Případ Nile Hilton je noirová detektivka odehrávající se v Káhiře na pozadí protestů během takzvaného arabského jara v roce 2011. Jak vás takové spojení zdánlivě nespojitelného napadlo?

Scénář jsem začal psát už v roce 2010. Nechal jsem se inspirovat skutečným případem zavraždění libanonské zpěvačky i následným soudním procesem s vlivným egyptským podnikatelem a politikem, který se přátelil s tehdejším prezidentem Mubárakem a který si měl její vraždu objednat. Původně jsem ani neměl v úmyslu ten film natočit, scénář jsem bral jen jako jistou formu autoterapie – přišlo mi, že proces s dříve nedotknutelným oligarchou může být prvním náznakem uvolňování poměrů v zemi. Ten podnikatel byl nakonec opravdu odsouzen, nedávno však dostal milost a je znovu na svobodě.

Když se v lednu 2011 rozhořely protesty na náměstí Tahrír, byl jsem ohromený stejně jako zbytek světa a došlo mi, že můj scénář je najednou velmi aktuální. Dopsal jsem do něj tu revoluční linii, dal jsem ho přečíst svému producentovi a ten byl nadšený.

Napadlo mě ale – mám vůbec právo takový film natočit? Neměl by se toho tématu chopit spíš někdo z mladých egyptských režisérů? Zároveň mi však bylo jasné, že kdyby to některý z nich udělal, natočil film o revoluci, znamenalo by to pro něj v Egyptě konec, možná i vyhoštění ze země. Došlo mi, že se toho musím ujmout já, který mám to privilegium vlastnit švédský pas.

Naredin, hlavní postava Případu Nile Hilton, je svázaný se zkorumpovaným policejním systémem. Bylo těžké vcítit se do policistů, kteří v roce 2011 stříleli do demonstrantů?

Egypťané policajty nesnášejí, ale já jim potřeboval porozumět, sblížit se s nimi. Když si kupujete lístek do kina, chcete se na dvě hodiny stát někým jiným, ocitnout se v jiném světě – takže i padouši musejí být uvěřitelní.

Dostal jsem se k nim přes sportovní kluby, kam se chodí bavit. Ty kluby mají facebookové stránky, na nichž jsem si našel profily jednotlivých policajtů. Požádal jsem je o přátelství, a mohl tak sledovat, jak sami sebe vnímají. Fascinující bylo třeba zjistit, že jsou to velcí romantici: sdílejí milostné písně, obrázky květin, fotky se svými přítelkyněmi a snoubenkami… A titíž lidé pak střílejí do protestujících na demonstracích a v noci mučí zatčené revoltující studenty. Musel jsem svým hercům neustále připomínat, že nemají své postavy soudit, že i když ty dělají odporné věci, mají k tomu své důvody, například si myslí, že tím pomáhají svým rodinám.

Když jsme v roce 2013 vyjeli do Káhiry na obhlídky okolí Tahríru, můj kolega si začal ta místa fotit. Viděli nás policajti, kteří zrovna venku obědvali, pistole položené na stole – mimochodem zbraně pro egyptskou policii se nakupují v Česku –, a zavolali si nás k sobě. Vzali nám foťák a rozpoutala se hádka… Přes svůj vztek jsem si všiml, že policajt s nejvyšší hodností tam jen nezúčastněně sedí a všechno pozoruje jako jakési divadlo. Obrátil jsem se k němu, že jsem fanoušek egyptské policie a jestli bych se s ním nemohl vyfotit. On souhlasil a jediným gestem rukou umlčel toho, co na nás do té chvíle řval. Další den jsme byli svědky zátahu na jistého islamistického knihkupce. Policajti mu začali knihy vyhazovat na ulici, on křičel, lidé se sbíhali, byla to dost vypjatá situace. A ten „můj“ důstojník tam stál, klidný a odtažitý uprostřed toho zmatku – a já pochopil, že takhle nějak by měl působit i filmový Naredin.

Fares Fares jako Naredin ve filmu Případ Nile Hilton (2017)

Fares Fares jako Naredin ve filmu Případ Nile Hilton (2017)

FOTO: KVIFF

Film jsme ale nakonec točili v Maroku. Celý štáb už byl v Káhiře, když nám egyptská tajná služba dala dost jasně najevo, že pokud okamžitě neopustíme jejich zemi, bude to mít neblahé následky.

Viděl tedy Případ Nile Hilton někdo přímo v Egyptě?

Nesmí se tam promítat. Když jsem získal cenu na festivalu Sundance, začali Egypťané na sociálních sítích šířit trailer a mladí egyptští režiséři na svých profilech, kde mají milióny sledujících, vznesli otázku: Když Egypťan natočí film o Egyptě, a navíc s ním vyhraje na Sundance, proč o tom domácí média mlčí? Chvilku bylo ještě ticho a pak najednou v hlavním káhirském deníku napsali velký článek, kde můj úspěch oslavovali. V současném Egyptě – stejně jako v Rusku a podobných zemích – se rozšířil takový primitivní nacionalismus. Vláda se úspěchem mého filmu ráda pochlubí, ale zároveň ten snímek nesmí nikdo vidět, protože ukazuje egyptskou společnost v temných odstínech.

Jaká podle vás čeká Egypt budoucnost? Bude směřovat spíš k demokracii, nebo k islamismu?

Osobně jsem velký optimista, protože optimisty jsou i mladí Egypťané – chtějí žít, tvořit, diskutovat o politice, pracovat na lepších zítřcích. Dnes jsou v Egyptě dvě třetiny populace mladší třiceti let. Západní političtí komentátoři jsou rádi cyničtí ohledně „arabského jara“, jako by se nemohli dočkat, až aspirace těchto mladých lidí sestřelí. Ale já věřím, že nezdary, které v Egyptě a dalších muslimských zemích vidíme, jsou jen poslední výkřiky stáří. Islamisté prohrají, protože se nejde vrátit strojem času do minulosti, a i když se o to snaží, budoucnost nezadržitelně přichází; revoluce v roce 2011 byla její první vlaštovkou. Islamisté nenabízejí žádné řešení – koránu se nenajíte.

Upřímně, obávám se spíš o budoucnost Evropy než o budoucnost Egypta, Tuniska nebo Maroka. Západoevropské společnosti stárnou a bojí se, že ztratí, co mají. A mladí lidé se tu často zaměřují sami na sebe a nestarají se o svět kolem.

Změnila Švédsko uprchlická krize?

Obávám se, že ano. Dobrých lidí je pořád většina, ale tolik se neozývají, a naopak agresivní menšina je slyšet hodně. Islám prochází krizí a největší konflikty se odehrávají uvnitř muslimských společností, ale z „války s islámem“ by neměl prospěch nikdo – muslimů je na zeměkouli miliarda, takže by to znamenalo celosvětový konflikt s bezpočtem obětí. Evropští extremisté, kteří chtějí „bojovat s islámem“, vůbec nevědí, o čem mluví; jejich vnitřní svět se ostatně docela podobá myšlení Tálibánu nebo Islámského státu.

Na druhou stranu je třeba říct, že ve Švédsku převládal naivní přístup k islamistům. Ti tam dlouho operovali bez jakékoli kontroly. Je to stejné, jako kdybychom umožnili nacistům, aby měli své vlastní jednotky a patrolovali po ulicích – lidé by začali mít strach a náckům, i když by byli v menšině, by vzrostlo sebevědomí.

Vaše filmy spojuje téma vzpoury proti systému. A ta vzpoura je zpravidla marná…

Pro švédské, ale i americké snímky tradičně platí, že když hrdina odhalí chybu v systému, opraví ji a všechno je zase v pořádku. V mých filmech je poškozený celý systém, hrdina to odhalí a pak je zničen. Možná si ten pesimismus s sebou nesu už z doby, kdy jsem točil dokumenty. Tehdy jsem se snažil sledovat každý příběh až do konce a zjistil jsem, že změnit systém není možné, protože na něm vydělává příliš mnoho lidí.

Když jsme třeba natáčeli dokument Gitmo o Guantánamu, mysleli jsme si původně, že děláme film o věznici, ale zjistili jsme, že je to tábor, a ti, kdo jsou v něm zavření, nejsou vězni ani váleční zajatci, ale „nepřátelští bojovníci“, což je úplně nový termín, a že tedy nemají prakticky žádná práva. Stačí jeden podpis, abyste se tam dostal, ale je potřeba deset tisíc podpisů, abyste se dostal ven. A ani Barack Obama Guantánamo nedokázal zavřít.

Ale budu dál točit filmy o lidech, kteří se snaží něco změnit. Můj příští snímek by se měl odehrávat v Nigérii, ovšem s evropským hrdinou, a měl by se zabývat rolí západních médií v Africe.

A jakou roli podle vás hrají západní média doma, na Západě?

Média selhala, když nedokázala zastavit válku v Iráku nebo vzbudit celosvětový odpor proti Guantánamu. Navíc jsou v současnosti ve velké krizi. Pořád věřím v novinařinu, dnes je možná důležitější než kdy předtím. Ale jakou má šanci proti Putinově armádě trollů a nejrůznějším „alternativním serverům“, které mají podobný cíl jako Islámský stát, tedy vyvolávat chaos? Ve Švédsku mají takové weby velký vliv a tradiční média nevědí, co s tím.

Snad může být útěchou, že „alternativní média“ mohou existovat jenom v současné přechodné fázi internetu. Dnes jsou lidé nadšení, že lze pirátsky stahovat hudbu a filmy, propadají iluzi anonymity, kdy jde o komkoli beztrestně napsat, že je idiot. Ale až si velké společnosti jako Netflix rozdělí internetový prostor a nakreslí hranice, dostane se internet pod silnou regulaci – jako když firma Apple vytvořila aplikaci iTunes a potom na svých počítačích učinila ilegální stahování téměř nemožným. World wide web je ve skutečnosti wild wild west, kde probíhá boj o území. Až bude dobojováno, skončí naše internetová „svoboda“, s níž jsou mimo jiné spojena i „alternativní média“.

Když jsem psal sci-fi Metropie, bylo to v době před Facebookem, Instagramem a vším tímhle rozvíjením našeho narcisismu. Teď jsem se na ten film díval znovu a viděl scénu, v níž hlavní hrdina vchází do metra a míjí reklamu na službu, která šíří do světa, jak úžasný a populární jste, kolik máte přátel… Koukal jsem na to a říkal si, proboha, to není sci-fi, to je realita a je to mnohem horší, než jsem si to tenkrát vymyslel.