mimo její gotickou tradici. To je trochu děsivé.
(Vybral Jakub Šofar.)